Vypravování o lidském hněvu

Obloha se pomalu stmívá, sněhové vločky si pohrávají s poslední mouchou, která zaspala zimní migraci, zima je v plném proudu. A toužebně očekávané Vánoce tu budou až za celé dva týdny! Stará pani s dlouhými bílými vlasy si bere do rozechvělých rukou jehlice a usedá na své milované houpací křeslo. „Babičko, povídej nám něco,“ zaškemrá malá Janička a zatahá babičku jemně za vlasy. „A co, má milá, všechny pohádky už znáte nazpaměť.“ Povzdychne si s neskrývaným úsměvem stará paní. „No tak babičko, to říkáš vždycky! Ty si určitě ještě na nějakou vzpomeneš.“ Poznamená Vojtíšek. „No tak dobrá, když jinak nedáte,“ babička se na chvíli odmlčí a pak začíná vypravovat:

Kdysi dávno, za dob kdy se po lesích ještě proháněli hladoví vlci, se v jedné selské chaloupce narodila holčička. Terezka se jmenovala. Pěkná byla, pracovitá. Mámě i tátovi pomáhala, nikdo by o ní křivého slova z pusy nevypustil. Jak čas běžel i Terezka rostla. Z malého poupátka vyrostla překrásná růže. Nejeden mladík se za ní na muzice otočil, jen co je pravda. Však ona také nelenila, zalíbil se jí mladík Tomáš ze sousedního panství. Ti dva se do sebe jaksepatří zamilovali. Dohodli se tedy, že se z té velké lásky vezmou.

Zdejší pán, pan Půta z Rýzmberka však nebyl ke svému lidu příliš shovívavý. Byl to velký tyran a nelida, jak ho jeho poddaní nazývali. A nazývali ho tak právem, jen posuďte sami. Pan Půta z Rýzmberka si najal nemalé množství mužů ze svého panství na těžkou práci na výstavbě svého hradu, když jim však měl za jejich úsilí zaplatit, moc se mu nechtělo. Zdráhal se, pane, zdráhal. Aby ovšem zamezil případným potížím, nechal si své poddané zavolat a slíbil jim, že dostanou zaplaceno v podobě obrovské hostiny, kterou pro ně uspořádal. Nahnal je tedy do dřevěné chýše, zamknul je tam a nechal chatrč zapálit. Takhle se tedy zdejší pán Půta z Rýzmberka odvděčil za projevenou ochotu a pokoru. A co by teprve asi udělal, kdyby se mu někdo opovážil odporovat a neposlechnout jeho příkazu! Všeobecně na jeho panství měli poddaní snad ty nejhorší podmínky pro život z celé české země. Pan Půta jim i zakázal uzavírat sňatky mezi jednotlivými panstvími.  A to byl problém.

Nešťastná Terezka se domnívala, že pána přesvědčí o své velké lásce k Tomášovi a vydala se za ním na jeho sídla na hrad Švihov. Cesta nebyla jednoduchá, avšak ona se nedala jen tak snadno zastrašit! Nebyla to holka z marcipánu! Snad při ní museli v tu chvíli stát všichni svatí, protože se jí skutečně dostalo slyšení u pána. Prosila ho vroucně a naléhavě, na kolenech před ním klečela a usilovně plakala ve snaze obměkčit jeho kamenné srdce, avšak marně. Pán ji nechal vyhodit a pohrozil jí, aby se tu už nikdy neopovážila objevit, neboť by jí mohl stihnout krutý trest. Zoufalá Terezka bloudila nádvořím když v tu ránu dostala nápad. Mezi lidmi se také hojně povídalo o paní manželce zdejšího pána, paní Bohunce. Byla to žena velmi hodná a laskavá. „Jistě bude mít pro mé trápení pochopení.“ Zaradovala se Terezka a vydala se tedy, i přes výslovný zákaz, znovu na hrad. Tentokrát za paní Bohunkou.

Nemýlila se, paní Bohunka byla učiněný anděl. Když byl hovor mezi Terezkou a paní Bohunkou v plném proudu, rozlétly se zostra vstupní dveře a v nich se, jako přízrak, objevil pán hradu. Bylo zle! V očí se mu značil nekompromisní pohled a celé jeho tělo se zlostí třáslo. „Neřekl jsem ti snad, že se máš vrátit odkud jsi přišla?!“ Křikl Půta. Dívka se strachem zapotácela až téměř upadla. Paní Bohunka, ve snaze celou situaci zachránit, se snažila svého manžela uklidnit. I ona však brzo poznala, že v tuto chvíli jim pomůže snad už jedině Bůh.

Terezku nakázal zazdít do jedné ze silných hradních zdí. Se svou manželkou si to však chtěl vyřídit osobně. Přistoupil k ní a ve chvíli, kdy jeho hněv dosáhl té nejvyšší možné míry, se ozvala rána. V místnosti se z ničeho nic nedalo dýchal pro množství kouře, který se objevil stejně náhle jako to podivné stvoření. Paní Bohunce ze udělalo červeno před očima, řasy jí ožehl silný plamen ohně a zaslechla už jen bolestné zanaříkání svého chotě.

Po panu Půtovi od té doby nebylo ani vidu ani slechu. Vypráví se, že si ho té osudné noci za jeho těžké hříchy odnesl čert. Spolu sním si vzal i čtyři schody ze schodiště Švihovského hradu, které tam opravdu dodnes chybí. Po čertovi zůstala ve střeše hradu obrovská ohnivá díra, která nejde zpravit. Tolik se jich o to již pokoušelo, a žádný výsledek. Je to jako rána, která ne a ne se zocelit. Je též zajímavé, že skrz ten otvor do hradu neprší, ba ani nesněží!

Od té doby prý na Švihovském hradě po nocích straší ohnivý muž, a bolestně naříká. Pyká teď ošklivě za všechno příkoří, které způsobil svým poddaným. Není však jediný kdo se nedočkal odpočinku na věčnosti. Jeho milovaná manželka, hodná paní Bohunka, se též zjevuje na zámku. Pán se jí zjevil a pravil jí, že jen ona ho může zachránit ze spárů pekelných. A to tak, že musí vrátit všechny kameny z hradu na jejich původní místo, odkud původně vzešly. A protože paní Bohunka svého muže velmi milovala, činní tomu tak dodnes. Uvidíme jestli se jí to někdy podaří a jestli vůbec někdy dosáhne, spolu se svým manželem, zaslouženého odpočinku.

 Babička se vrátila ze snů zpátky na zem a uvědomila si, že děti už dávno spí, a že jí tedy už neposlouchají. „To jsou celí oni,“mumlala si pro sebe, „nejdřív chtějí pohádku a teď si tu klidně spí.“ Ale nezlobila se doopravdy, nedokázala se zlobit. Na své andílky nikdy! Vzala malou Janičku opatrně do náručí a přenesla jí na její postýlku. „Tak to vidíš děvče, co asi chudinka Bohunka? Jak ta si tam asi sama hospodaří na tom svém rozpadlém hradě. Kéž by se i ona dočkala klidu a spravedlivého rozhřešení!“