Machnovský případ. ze spisu.č.6

Toho dne, -  třiadvacátého července, bylo venku dusno. Sucho  zbarvilo listí stromů do žluta dřív než přišel podzim, a venku se postupně sbírala černá mračna.  Ale i když se mohlo případnému pozorovateli zdát, že nebesa nasáklá vláhou  co nevidět prasknou a schodí svojí tíži na zem, po vodě nezůstávala ani zmínka – už třetí den né a né zapršet.

Seděl jsem od rána  pohodlně usazený ve svém křesle – rozumějte, jako člověk vážný a zodpovědný jsem se rozhodl i přes nesmírnou  migrénu a bolest v zátylku pokračovat v započaté  práci a přijmout tak těžké břímě svého povolání. A práce literárního kritika, věřte mi, není, zvlášť v takové tmavé a  nestydatě skličující odpoledne, žádná slast, ani med, ale, odpustťe, to, co vám sousedi mnohem častěji mažou kolem huby.

Práce literárního kritika totiž žel spočívá především v tom, že si ze všeho nejdřív  musíte dané dílo přečíst, a už potom napsat kritiku a rozebírat jeho uměleckou hodnotu. Měl jsem před sebou třídílný svazek románu Václava Stvořinského, při jehož čtení jsem právě třetí den prožíval pekelná muka.

 Nutno říci, že jsem se za ty tři dny neprokousal ani devátou kapitolou, ale mám proto vcelku spravedlivou omluvu: migréna se mnou zápasila o funkci většiny smyslových orgánu umístěných v hlavě, tmělo se mi před očima, zvonilo v uších, a při přečtení každého dalšího odstavce románu se mi z úst vydralo nelidské zaúpění. Ty fráze! Ta slova!

Tady kupříkladu autor píše: ,,Což, ty nezbednice, ty se budeš svých práv dovolávat? Na žebrotu tě vyhnali, otec i matka, a ty teď za dudákem, Matoušku sem, Matoušku tam, Matoušku veď si mě pod oltář…Chudý jsem a chudý budu, ale žes mnou předtím pohrdala, tak i já tebou pohrdati budu !“

Jaký  přednes! Jaké  drama! Přiznávám, že je možná moje vlastní vina, že jsem  dosud nerozmotal spletité nitě dějové linie, ale považte, lze nazývat těhotnou dívku nezbednicí ? Nestoudnost, ne nezbednost ji připravila o věnec, a nakonec, po celou dobu čtení jsem měl dojem, že Matoušek  a dudák  jsou dvě rozličné osoby...vyznáte se v tom? Já tedy ne. A kniha ve které se čtenář nevyzná, je  ničemu.

Zkrátka seděl jsem ve svém křesle, ve velice špatné náladě a nevalném zdravotním stavu když v tom ,,Crrrrnk“ Někdo zvoní na dveře.

Zpočátku jsem si pomyslil, že je to jistě pro sousedku. To se u nás často stává, že zvoní na mne, rozumějte, loni sousedův kluk kvůli pionýrům potřeboval něco spravit do zápisu, tak se nabídl , že opraví zvonky. Jak to dopadlo, sami jistě tušíte, od té doby, zvoní u mne sousedčin zvonek, i když je třeba poznamenat, že všechny ostatní jsou v pořádku.

Tak tedy někdo zazvonil. Jedinkrát. Přišlo mi to divné. Většinou se hned vedle otevřely dveře a byl slyšet štěkot psa. Jenomže pes neštěkal, a mě se nechtělo očima vracet k předmětu mé budoucí kritiky, tak jsem se jen  upřeně díval na dveře.

Po chvíli se ozvalo nesmělé zaklepání. Trhl jsem sebou. To se stává, když  něco tušíte, a ono se to splní, jako když víte, že se vám někdo plíží za zády, ale přesto  se leknete v okamžiku, kdy vám sousedovic dítě s hlasitým ,, Cha “ přiloží  kus dřeva za záda, a je vám vysvětleno, že jste se ocitl v zajetí  partizánů.

Vzpamatoval jsem se a šel je dveřím. Náhledl jsem ze zvyku do kukátka a s leknutím odskočil o několik kroků.

V kukátku na mě zíralo obrovské žluté oko.

Následně se ozval ženský smích a  kočičí prskání, jako by se mi před vchodem sešlo celé hejno koček a všechno se to pralo syčelo a  mňoukalo.

Vrhl jsem se ke vpřed a prudce rozrazil dveře.

 Na chodbě však bylo docela prázdno. Zdálo se mi to, nebo jsem zaslechl  vzdalující se klapot dívčího kroku? Stál jsem tam alespoň pět minut, bez bačkor a zamyšleně se díval na schody, když v tom mě napadlo podívat se pod nohy.

