I na strechach konci cesty

Skřípění křídy po betonové podlaze se rozléhalo opuštěným skladem jako hromobití. Plechové zdi si pohrávaly s ozvěnou a proměněnou v kvílivý uragán ji vracely zpět do prostoru. Loki odpudivé zvuky nevnímal. Jeho mysl se plně upírala na jedinou věc. Na obraz drobné dívky, s blonďatou kšticí staženou do culíku. Před jeho zavřenýma očima se rýsoval každý črt její tváře, hubené paže i ladně zaoblené boky, v duchu viděl oblečení, které teď měla na sobě. A jeho ruce při tom kreslily na podlahu kruh z kostrbatých ornamentů. Prach na podlaze co chvíli pohltil bílé čáry a pohřbil je pod svými, věčně se převalujícími, nánosy, ale výsledný obrazec stále víc a víc připomínal ďábelský vyhlížející geometrický tvar.
Ve chvíli, kdy byl kruh hotov, vystupovala dívka před Lokiho očima, jako by skutečně stála před ním. Vánek rozvířil konečky bílých vlasů a popelavě bledá pokožka obličeje se napnula pod magickou silou milého úsměvu. Loki se zatřásl. Odhodil křídu kamsi do prostoru a otevřel váček, který mu visel do pasu. V dlani mu zachřestilo několik bílých kůstek. Zvedl dlouhý zahnutý nůž, ležící dosud u jeho nohou a lehce si nařízl levé zápěstí. Prsty kolem kůstek se semkly tak pevně, že je hrozily rozlámat.
V otevřené ráně se ihned začaly hromadit drobné kapičky krve, až jejich váhu překonala zemská přitažlivost a ony v jedné velké krůpěji skanuly na zem. Krůpěj dopadla přímo do středu kruhu a vzduch v hale zašuměl. Další a další kapky dopadaly do vrstvy prachu a tvořily tak pitoreskní obrazec. Loki ho upřeně sledoval a hledal znamení. Ruka ho začala brnět, jak jeho tělu docházelo zranění, které si samo způsobilo a zatnuté svaly se zacukaly. Ještě chvíli a bude muset rituál přerušit, nebo tady vykrvácí. Konečně spatřil to co hledal. Křečovitě zatnutá levá pěst vrhla kůstky do prostoru kruhu. Zněly jako hrací kostky chřestící o stůl v kasínu. Dopadly na zem, chvíli se valily hnány nitkami osudu a pak strnuly, každá v předem dané poloze. Jediný pohled stačil Lokimu k tomu, aby věděl kam budou směřovat jeho další kroky. Sebral kůstky z podlahy, sfouknul z nich zbytky prachu a vrátil je do váčku u pasu. Dlaní smazal nakreslené ornamenty a tiše odešel.

Jessie tiše oddechovala v čistě povlečené posteli a výraz její tváře prozrazoval klid, který její duši ovládal ve spánku. Záplava světlých vlasů na polštáři připomínala moře, které se snažilo pohltit její obličej, krk a nahá ramena. Víčka se lehce chvěla pod náporem snu, který zpracovával její vědomí. Pod přikrývkou tiskla na prsa velkou obálku bez adresy. Dostala ji dnes ráno a měla ji doručit na zvláštní místo. Na místo, kde nikdy nebyla a kam se vždy toužila podívat. Do samotného Ráje.
Ve vedlejší místnosti bděl vysoký hubený muž v černé sutaně s bílým kolárkem. Stál opřený o velké okno a prsty nervózně bubnoval na jeho rám. Záclona, která ho ovíjela jako tenká pavučina, lehce vlála ve večerním vánku. Roztěkanýma očima sledoval ruch na nočních ulicích. I přes pokročilou hodinu míjely vchod do jejich hotelu davy rozjařených turistů, podnapilých obyvatel města a zakaboněných nešťastníků, kroutících si své noční směny. Občas některý z nich vešel do hotelu. V takovou chvíli se všechny mužovy smysly napnuly jako struny, ale pokaždé se zase uklidnil když zjistil, že jsou to jenom jiní návštěvníci hotelu. Nesměl mu proklouznout nikdo, kdo by mohl ohrozit jejich poslání. Od toho byl tady.

