Máma

Aneb

Člověk na kterém mi nejvíce záleží

Moje matka je žena, která mi dala život, za což jsem jí nesmírně vděčný. Je to zkrátka dar, kterého by si měl člověk považovat. Máma je človíček, který se o mne staral, už jen co jsem prvně zahlédl tento svět a to přetrvává až dodnes. Přebalovala mě, když bylo třeba a ošetřovala má zranění. Pokaždé, když jsem měl nějaký problém, byla tu a radila mi. Je moc pěkné, když tu ty své mámy máme a ty se o nás starají, pomáhají nám s různými úkoly a stojí vždycky za námi.
           Pokavaď je ovšem potřeba, dokážou zatnout pěst a pěkně přitvrdit. To je na druhou stránku správná věc. Člověk se postupně učí díky nim správně rozpoznávat, co se má a co ne, a ke komu si udržovat respekt, nebo odstup. Já se snažím, abych dělal věci správně, ale moc se mi to nedaří. Trošku to patří i k mému věku. Možná by se máma s abnormálně slušným synem nespokojila. Někdy to, co nám vadí, nám vlastně i dává šťávu do života, nicméně stejně se snažím být pro ní ten nejlepší. Naše matky to prostě nemají moc jednoduché.
           Na to se ale nabízí otázka, proč to všechno vlastně dělají? Kde berou sílu na to, aby svým zbožňovaným ratolestem a pak i třicetiletým Kubíčkům apod.. neustále radili a vedli je dál? Vede je snad nějaká neviditelná síla o které zatím nemám ani zdání? Nebo všechno dělá snad proto, že by musela? Nevím. Podle mého tohle všechno dělá nejen proto, že musí, nakonec je to má matka a měla by to být její povinnost, ale hlavně proto, že mě má ráda a záleží jí na mě. Se vším mi vždy pomůže a snaží se mi být příkladem.
           Je to žena mnoha povolání. Vážím si ji už jen proto, jaká je. Když tak o tom všem přemýšlím, každá máma je pro někoho druhého důležitá. Mámy nám dodávají sebevědomí a nedopustí, abychom šlapali vedle. Jsou jak víly, které nás vedou životem a ukazují nám různé cesty, po kterých můžeme jít v klidu dál za svým a vlastně i jejím úspěchem. Vždyť každá máma je na své dítko hrdá, ať je jakékoli. Alespoň si to myslím.
           Je to tak ale všude? Jak je to vlastně v těch různých rozvrácených rodinách, kde matky nemají rády své děti a naopak. Zní to až nepochopitelně, ale i to se stává.Tím pádem, kde se nejspíš stala asi ta zásadní chyba? Člověk by to musel brát případ od případu, aby správně pochopil různé souvislosti. Třeba jako když matka opustí své dítě z různých důvodů a to ji pak za to nenávidí. Vypadá to jednoduše prostě si říci, vykašlala se na mně a ani se o mně nezajímá. Člověka pak napadá myšlenka za myšlenkou a v takových případech nejspíš uslyšíme: „Ani se nezajímala, jak mi je, jestli jsem v pořádku ..“ a tak dokola. Problém může být ale i jinde, třeba špatná finanční situace matky, nebo něco jiného. Zatím to ale jsou a doufám že i zůstanou jen výjimečné případy, které se nestávají tak často.
           Naštěstí má máma je jiná a za to jsem rád. Docházím k názoru, že ze všech lidí, co znám, je to právě ona, na které mi nejvíce záleží. Asi se ptáte proč. Je to proto, že je vždy a za všech okolností v pohodě. Například, když přijdu domů s nějakým průšvihem, tak na mě hned nezačne řvát, co jsem zase udělal a proč. Prostě si v klidu sedneme a všechno postupně probereme. Poslechnu si její názor a rady, které mi dává, nějak si to všechno přerovnám v hlavě a pak je zas vše, jak má být. Je to právě ona, kdo mě naučil slušnému chování. Dokonce mě naučila, ještě před vstupem na základní školu, číst, psát a počítat. Což podle mého mínění nedělá každá máma a v tom je možná výjimečnější, než ty ostatní. Ano, byly to sice jen základy, ale myslím… ne, jsem si jist, že bych to bez ní nezvládl.
           Vím, že jí to v jejím životě moc neulehčuji, ale i když to někdy není moc vidět, snažím se jí pomáhat ze všech sil. Na druhou stranu, někdy mě má máma taky dokáže pěkně naštvat. Určitě to nedělá schválně, to je jisté, ale jak se člověk protlouká tím svým způsobem v životě, vytváří si své názory a celkový pohled na svět. Později pak třeba zjistím, že to všechno není tak úplně jasný, jak jsem si původně myslel, a od toho tu ty své mámy vlastně máme, kterým přesto nakonec dáme za pravdu. Někdy nás naštvou i třeba různým popostrkováním kupředu, typu: „Uč se a přestaň koukat na televizi..“ „To hodláš strávit na tom počítači zbytek svého života..“ a tak dokola.
Nicméně je fakt že to s námi myslí dobře a snaží se nám pomoci, abychom se naučili co nejvíce do života, který máme vlastně ještě celý před sebou a také, abychom dělali co nejméně chyb a uměli se o sebe správně postarat. Díky ní jsem získal od života mnohem víc, než jen základy. Naučila mě, že dobré zdraví si za peníze nekoupím, co je to láska a starost o druhé. Ačkoliv lásku mne neučila sama, ale pomohlo jí ještě pár, pro mě důležitých lidí. Také vždy říkala, že mír je to, co si všichni zaslouží, ale že ho moc není a vůbec mi pomohla správně chápat věci kolem mne. Díky ní mám teď svůj určitý nadhled.
          Ať si ale kdo chce co chce o své mámě momentálně myslí, nejspíš nikdo by nedovolil, aby jeho mámě někdo ubližoval. V takových případech, obzvláště u mne, je každá rada drahá a akce bývá často rychlejší než myšlenka. Moc nám všem na svých mámách záleží a kdybychom nejspíše uviděli, či uslyšeli, že někdo na naší „maminku“, která nás třeba před chvílí strašně štvala, jelikož si chtěla prosadit svou, vztahuje ruku, nebo jen třeba nadává, tak se nejspíš většina z nás promění v tajfuny, s obranářským pocitem mamince okamžitě pomoct.
           Nicméně co se týče mé mámy, tak vím, že je to nejbáječnější člověk na světě a bude ta, co bude za mnou stát vždycky, i když to nebude zrovna moc lehké. Snad jednou.. ne, že by tomu tak nebylo, ale chci, aby měla opravdu velký důvod být na mě hrdá, pořádně hrdá, až dokážu jednou něco velkého. Doufám, že jí časem budu všechno moci nějak oplatit, nebo vynahradit, až to bude nejvíce potřebovat. Naše mámy jsou všechny určitě skvělé, ať už jsou jakékoli, a měli bychom si jich za jejich snahu a lásku vážit.