A skutečně, na podlaze ležel malý balíček, úhledně nadepsaný drobným ženským písmem:

B.A. Jeremenkova 15,

Ve věci  pana Stvořinského.

Udiven jsem vzal dopis, a vrátil se zpátky do bytu. Koho mohlo napadnout posílat  poštu tak podivným způsobem? Napil jsem se vody ze sklenice, usadil se do křesla a opatrně počal rozbalovati záhadný balíček. Obsahoval jakousi  bedýnku, dopis, a velký složený leták. Rozbalil jsem leták a začal studovat jeho obsah:

ZASTAV SE! ČTI! PŘEMÝŠLEJ!

Soudruzi z Rudé armády. Byli jste vysláni svými komisaři a veliteli, abyste dopadli machnovské povstalce. Na základě rozkazů vašich vůdců, budete ničit mírumilovné vesnice, prohledávat, zatýkat a zabíjet lidi, které vůbec neznáte, ale na které vám ukázali prstem jako na nepřátele lidu. Řeknou vám, že machnovci jsou bandité.

Oni vám prostě řeknou, oni vám rozkáží, oni se vás nebudou na nic ptát a vy, jako poslušní otroci svých pánů, půjdete zajímat a zabíjet. Koho? Za co? Proč?

Přemýšlej o tom, soudruhu rudoarmějče! Přemýšlej o tom, pracující rolníku a dělníku, navlečený násilím do uniformy nových pánů, pyšnících se honosným titulem dělnicko-rolnická moc.

My, revoluční machnovští povstalci, jsme stejně tak rolníci a dělníci jako naši bratři v Rudé armádě. Povstalci jsme proti útlaku a bojujeme za lepší a nadějnější život. Naším upřímným ideálem je dosažení antiautoritářské společnosti pracujících, bez příživníků a komisařů – byrokratů. Naším bezprostředním cílem je nastolení svobodného sovětského zřízení, bez bolševické vlády a bez zasahování jakékoli politické strany. Zato proti nám bolševicko-komunistická vláda vysílá trestné expedice. Spěchají uzavřít mír s Děnikinem, s polskými zeměpány a jinou bělogvardějskou svoločí, aby snadněji porazili lidové hnutí revolučních povstalců, bojujících jménem utlačovaných proti chomoutu jakékoli moci.

Výhružky rudých velitelství nás nezastraší.

NA NÁSILÍ ODPOVÍME NÁSILÍM.

Když bude třeba, tak my, nyní hrstka mužů, obrátíme na útěk celé legie byrokratické Rudé armády. Jsme totiž svobodomyslní revoluční povstalci a naše věc je spravedlivá.

Soudruzi! Přemýšlejte, s kým jste a proti komu jste.

Nebuďte otroky – buďte lidmi.

Machnovští povstalci

Červen 1920

Zůstal jsem tupě zírat na obsah letáku. Machnovci? Matně jsem si vybavil že jsem na nich kdysi pohořel ze zkoušek při Historii strany, (jako ostatně vždycky,) Ale i když moje povolání často zavání politikou, já sám se do politiky nepletu, natož abych ji studoval. Řeknete, kdo by v dnešní době šířil šest a čtyřicet let staré letáky?

Studenti ? Ukrajinci ? Američani?

Na delší úvahy mi však nezbyl čas, jelikož se přede mnou  zjevila sousedka, nalíčená -  jako vždy, v zmrzlinových šatech  a s nákupní taškou. Očividně jsem zapoměl zavřít dveře.

,,Dobrý den pane Stanislave, nemohu najít náhradní klíče od bytu , bratr je zase neopatrně schoval pod rohožku. Zrovna jsem se to chystala  hlásit , když v tom vidím, že máte otevřeno, a tak jsem si vzpoměla na svoji esej...“ začala, v tom ji ale přerušil další zvonek.

,,Čekáte návštěvu ?“ zeptala se lítostivě a zvědavě si prohlížela plakát. Zamumlal jsem něco o migréně,vzal plakát a vrhl se ke dveřím. Co to bude tentokrát? Petljurovská delegace?

Za dveřmi stál pán v kostkované šále a červeném svetru, v ruce nesl kufřík a přívětivě se usmíval.

,, Pan Stanislav Březina? Mám s vámi důležité pracovní jednání. “

 Beze slova jsem mu zabouchl před očima a šel si do kuchyně pro vodu s ledem. Nezapomínejte, že je  červenec, a někdo, kdo má v takovémhle počasí na sobě svetr není normální. Nic není normální. Celé tohle zatracené odpoledne není normální ! Cítil jsem se přepracován víc než obvykle a naprosto zmaten. Kupříkladu sousedka. Místo toho aby na mě čekala v obýváku otevřela dveře a začala se bavit s panem v kostkované šále.