Michael zastavil vůz u krajnice a vypnul motor. Kužely světel ještě chvíli šacovaly nohavice chodců, než si řidič uvědomil, že by je měl také zhasnout. Připadal si unavený. Od té noci před čtrnácti dny skoro nespal. Bál se zavřít oči. Noční můry mu stále dokola připomínaly tu hrůznou událost, na kterou se v bdělém stavu nemohl rozpomenout.
Když nad tím chvíli zauvažoval, vlastně ani nevěděl, proč zastavil právě před tímhle hotelem. Jeho omšelá omítka a neónovými písmeny vyvedený název na něj působily skličujícím dojmem. Přesto věděl, že tady má něco vykonat. Vystoupil z vozu. Podzimní chlad se mu svými neodbytnými prsty vedral pod oblečení a přinutil ho zvednout límec lehké bundy. Ruce zastrčil hluboko do kapes, ačkoliv to nemělo valný účinek. Váhavým krokem došel ke vchodu do budovy a zašlými prosklenými dveřmi nahlédnul dovnitř. Spatřil lacině zařízenou vstupní halu a dřevem obloženou recepci s klimbající recepční. Pomalu stiskl mosaznou kliku a vstoupil.
Svět se rázem změnil. Všechny barvy vybledly a zůstaly jen nejasné šedé stíny s nafialovělými hranami. Postava recepční zářila na svém místě bíle jako polední slunce. Loki k ní pomalu zamířil. Citlivé zvukovody rozechvívalo tiché pochrupování, které vibrovalo jejím chřípím. Došel až téměř k ní a upřeně se na ni zadíval. Temnota v jeho očích zavířila jako pohybující se olejová kaluž. Víčka recepční se pohnula, když její podvědomí začalo znenadání splétat sen. Trhala sebou stále rychleji, dech se stával více přerývaným, až sebou její svěšená ramena cukla a žena se s výkřikem probudila. Rychle se rozhlédla kolem sebe a když spatřila Lokiho, div nevykřikla podruhé. „Co… co si přejete?“ zeptala se rozechvělým hlasem. „Jessie Mastersová?“ vytvarovaly rty z hlubokého hlasu, připomínajícího syčení žhavého železa v putně s vodou. Žena nebyla schopna odporu. Nejodvážnější část jejího mozku ji varovala, že takovéto informace by podávat neměla, ale byla umlčena většinou, tísněnou pudem sebezáchovy. „Pokoj 46,“ vydechla žena a jako uhranutá hleděla do smolně černých Lokiho očí. Muž nechal po své tváři přeběhnout grimasu, připomínající úsměv a vydal se po schodech, hledat pokoj číslo 46.
Noční hotel byl bezútěšný a prázdný. Z ulice sem doléhaly tlumené zvuky nočního života, ale ty jen podtrhovaly dusnou atmosféru, vládnoucí na chodbách s prošlapanými koberci. Najít pokoj 46 dalo Lokimu trochu víc práce, než zprvu očekával. Byly to úzké dveře, zastrčené v nejzazším rohu třetího patra. Číslice z černého plastu působila na umakartem obložených dveřích jako pěst na oko. Loki položil dlaň na kliku a chvíli tiše vyčkával. Z pozadveří se neozvala jediná hláska. Host buď spal, nebo na něj čekal s nataženou pistolí v ruce. Tak nebo tak, dokud dveře neotevře, nezjistí to.
Za opaskem zastrčený nůž se dnes v noci opět přihlásil o slovo. Černá, zahnutá čepel pokrytá stříbrným rytím potichu vnikla mezi dveře a zárubeň v místech, kde se skrýval zámek. Kov zasténal, když se pod náporem zápěstí prohnul téměř k hranici svého maxima, ale vydržel. Zámek ne. Ozvalo se hlasité lupnutí a mechanismus se rozskočil na několik kusů. Loki sám sebe v duchu několikrát proklel a ztuhnul v póze s nožem stále mezi zárubní a nyní již pootevřenými dveřmi. Přese všechno se však v pokoji nepohnul jediný vlas. Lokiho uši zachytily pravidelné, tiché oddechování dívčího chřípí a poněkud nepravidelný tlukot srdce. Na tom posledním zvuku se mu něco nezdálo. Zněl tak zvláštně, až cize. Něco mu to připomínalo, ale nemohl si uvědomit co. Přehodil si nůž do levé ruky a pravou vyndal z kapsy bundy pistoli. Byl to spolehlivý Glock, nabitý náboji s naříznutou kulkou. Jeho oblíbené. Potichu, aby nezpůsobil žádný další zbytečný hluk zbraň natáhnul a ruku zvedl mírně před sebe. Pak konečně otevřel dveře dokořán a opatrně vstoupil.
