Andělův smutek

Melancholicko-realistický příběh éterické bytosti

Probral se k životu. Cítí se naskrz ztuhlý. Nevidí ani neslyší. Nederou se mu žádné vůně do nosu a stejně tak netuší, jestli je mu chladno nebo teplo. Doposud o sobě ani nevěděl.
Stvořili ho z kamene, aby neustále truchlil nad hrobem. Dlouho se sám neregistroval a nehybně stál mírně shrben k náhrobnímu kameni. Křídla stažená za záda, bosé nohy a utrápený smutný výraz.
Prameny vlasů, které kdysi zručně vytesali, se spouští přes uši směrem k zemi. Jenomže už nevisí nehybně vzdor veškerému počasí, ale jemně se cuchají v slabém větříku, který stejně tak olizuje plamen svíčky směrem k smutnému obličeji. A podobně jako kadeře i jemné peříčka, kterými jsou pokrytá křídla, se vlní do rytmu, který určuje tento vlažný večerní větřík.
Anděl se pomalu rozkoukává. Nejprve spatří zarudlé světlo plápolající svíčky přímo před obličejem, obklopené neprostupnou tmou. Tvář se mu zalévá nezvyklým pocitem pro něj tak novým, že ani neví co si s ním počít. Vydrží ještě chvíli klidně pozorovat plamínek, než dojde k názoru, že se setkal s novým rozměrem požitků- bolestí. S námahou pootevřeními ústy vydechne. Svíčka zhasne a trpký pach ho udeří do nosu.
Anděl se lekne. Bojí se, že vydechl svůj čerstvě nabytý život. Okamžitě zalapá po vzduchu. Od toho okamžiku musí plnit své plíce, aby je po chvilce zase vyprázdnil. Pomyslí si, že přišel na zlozvyk, ale nedokáže se ho zbavit. Tenhle proces už nezastaví.
V dálce cosi zahučelo, což upozorňuje na další smysl. Zkouší se na něj soustředit. Slyší ptáky, jak si breptají ve větvích, psa co v dálce štěká a nezřetelné mumlání odkudsi.
Zrak se mu lepší. Objevují se mu obrysy hrobů a náhrobků, které se táhnou do dálky. Jedna ulička těchto ponurých model vedle druhé. Sem tam plápolá osamocené živé bodové světlo. Jakoby naříkalo nad těmi popsanými kameny. Rozpoznává i své druhy, kteří bez známek života stojí v různých zarputilých pózách u jiných hrobů. Spatřuje i stromy, povětšinou vrby, které se z výšky sklání a jejich větve přepadávají, třesou se a ponuře šumí.
Mramor kolem jeho chodidel se začal rosit a Anděl zaregistroval, že mu je docela chladno. Pokusí se pohnout. Dobře to dopadlo. Pomalu rozhýbe své nohy a udělá krok. Sleze ze studeného kamene.
Pokouší se vůlí opanovat i horní končetiny a i zde mu to vychází. Velmi trhaně ze sebe oprašuje nánosy prachu. V koordinaci těla si ale začíná pomalu vést s jistotou. Netrvá dlouho a ovládá každý sval i kloub.
Jen s obličejem se mu nedaří pohybovat. Stále zůstává tuhý a v křeči. Nedokáže se zbavit smutného výrazu.
Pořádně se rozhlédne všude kolem a rychle nachází důvod svého smutku: „ Jak ponuré je toto místo. Vhání stíny do duše. Nemůžu se divit mému smutnému obličeji. Co zde neskrývá smutek? Světlo oplakává čerstvé hroby. Stromy, ty páni němé přírody, hrají zasmušilý orchestr, květiny osychají pod smutnými slovy, které na sobě nesou a mí bratři zde slouží za vyslance smutku nadpozemského. Kterak bych mohl já být jiný.“
Anděl ovšem touží poznat i jiné pocity než jen zármutek. Chtěl by objevit radost, veselí a štěstí ve svém nitru. Doposud o nich nic neví, ale přesto intuitivně cítí, že musí existovat, jelikož vše na světě má své protipóly.
A stejnou jistotu pobral i v tom, že zde, na tak ponurém místě nemůže poznat kladné rozpoložení duše.
Rozhodl se proto, že bude hledat pozůstatky ráje, který byl stvořen před dávným časem. Hodnoty, kterým se v Edenu lidem dostávalo, stále musí přetrvávat. To je také důvod, proč Anděl bezpečně věří v existenci rajského místa. Tedy zemi, kde lidé pečují o svůj zaslíbený ideál. Kde jinde by se mohl naučit radostem než v zemi, která se vzoruje v Božském díle.
Pomalým krokem se vydává kamkoliv, jen aby nezůstával nadále tady. Nejdůležitější ovšem je, že má cíl cesty. Nemusí bloumat po světě. Ví kam jít, kde spočinout.
