Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Popsat okolnosti vzniku této, pro mne hodně neobvyklé povídky, je přinejmenším složité. Ale možná, že to pochopíte nakonec i bez vysvětlování. A jednou to třeba zkusíte.
Zkusíte překročit svou řeku. Možná, že budete mít i tolik štěstí, jako blázni kolem cest Heinricha Stirneho...
Zkus zastavit řeku. Ten nekonečně stříbřitý proud valící se přes kameny zaoblené jak ženské poprsí a dravý jak oddíl tatarských nájezdníků. Zkus jí postavit do cesty jen jediné stéblo a nemilosrdně jej smete. I hráze pevné jak hradební vězení nahlodá, spolčena s zubem času, a provalí jejich mohutné zdi. Najde si svou cestu. Bude se po ní řítit jak záplava rtuti, z níž marně se snažili vyrobit kámen mudrců a stejně marně se pokoušejí uplatit tím falešným zlatem nepravé bohy svých neméně pochybných pánů.
Přes cestu lezl malý černý brouk. Paprsky slunce prosvítající skrz stromy na lesní stezku se odrážely od jeho černomodrých krovek a vytvářely zvláštní tajemné světlo. Brouk střídavě upadal do hlubokých propastí. Snažil se pokračovat svou cestou a poté znovu stoupat na nekonečné hory, aby znovu a znovu mohl upadnout.
U cesty seděl člověk. Mezi vykotlanými zuby mu vyčnívalo stéblo trávy a připitoměle se usmíval. Brouk mu připomínal tak trochu připomínal noční oblohu toho dne. Nevěděl vlastně už ani kterého, ale přesně toho.
Hleděl na zlaté hrudky písku přesýpající se jak okovy osudu pod kroky jeho ošuntělých bot. Pokud se ještě několik zbytků kůže navzájem držící usilovnou vírou v cosi abstraktně nepochopitelného, než některým z fyzikálních zákonů, dalo nazvat botami. Nad hlavou mu kroužilo osm pomyslných supů. Kroužili v marné naději, že se dočkají svého dílu. Toho, jež je jim souzen, a podivnými hříčkami osudu stále upírán.
Pod podrážkou cosi zakřupalo a do písku se vtisklo několik lesklých střípků. Blázen se zastavil a zdvihl ze země mrtvého brouka. Chvíli upíral kalné oči na tu beztvarou věc, která zbyla, a nakonec ji zahodil zpět na zem. Už zdaleka nepřipomínala noc. Spíše bič, který jej tak často vyprovázel od bran klášterů i dvorců. Pomalu rozhýbal své vrzavé kosti a jako červotočem prožraný bludný koráb vyrazil v před po vlnách času.
Starý opelichaný pes se vynořil z díry po vývratu a opatrně se rozhlédl. Když nespatřil nic, kromě polorozpadlého kožichu šinoucího si to po pěšině někam pryč, jal se znovu ohlodávat pradávnou kost z pod šibenice. Nebyl na ní ani již kousek masa. Ale stále ještě zbývala naděje.
V zemi, kde města i vsi plenila střídavě vojska mladšího a staršího krále, a pokud ani jedno, tak biskupovy gardy, již mnoho normálních lidí nezbývalo. V zemi tisíců spálenišť a šibeničních stromů přežívala jen zvěř a blázni. A to i dnes, kdy se již oba králové změnili v hromadu mršin. Zvěř se vraždila navzájem a ti druzí byli pohrdavě přehlíženi. Snad jen k občasnému pobavení opilých žoldáků se některý z bláznů hodil k napíchnutí na kůl u cesty, kde se ještě bylo mezi řadou šibenic volné místo. Ale i těch bylo čím dál tím míň.
„Mizerný den,“ zaklel Heinrich Stirne, velitel jezdců nebožtíka mladšího krále a ohrnul si límec kabátu. Vše, co dnes našli, byly dvě chalupy s plstnatými staříky. Ale coby, mávl v duchu Stirne rukou, stejně by to tam nakonec shořelo.
Už byl za ta léta zvyklý. Chodilo to vždy stejně. Nejprve vyšlehl malý plamínek, který rostl a rostl, až šlehal k podmračenému nebi, ze kterého tu a tam vysvitly paprsky slunce a mísily se s oranžovými jazyky plamenů. Celý ten obraz zakončil démonický roj jisker a dýmu ze zřícených krovů. Pak oheň pohasínal, jako skomíraly v dávných dobách kostelní voskovice, až vyhasnul docela. To však Heinrich Stirne většinou neviděl. Mrtvý plamen již nestojí za pohled vítězů.