Nestihl nijak zareagovat. Dveře naproti němu se prudce rozlétly a v nich stanul vysoký hubený muž s napřaženou rukou. Jako dvě jehly bodl Lokiho do očí žhnoucí obraz kříže, který najednou vyplnil jeho zorné pole. „I nomine, et patria…,“ začal hlasitě odříkávat kněz a jeho holá hlava byla korunována neónovým světlem, dopadajícím z ulice, jako svatozáří. Vlasy na Lokiho zátylku se zježily a mráz mu zaryl nehty do zad. Ruka držící pistoli se zkroutila v křeči a zbraň vypadla na zem. Nebylo to poprvé, co se démon setkal s exorcistou. Pokaždé se však naučil o trochu lépe jak odolat.
Kněz dále drmolil vymítací modlitbu a tyčil se nad shrbeným tělem jako obr. V levé ruce třímal dřevěný křížek a pravou náhle pozvedl nad hlavu. Cosi se v ní zalesklo. Neónový svit sklouznul po hladké čepeli a chvíli se zablyštěl na jejím ostrém hrotu. V tu chvíli se rychle otevřely další dveře, vedoucí do malé chodbičky hotelového pokoje. Koutkem oka zahlédl Loki drobnou ženskou postavu. „Uteč, zmiz!“ vykřikl kněz a na krátký okamžik pohlédl na svoji chráněnkyni. To Lokimu stačilo. Již v sobě sebral dost síly, aby se mohl vyprostit z latinských slovíček, které ho spoutávaly jako řetěz a vytahovaly kamsi daleko do nekonečné tmy. Pevně sevřel levou dlaň, ve které stále třímal rukověť svého kukri a prudce vyrazil dopředu. Kněz sice stačil máchnout dýkou, ale démon byl rychlejší. Zalomená čepel se zakousla do rukávu sutany a skrze kůži sklouzla po kosti. Tepna byla přeťata vedví a proud krve vystříkl na bíle omítnutou stěnu. Dívka vykřikla, jako stín se protáhla kolem zápasící dvojice a její rychlé, tiché kroky zanikly kdesi ve vyšších patrech budovy.
Kněz upustil dýku i křížek a instinktivně sevřel poraněnou ruku dlaní druhé. Prudká rána pěstí do obličeje ho však poslala k zemi, jako boxera v rohu ringu. „Bože,“ zaúpěl a vyplivnul krev z rozbitého rtu. Rychle se snažil odplazit pryč. Nárt mu prudce narazil do boku a hlasité prasknutí doprovázelo tříštící se žebra. Loki si přehodil kukri do pravé ruky. Poklekl vedle skučícího muže, uchopil ho za čelo a nadzvedl jeho hlavu, div mu nepřelomil vaz. Pak přiložil čepel k hubenému krku a dlouhým tahem odřízl vlákno života.
Dívčiny kroky utichly s plechovým bouchnutím. Loki ještě chvíli naslouchal, ale hotel se opět propadl do tichého nočního šumu. Sebral ze země pistoli, otřel nůž do cípu knězovy sutany a potichu zvenčí zavřel dveře. Moc nedržely.
Po cestě nahoru přemýšlel, kam mohla dívka uniknout. Její stopy stále vnímal jako vyhasínající šlépěje bílého světla, avšak strach hnal dívku tak rychle, že stopa dlouho nevydržela. Přesto ho neomylně přivedla až k půdě budovy, na kterou vedly nízké plechové dveře. Ty způsobily to bouchnutí. Loki chvíli sledoval zbytky bílého světla na zemi, dokud úplně nevyprchalo a chodma se mu opět neslila do rozplizlé šedi. Pak vzal za kliku a vstoupil.
