Jsem pohan

a je mi tak vážně dobře

Moje setkání se svědkem Jehovovým

aneb

" víte paní, já to mám dnes už trochu jinak"

Sedím na lavičce,

kouřím doutník zn.Prince Albert Vanilla - Soft/Sweet

Čtu si, jak smrtelně si škodím - hraju si s představou, že "od zítra" s tím skoncuju, nebo to skoncuje se mnou

(evidentě pod působením sugestivních textů na krabičce:)

- děsnej sebeklam a asi i tak vypadám - dost smutně...

protože právě s tímhle nástupem,

kde se vzala - tu se vzala - babička z pohádky - sekce - oddíl svědků Jehovových

Po počátečním oťukávání a celkem klasickém rituálu vzájemné transakce

"můžem si pustit jeden druhého k sobě?"

- se spouští taktéž klasický vodopád -

naučených ale snad o to srdnatěji zastávaných frází a magických zaklínadel

o děsivém konci světa...

bez špetky empirie,

za to s barvitostí líčeným slovosledem,

za který by se nemusel stydět ani samozvaný učitel národa Železný,

padlý to hrdina "Volejte řediteli"

Nechávám se unášet proudy slov - občas prokládáno pohledy

na již celkem sympaticky odhalená těla mladých maminek,

korzujících zámeckou zahradou

Klasický únik ze šedi teorie

(vzpoměl jsem si na svoje léta školou povinná:)

"Ale kdepak teorie, mladý pane"

- nenechává se odradit sympatická šedesátnice

(jak mi v rámci mé snahy o autonomii dotyčná svědkyně na sebe taktéž prozradila)

"To všechno je Boží pravda - v Bibli černé na bílém"

Pravda to skutečně je, jen škoda - že tak bolestně černobílá...

Mít tak v jejím věku tolik energie, tiše závidím

Zkouším jemně naznačit,

že vnímám logické trhliny předkládaného paradigma, leč marně

V oparu mých zhroucených snah o dosažení "jakés takého" porozumění

si konečně uvědomuji, že tudy cesta nevede

Onen logický aparát je vyjádřením jejích snah o uchování čehosi, co jednak hluboce přesahuje náš pokus o setkání

(teda aspoň já to tak mám - při troše dobré snahy lze jistě nalézt za tímto "náborem do svých řad" alespoň špetku čehosi podobného i u dotyčné paní)

ale hlavně, co umožnilo této paní "přežít stavy"

"jak to tady nemá smysl"

aby si to před dvaceti lety prostě nehodila

Klasická lavina depresí - klídek, Jehova je vyřeší...

Je to otázka srdce a já asi začínám chápat,

co těmto lidem umožňuje setrvávat v prostředí zbaveném možností svobodně

a hlavně kreativně myslet

Klást otázky a hledat odpovědi

Proč se zbavují pozitivní možnosti zpochybňovat to,

co je "jednou pro vždy dané"

- nacházet klady ale i zápory vl. přesvědčení atd

Je to dle mého názoru existenciální nejistota Ontologická neusazenost vl.bytí - společně se strachem s "potrestání", že "něco udělám špatně, než bych měl/a

- protože personifikovaný "Bůh jen čeká na to, aby mě za to sejmul i s úroky"

...děsná představa...

Poslední pokus s argumentem, že

"nejen jedna cesta vede k Bohu" zarazí již značně rozrušená paní slovy:

"počkejte na soudný den, pak uvidíte..."

Vzdávám to

Když píšu tyhle štěky, cítím vděk,

protože jsem si díky tomu už celkem jistý sám sebou a svým postojem k Univerzu

Ač miluju Boha - církev k tomu rozhodně potřebovat nebudu

Jsem "hloubavě věřící člověk" - můj Bůh je ale více než v dogmatických spisech - obsažen ve všem, co dělám a co se mi děje - ve všem a v každém kolem mě - v přírodě obzvlášť

Jsem pohan do morku kostí, což je k zlosti, že paní ?!:)

Neberte mi to, prosím

Po obřadném, však přesto tak typickém rozloučení v jejím nevyřčeném "otevřeném konci" - " kdyby přeci jen, víte kde to hledat..." shledávám velice příjemným zjištění - že bytovat v době středověku v tomhle stavu mysli - záležet na ní - neskončil bych plápolajíc na hranici Není jedna z těch, která by mne chtěla vidět uhořet...v plamenech - kde by mělo dojít k "vyléčení a zmrtvých vstání" - milá paní, no ne?:)

A to je hezká (definitivní ) tečka za tímto "takysetkáním"

"Jsme lidé a je naším údělem,

abychom se učili a vrhali se do nepochopitelných nových  světů"

Carlos Castaneda - oddělená skutečnost