Klid v člověku

Myslíte, že to někdo pochopí? Kdysi snad ano, dnes málokdo. To slovo nám přináší útěchu, že přes všechen ruch a neklid světa můžeme i my, kteří tímto ruchem žijeme, být živi v pokoji a klidu. Ačkoli jsou mnozí lidé tací, že nemohou najít klidu nikde, asi se ještě nepokusili jej najít u sebe samotného. Ztišit se, pohlédnout do svého nitra, kde sídlí vždy klidná síla. Na světě je mnoho „klidných“ míst – zahrady, kostely, kláštery, hory, … Nikde však není klid, pokud si člověk nedokáže zchladit vroucí krev. Člověk sám dělá okolí klidné; pokud někam přichází se soustředěním, v zahloubání, bez hněvu a vášně, pak může prožívat klid kdekoli, ať jde po lidmi přeplněné ulici, ať kráčí davem, i když jede autem nebo autobusem. Jeho vlastní klid jej provází na jeho krocích. Možná je to v dnešním člověku, možná mu to takto stvořil dnešní svět, že musí neustále někam spěchat. Jenom pár lidí si najde čas ke zklidnění, ztišení se. Je přece tolik důležitějších věcí, lze přece trávit čas lépe, „inteligentněji“, při sledování televizních pořadů, při poslechu hudby bez myšlenky, při  četbě komerčních knih s akční a lákavou zápletkou. Ale je toto dobře strávený čas? Ne. Tímto způsobem si jistě svah pod nohama podkopal nejeden nadaný člověk. Všechny televize nás lákají na hloupé „mýdlové“ seriály, ve kterých pro jednoduchost vystupuje několik málo jedinců, které potkávají ty nejméně pravděpodobné situace v životě. Také oni jsou většinou z málo pravděpodobných skupin společnosti, bohatí, vlivní, známí. Neznám tyto pořady tak dobře, abych o nich psal dále, ale je to jeden z příkladů, proč člověk nenalézá klid nikde, protože jej nemá v sobě samém.

            I dnešnímu světu platí věta napsaná v díle jednoho literárního génia. Věta zní: ‚Quo vadis?‘ Neboli: ‚Kam kráčíš?‘ To je otázka pro dnešní svět a lidstvo. Kam kráčíme, moderní technologie nás spojují, lidé se učí rozumět jeden druhému v cizí řeči, penězům se klaníme více než Bohu a války jsou na denním pořádku. Kam kráčíme? Je toto cesta svět zachraňující, nebo ničící? Proč se odvracíme?

            Kam kráčíme? Já vidím v naší cestě pouze konec. Rychlost, přesnost, a hlavně hodně věcí najednou. Množství informací ze všech koutů světa nás zahlcuje, závratnou rychlostí, během několika minut nové informace, čím aktuálnější zpráva, tím lépe. Kdo má potom myslet ještě na zklidnění? Nikdo. Rychle se připravit na zítřejší nápor na naše smysly a usnout, nejlépe co nejdříve, tedy s pomocí tablet. Ale, to je vždy a všude, kdo si před spaním prochází dnešní den, kdo přemýšlí nad svými skutky? Jako vždy, nikdo. Je to tak správné nebo by bylo lépe stihnou za večer méně televizních pořadů a raději před spaním přemýšlet o svém životě? Ne si dělat starosti o další dny, plánovat na pět let dopředu. ‚Vždyť zítřek bude mít své vlastní starosti‘. A po zítřku přijde další zítra, opět se svými starostmi.

            Pomoc k večernímu zklidnění a přemýšlení nám přináší také víra. Vždyť při večerní modlitbě máme rozebrat celý právě prožitý den, máme nad ním přemýšlet a u toho se zklidnit. Tímto můžeme nalézt cestu k přemýšlení, k důstojným myšlenkám,…a snad také k moudřejšímu a klidnějšímu světu.