Místnost za dveřmi byla ještě tmavší než chodby před nimi. Obyčejní smrtelníci by zřejmě neviděli na dlaně natažených paží. Lokimu však před očima vystupovaly nejasné obrysy trámů, mlhavé vroubkování střešních tašek a stohy papírových krabic, naskládaných na sebe. Po dívce ani stopy.
Vyndal pistoli z pouzdra, natáhnul závěr a opatrně se vydal prohledávat půdu. Prostor byl plný zvuků vydávaných samotnou budovou. V komíně temně hučel kotel, který byl v těchto podzimních dnech opět probouzen k životu, ve zdech se ozývalo skřípavé dunění, to si zřejmě stěny sedaly blíže k sobě. To vše působilo tísnivým dojmem, který se svými cípy dotýkal samotné podstaty démona.
Loki pomalu procházel nepřehlednými uličkami podkrovních prostor, až se dostal na jejich druhý konec. Vysoká neomítnutá stěna, tvořící štít budovy, se mu výsměšně šklebila do tváře. Po dívce ani stopy. Už začínal věřit tomu, že se jeho cesty zkřížily s jedním z nejvyšších duchů druhé strany, když v tom jeho těkající zrak zavadil o pootevřený vikýř.
Neváhal. Dva krátké kroky stačily, aby se nohy Michaelova těla dostatečně silně odrazily a špičky prstů se zachytily o rám okna. Zachvěly se námahou, avšak Lokiho vůle přinutila paže přitáhnout tělo nahoru a provléct ho ven. Ovanul ho čerstvý vzduch. Tady nahoře nebylo tolik zápachu, který se v ulicích města držel i přes noc. Nízký baldachýn černých mraků zastíral noční oblohu, ale i přes to bylo poměrně dobře vidět. Obzvláště Lokiho zrak, jako by se ocitnul na prosluněné louce. Neunikl mu proto rychlý pohyb na ploché střeše protějšího domu. Štíhlá postava se tam mihnula mezi širokými komíny a vývody ztichlé klimatizace a přeskočila přes úzkou uličku na sedlovou střechu dalšího domu.
Lokiho ruka reagovala naprosto automaticky, jako ruka zkušeného lovce. Vymrštila se vzhůru a v obavě, aby neztratila cíl z dohledu, ihned stiskla spoušť. Nad spícím městem třeskla hlasitá rána. Prchající postava klopýtla a tvrdě dopadla na šikmou plechovou střechu. Hned se však zvedla a běžela dál. Tentokrát však ne tak rychle a nakloněna na jednu stranu. Přesto se Lokimu stále vzdalovala.
Muž se rychle protáhl oknem na střechu a zabalancoval na kluzkých taškách. Rychle zhodnotil situaci. Na druhou stranu ulice odtud nedoskočí. Potřebuje prostor pro rozběh. Michael nebyl žádný atlet a ani démonova železná vůle nesvede všechno. Vhodné místo nalezl hned o kousek dál. Sousední dům hyzdil své okolí rovnou střechou, pokrytou eternitovým papírem. Dokonce vybíhal o malý kousek dál do ulice než ostatní, takže se protějším střechám nejvíce přibližoval. Loki opatrně přešel zbývající kousek střechy hotelu a seskočil na sousední dům. Nemohl dlouho váhat a ani to neměl v plánu. Když se rozbíhal, snažil se vypočítat své šance na úspěch. Nerad by toto tělo zabil dřív, než splní svůj úkol. Neměl ale už čas couvnout, protože ve chvíli, kdy se do jeho duše vkradly první pochybnosti se jeho špičky odrážely od okraje střechy. Lidem dole na ulici by se Michaelovo tělo jevilo jako stín, mihnoucí se nad hranicí světla a tmy. Stín, jehož dopad na druhou střechu doprovázelo hlasité žuchnutí.
Loki se zastavil až o zubatou hradbu komínů. Tiše zaklel. Skok neproběhl tak, jak si představoval, ale stejně si mohl blahopřát. Uspěl. Do jeho podvědomí se však zakousla, jako rozzuřená krysa, tupá bolest, kterou lokalizoval v levém zápěstí. Zaklel podruhé. Ne, že by mu vadila bolest, ale jeho tělo teď nebylo stoprocentně funkční, což mohlo ohrozit splnění úkolu.