Muži jeli mlčky. Koně se pomalu prodírali lesem až narazili na pěšinu vedoucí kolem říčky. Jezdec v čele oddílu se otočil a pohlédl na Stirneho. Ten mlčky přikývl. Pod kopyty zachřestil písek a kdesi v korunách vyplašeně vzkřikla šedá vrána. Pak už se jen zřítila s hrdlem proklatým střelou. Mlčky, jeden za druhým, se na lesní cestu vynořovaly zástupy ponurých postav v železné zbroji zbroji.
Je to skoro jako u nás, napadlo najednou Stirneho. Zahleděl se do odlesků perel světla ve vlnkách. Byly průzračně čisté, jak vody fontán na Lübbeckém náměstí, před domem jeho strýce, starého bachratého opilce.
V balvanech rozpukaných loňskými rozpukanými vedry se ukrývaly podivné obrazce vystupující do prostoru. Již dávno zapomenuté tváře ožívaly, a on se je snažil zoufale spojit s nějakými jmény, překrývanými pachy krve a spálenišť.
Pod ohlazeným kamenem připomínajícím bochník sýra u okraje řeky, vykoukla malá ryba. Stirne potlačil nehoráznou chuť, vynořivší se odněkud z nitra, skočit do chladivé vody a pohladit ty stříbrolesklé boky. Jsou jako měsíc, když ozářil tvá prsa a den přecházel v naši poslední noc, povzdechl si Stirne a nakopl jednoho z opožděných pěšáků. Po pěšině se rozlétly desítky okrových střípků džbánu a písek na zlomek okamžiku znachověl vpíjejícím se vínem.
Z myšlenek Heinricha vytrhl až povyk jezdce jedoucího v čele. Přidržel si rukou meč položený přes kolena a pobídl koně. Na břehu u řeky seděla podivná, shrbená postava, a lámala ve vzduchu cosi, co se nedalo spatřit.
Nekonečná řada černých mravenců temně se vlnící napříč cestou, obkroužila kopyta stojících koní a nerušeně pokračovala ve své pouti. Jen chvílemi se, jako by v slabém závanu větru, změnil a poté zas ve šňůru černých perel.
Pohlédl na muže na břehu říčky. Nakolik by se jeho hlava vyjímala jako ozdoba sedla? Pohled na tvář zbrázděnou jak pobřežní skály, na kterých se před lety započala jeho pouť po tomto prohnilém světě, Stirneho dokonale znechutil. Stáhl ruku napřaženou k ráně a zamyšleně hleděl na zašlou čepel. Měla temně modrý nádech podzimní oblohy. Neuměla vyprávět o kapkách krve, jež ulpěly na jejím těle, tak hladkém a panensky nevinném. Byl to zchladlý dech Hefaistův v jeho rukou. V rukou vládce, kterého ještě nestačili zradit vlastní přátelé. Nestihli, nebo je stihl popravit dřív, než na něco takového mohli pomyslet.
„Zkus překročit řeku, svůj Styx, svůj Rubikon,“ zašeptal blázen a vztáhl k Stirnemu ruku porostlou mokvavými vředy. „Zkus, Bůh stojí při tobě.“
Železné ostruhy se s rozkošnickou slastí zanořily do slabin koní a řeku i se shrbenou postavou zahalil opar rozříštěných kapek vody. Z díry pod vyvráceným stromem vykoukl opatrně rezavý vypelichaný pes a hleděl na tisíce jezdců, řítících se úvozem.
Hlouček gardistů zamžoural nevěřícně na rudou královskou korouhev. Za ní se z lesa vynořovaly další a další praporce z plátna zobrazující lva rvoucí kořist. „Za krále!“ slil se v jednolitý proud řev tisíců hrdel a Stirnemu se po tváři rozlil nepatrný úsměv. Tak nepatrný, jak jen se sluší na velkého vládce před vítěznou řeží.
K obloze se vznesly rozříštěné kapky vody a mezi kopyty tisíců koní, zvonících o balvany zaoblené jak ženské poprsí, se zrodil duhový pás stoupající k nebi. Řeka železa, nekonečný, stříbřitý proud, páchnoucí smrtí smíšenou s potem kurtizán, se pohnula kupředu, aby smetla vše, co jí bude stát v cestě…
Písmák