Ten  po chvíli  vešel dovnitř zanechavše tak sousedku na chodbě a přátelsky jí sdělil, že se mnou musí něco vyřídit. Neochotně se s ním rozloučila a odešla kamsi za domovní správou.

Zachoval jsem se statečně a nabídl vetřelci židli. Koneckonců, čert ví za čím přišel. Třeba je to nějáký podivín z vedení literárních novin. V tom případě jsem lidově řečeno v kýblu.

,, Milá dívka, že? Se zdvořilostí si račte nelámat hlavu, vaše chování má jistě zvláštní důvodu. Přišel jsem za vámi ve věci pana Stvořinského.“ pronesl přesně tím klidným tónem se špetkou výsměchu, jakým  mluvil jistý hlasatel v televizi při reportáži ze sněmovny, a kvůli kterému  dalšího dne zmizel.

,, To je autor knihy na kterou mám do zítřka napsat kritiku. “ přikývl jsem zmateně. Pán se mi zadíval do očí a odtušil, že žádnou kritiku psát nebudu, že ji napíše sám.

,, No dovolte...“ začal jsem, ale kufr plný bankovek který se přede mnou na otevřel mě donutil zavřít ústa a mile se usmát.

,, Jsem ochoten vám zadarmo splnit jakékoliv přání, tedy se doufám dohodneme“ odtušil.

 A pak se to stalo. Opět se ozval ten odporý zvuk. Zvonek.

 Tentokrát  se mě sousedka snažila ujistit, že si klíče nechala včera u mě při čištění koberce.

,, Jaký koberec?!Vždyť  tu jsou parkety ? “ nechápal jsem.

,, Přeci ten co si ho dnes odvezla vaše sestra.“ odpověděla pohotově.

Tu mi došlo že se zajímá o pána v červeném svetru, neboť jsem žádnou sestru neměl. Milými slovy jsem ji vyprovodil ke dveřím, a požádal jestli by nemohla vrátit sekáček na led, co si ho půjčila minulý týden.

,, Sekáček na led ? O tom nevím ... “  divila se sousedka

,, Já zase vážená dámo nevím nic o klíčích a o koberci “ pravil jsem dobromyslně.

 Vrátil jsem se do pokoje a usadil se do křesla. Pán v kostkované šále a svetru tedy pokračoval:

,, Jsem řekněme...  literární poradce. Panu Stvořinskému jsem se zaručil, že se stane uznávaným spisovalem. Snažím se mu pomoci všemi prostředky, chápete?

Opět jsem němě přikývl. V hlavě  mi  utkvěl obsah kufříku.

,, Jeho trilogie je...dílem které odpovídá všem požadavkům dnešní doby. Žel víte co by dokázalo způsobit několik nepříznivých článků.“ povzdechl si. ,, Dovolil jsem si tedy sepsat pochvalnou kritiku. Zde prosím.“

Vytáhl zdánlivě odnikud papír a pero

,, Stačí mi váš podpis a osobně ji doručím do denníku.“ dodal a v očích se mu zalesklo.

Cesty osudu jsou nevyzpitatelné. Ještě před hodinou jsem byl nucen číst nechutný škvár, a náhle mám příležitost zbavit se práce a ještě si přilepšit. Ten autor má tedy kontakty !

Dýchtivě jsem sáhl po peru, jenže...,,Crrrrrrrr “. Je tu zase. Ptáte se kdo? Sousedka, kdo jiný ! Vyděsila mě k smrti, neboť mi  vesele zamávala   před obličejem sekáčkem na led, omluvila se, že klíče našla v květináči, vletěla do kuchyně a celou dobu po očku sledovala mého společníka. Nakonec prohlásila, že mi chce přednést svoji esej o úloze žen v komunistické straně, sladce se usmála na pána v červeném svetru a odběhla hledat již zmíněnou esej.

,, Poslyšte, nezdá se vám, že má o vás slečna jistý zájem?“ pravil jsem a podepisoval svým jménem cizí kritiku.

,,Kdybych  se tak cítil o deset let mladší, hned bych ji ukázal k čemu tu byl ten koberec, co tu vlastně ani nebyl “ zažertoval jsem. Po  skončení obchodu je dobré uvolnit napjatou atmosféru.

,, Jen me děsí ta její výmluvnost a tendence mi máchat sekáčkem před nosem, tyhle dnešní ženy je radno nejdřív zkrotit, že? “

,, Zajisté, dojednáno “ pravil pán v kostkované šále a  spiklenecky  na mne mrkl ,, Jen si vás dovolím upozornit, že není vhodné aby vážený člověk jako vy, přechovával doma antikomunistické plakáty...“

Potom, a to vám přísahám, udělal podivné gesto a zmizel v obláčku kouře.

,, ...a přesně tak, přesně tak se milý soude dostala výše zmíněná občanka svlečená a svázaná i s kobercem do mého bytu...“