Prohmatal poraněné zápěstí a naznal, že je vymknuté. Při vší té smůle mohl být rád, že si je nezlomil. Rychle se postavil na nohy a vyndal pistoli. S námahou natáhl závěr a odjistil pojistku. Je zvláštní, že o samozřejmých věcech začnete přemýšlet až tehdy, když je ztratíte. Vydal se směrem, kterým dívka prchala. V místě, kde ji zasáhla jeho kulka se po zemi rozlévala velká krvavá skvrna. Loki k ní poklekl a prstem udělal přes kaluž dlouhou čáru. Pak si ho olíznul. Chuť krve v něm probudila jeho zvířecí pudy a jako honicí pes vyrazil po stopě z rudých kapek. Běžel po střechách jako šílený. Pod jeho kroky odletovaly tašky do stran a tříštily se hluboko dole na chodníku, podrážky jeho bot rvaly asfalt z rovných ploch. Pak ji opět spatřil. Klečela na kraji rohové střechy, která otáčela blok domů o 90° doprava. Mezi prsty svírajícími břicho jí protékaly praménky krve. Vzlykala. Když uviděla Lokiho, těžce vstala a pokusila se opět prchat. Tentokrát s rozmyslem muž zamířil a prostřelil jí koleno. V rychlosti, kterou dívka stačila nabrat, se její tělo podlomilo a aniž by s tím mohla cokoliv udělat, bezvládně přepadlo přes okraj střechy a řítilo se dolů. V tu chvíli šlehl vzduchem oslnivý záblesk světla a Loki sykl bolestí. Zakryl si oslepené oči a instinktivně se přikrčil. Jeho mysli se chopila panická hrůza, které málem podlehl. Věděl co se stalo. A také konečně věděl, s kým má tu čest. Dívka zbrzdila svůj pád zářícími křídly.
Když se chvíli nic nedělo, odvážil se Loki pohlédnout dolů. Dívka se zřítila dovnitř bloku domů. Prostranství bylo protkané sítí plotů a zídek, oddělujících mnoho dvorků, záhonků a kůlen. V samém středu rostlo několik starých stromů, jejichž listí v tento čas pomalu opadávalo.
Dívku spatřil okamžitě. Ležela s tváří k zemi, bělostná křídla skvrnitá od krve a prachu v podivných úhlech natažená kolem těla. Nehýbala se. Teď nesměl zaváhat. Kousek od něj se táhla po zdi okapová roura, po které rychle začal šplhat dolů. Když se jeho nohy dotkly země, cítil se poněkud nejistě. Všiml si, že dívka stále dýchá. Loki schoval pistoli a vytáhl nůž. Pomalu k ní přistoupil. Velké modré oči se pomalu otevřely a upřely se na vysokou postavu, tyčící se nad ní. Loki poklekl. „Kde je ten dopis?“ řekl hlasem kaleného železa. Dívka pomalu odvrátila hlavu. Ruce se jí zachvěly v marné snaze zvednout se na odpor. Lokiho tvář se stáhla do neměnného kamenného výrazu. Pozvedl ruku s nožem nad hlavu, naposledy se zadíval do překrásného obličeje a pak seknul. Rána byla tak silná, že hlava rázem odskočila od těla. Čepel kukri vykřísla o kámen v trávě snop jisker a pokryta krví se zastavila opět ve vzduchu, jenom kousek od místa, odkud se spustila dolů. Nestalo se nic. Žádné dobré síly, které by si odnesly duši anděla zpět do nebe, žádná exploze oslnivého světla. Prostě smrt, jako kohokoliv jiného. Loki rychle schoval nůž a prošacoval dívčino bezvládné tělo. Obálku našel pod košilí na prsou. Vztyčil se nad svým dílem zkázy, škrtnul zapalovačem a přiblížil roh obálky k plameni. Papír zaplál jasným světlem a během okamžiku se změnil v popel. Muž odhodil žhnoucí zbytky na zem a šlápl na ně patou podrážky. „Tak tenhle dopis už velkej šéf nedostane,“ zabručel a pomalými kroky zmizel ve tmě jednoho z průchodů.

---