Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStan
Autor
hanus
STAN
Ach jo, vzdychnu si, když uvidím z okna školy, jak zase prší. Mé druhé ach jo patří nudnému výkladu jednoho (raději nejmenovaného) učitele a to třetí všemu, co mě pořád nutí chodit do této šedivé budovy s názvem ŠKOLA.
Ostatní buď spí, nebo si kreslí. Moje spolužačka, která se mnou sedí v lavici zrovna maluje kapky deště a v něm vypelichné, zmoklé kuře (které mimochodem znázorňuje mě.) otočím se dozadu, kde sedí moje ostatní kamarádky. Ty jen leží na lavicích a poslouchají výklad jako ukolébavku.
Crrrrrrrr… konečně odzvonila poslední hodina a já s Klárou a Denisou se loudám ve stínu paneláků ke Kláře domů. Denisa se s námi rozloučila už u dveří, protože musela ještě k babičce. Daly jsme si sraz u supermarketu, že půjdeme nakupovat.
Byl pátek. Počasí se konečně umoudřilo a my s Klárou už stojíme před obchodem a čekáme na Denisu. Jen co ale Denisa dorazila začalo pršet. Atak jsme se rozhodly, že to nakupování odložíme na jindy. S Klárou jsme se ale neloučila, protože jsme se už minulý týden domluvily, že pojedeme tento víkend stanovat. Táta nás zanedlouho vyzvedl a jeli jsme. Když jsme dorazili na místo (na venkov), s našim údivem jsme zjistily, že tam je 30°C a to je jen asi 35 km za Prahou, kde bylo sotva 10°C.
Táta nám už dávno dopředu postavil stan, ale my jsme chtěly zažít trochu dobrodružství a tak jsme tátu uprosily, abychom mohly jít stanovat na kopec nad vesnicí. Protože na něj bylo z okna našeho baráku dokonale vidět, táta svolil. Protože už byl večer, musely jsme si tam, na ten kopec, všechny věci odnosit sami. To byla celkem hračka. Horší bylo postavit stan. Měli jsme spoustu problémů:
1. problém byl, že jsme se stavěním neměly žádné zkušenosti.
2. že ten náš byl mnohem větší než jsou ostatní a
3. že měl takovej blbej tvar. A opravdu nakonec za
4. musely jsme zatlouct kůly a to byl opravdu tvrdej oříšek.
Konečně jsme byly se vším hotové a stan stál, mohly jsme si udělat večeři. Na rozdělávání ohně byla tady ekspert Klára. Já jsem zase nasbírala kameny a uvařila polévku. Nakonec jsme si ještě opekly buřty.
Po výborné večeři jsme se odebraly do stanu, kde jsme si ještě dlouho povídaly.
Konečně jsme usnuly. Ráno nás obě probudil jakýsi praskot. Přeběhl mi mráz po zádech a Klára se otřásla zimou. U stanu někdo byl , protože se na stanu odrážel něčí stín. Na tomto kopci, kde jsme stanovaly, se okolo nás rozkládal ze všech stran les. „To byl asi kanec.“ konstatovala jsem. „Kanec?“ zopakovaly jsme obě naráz. Ááááááááááááá… Ale spletla jsem se, nemohlo to být žádné zvíře. Když jsme se totiž vyhrabaly ze stanu, zjistily jsme, že okolo celého stanu dohořívají svíčky, které jsme tam my nedaly. Kdo by ale tohle dělal? Co to má jako znamenat? ptáme se jedna druhé.
Klára se rozhodla vyjít z kruhu a sfouknout všechny svíčky. Ale chyba lávky, to totiž vůbec nebylo možné. Svíčky, které už dohořívaly se teď najednou rozhořely, jako by nás nechtěly pustit ven z kruhu. A to se nám vážně nepovedlo. Při pokusu vyjít z tohoto začarovaného nebo magického kruhu, jsme totiž dostaly elektrickou ránu.
„Au“ zaúpěla Klára. Řekly jsme si, že je asi jediná možnost, počkat až ty svíčky samy zhasnou. Ale to se nestalo. Tak jsme si lehly do stanu a začaly přemýšlet. Klára najednou vyslovila svou myšlenku nahlas: „Já mám ale hlad. Kdybychom alespoň mohly k ohništi, kde máme všechny zásoby.“ Ty svíčky ho totiž nezahrnovaly a ven jsme k němu pece nemohly. Najednou se svíčky zase rozhořely a ta oslepující nás vytáhla ven, abychom se podívaly, co se zase děje.
K našemu velkému překvapení se svíčky posunuly a zvětšily náš okruh, kam až můžeme a to za ohniště. Zůstaly jsme s pusou otevřenou, ale Klára byla pohotová a tak přemýšlela nahlas dál. „Hmmm a ještě kdybychom se tak mohly ohřát u kamen u Klářinýho táty doma… Hmmm to by ta bylo.“ Záře teď byla mnohem větší, než byla ta první. Svíčky se opět začaly posouvat až k našemu baráku. S vyděšeným křikem, jsme se rozběhly z kopce dolů. Řvaním jsme vytáhly i rozespalého tátu v pyžamu na zápraží.
Jakmile se ale táta dotkl trávy, které svíčky svíraly v kruhu, všechna záře zmizela, svíčky dohořely a v trávě už jsme je nikdy nenašly. Zbyla tu po nich jenom černá pára, která páchla jako shnilé ponožky. A vypálené díry. Už jsme na ten kopec nikdy nešly.
Možná to byla jenom halucinace, nebo oční klam. Třeba to bylo jenom varování,ale kdo ví… Ale před čím a proč? A proč se to stalo zrovna nám? No, možná na to jednou přijdeme…