Smutky smutného

Těchhle pár řádek jsem se trochu bál. Vím v jakých náladách dříve jsi psal. Začínám rozumět větám, kde slova hodí se k sobě jak vdovec a vdova. Snad jsem ty řádky moc nepochopil, ve vlastních slzách bych se utopil. Že hrát se dá, to nepopírám, o to však cit svůj já neopírám. Že lásku nejčistší dá jenom zvíře, i když ta láska může být za peníze? Víš, v lásce čísla neznamenaj nic. Nepleť si, lásko má, soucit a cit. Chápu Tvé pocity, sám jsem to zažil. Chci být blíž tak, abych sám neublížil. Však význam rozdílu těchhle dvou čísel znamená míň, než většinou ví se. Nedá se to pochopit, dobře to víš ze strany, odkud Ty neuvidíš. Vím, že ta slova dvě: nutnost a hraní, psal jsi bez vědomí, bez zaváhání. Proto mi promiň vše, co jsem Ti proved, mělo to jenom mně, ne Tebe bolet. Příště bych pozor si víc, než kdy, dal, abych to podruhé neudělal. Vím, že má sobeckost je někdy větší, než srdce mé. Teď pozdě je v křeči. I přesto chci mít v tom srdci jen Tebe, i když ta věta ode mě jistě zebe. Chtěl bych toho ještě napsat Ti víc, raději pohladím Tvou něžnou líc. Mé city nejsou však chladné jak kra. Věř lásko má, že to není jen hra ______________________________________ Omlouvám se všem, kteří to s těmi slovíčky umí. Jen jsem měl potřebu trochu se tady vypsat. Ševče, drž se svého kopita... Mathy

o slovíčkách která jsou jedinou zbraní, když o touze po smrti strach z umírání, jen váhání, jistota, zápory klady, pod rajskou jabloní křičíme hlady. Nevíme, neznáme, proč jak a komu, kořeny uřežem vzrostlému stromu, pro lásku zabíjet, pro city vraždit, pro touhu vzdělání knihovny pálit. I já se omlouvám, nevím co říci, na poušti pod palmou dva námořníci bez moře, bez lodi bouře jí vzdala se smutkem po lásce, jež nenastala.

Slávku... *!

Za námi... (nemám slova...)

Zajímavý.....zvláštní, ale moc pěkný...