Chůzí se dostal až k bráně, která vede pryč z tohoto místa a právě tady sílí podivné mumlání, které Anděl slyší už od chvíle, co se tomu naučil. Nahlédnul tedy k onomu místu odkud to vychází, skrz okno. Spatřil blikající krabici, která má všechny ty podivné zvuky na svědomí.
Ovšem nějaký člověk ho zpozoroval, jak se dívá. Otevřel okno a spustil na Anděla. Ten mlčky čeká, až se člověk vypovídá. Jakmile konečně dořve a vysílením se ztiší, Anděl se ho pootevřenými ústy zeptá, kde je na světě nejlépe. Chlapa v okně tím naprosto zaskočil. Chvíli se mlčky díval kamsi a pak mu zamyšleně pravil, že na světě bude dozajista nejlépe v nedaleké hospodě.
Anděl se tam vydal.
Najít hospodu nepředstavovalo téměř žádný problém, všechny cesty k ní vedly. Anděl nejdříve nahlédl přes okno, jak to v místě zaslíbeném vypadá.
Oranžové světlo plní celou místnost a dává jí auru přímo nebeskou. Na prostých neprostřených stolech před každým obyvatelem tohoto ráje stojí mok zlatavé tekutiny, která barevně souzní s osvětlením. Sem tam přeletují chuchvalce šedivého dýmu, který vychází z úst tamních.
Lidé se uvnitř baví, jsou veselí a dá se říct, že i šťastní, jen si to sami možná úplně neuvědomují.
„ No vida jaká to razantní změna! Žádný smutný obličej nevidím.“ Pomyslí si Anděl a hledá kudy by mohl vstoupit.
Projde dveřmi, odhrne závěs zabraňující odlivu tepla a dostává nemilosrdný šok. Všechny jeho smysly jsou náhle atakovány. Oči ho pálí tak, že by určitě mhouřil, kdyby mohl pohnout víčky. Do nosu se mu linou podivné vůně, které ho štípou a svědí. Hořké chutě se mu dostávají otevřenými ústy na jazyk. A to vše má ještě podtón kyselosti a kvasu, čehosi, co zdánlivě nesouvisí s ovzduším. Při nádechu ho to škrábe v krku natolik, že se rozkašle, čímž vzbudí pozornost celé hospody. Veškeré diskuse, radost i veselí ustanou a všichni se s tázavým nepřejícným výrazem soustředí na něj.
„Copak to bude?“ Ptá se Anděla chraplavým hlasem osoba, která jediná z celé putyky stojí na nohou a stáčí zlatavou vodu. Anděl se podívá na tu zázračnou tekutinu a kývne směrem k ní. Načež stojící jedinec reaguje: „ A máš ty vůbec čím zaplatit? Nebo si myslíš, že ti dám na sekeru?“
Hořce zklamaný Anděl nenachází slov a proto jen pokrčí rameny. Čepující člověk pomine, že s ním Anděl nemluví, což ho obvykle dohání k šílenosti, jelikož ještě hůř nese, když někdo není schopný zaplatit. S nebývalou hbitostí odskočí od pultu a už míří za Andělem se slovy: „ Bez peněz do hospody nelez! Tímto heslem se u nás řídíme víc než kde jinde. Mazej ať už tě tu nevidím!“
Chytá Anděla pod krkem a sune ho pryč z hospody. Ve dveřích, když se výčepní chystá mrštit s ním o zem, se Anděl otočí a nehybnými ústy se zeptá: „ Tam uvnitř se vše točí kolem té tekutiny? To ona způsobuje uvolněnou atmosféru, radost a štěstí? Jen o ní to celé je?“
Chlap se zasměje až si musí odkašlat a velmi pobaveně řekne: „ Ještě máme cigára.“ Poté s Andělem hodí co nejdál od hospody na prašný asfalt. Ten se v leže ze silnice ještě zeptá, kde se na světě žije nejlépe. Chlápek zvážní a zamyslí se: „ No prej v té zemi za oceánem.“
Anděl se zvedne z prachu a roztáhne křídla. Pomalu se vznese a ještě zavolá, kterým směrem. Chlápek mu nevěřícně ukáže rukou, poté zakroutí hlavou, jednu si plácne a pak druhou. Anděl mezitím odletí ukázaným směrem. Hospodský si zmateně zapálí cigaretu, blaženě odfoukne, uklidní se a vrátí se do práce, jakoby se nic nedělo.
Anděl s kamennou tváří letí do země zaslíbené radostnému životu. Se smutkem přemítá o hospodě. „ Ta radost nevychází z nich, ale z toho moku. Tak dopadli, že se potřebují stimulovat k umělé radosti a veselí, aby je alespoň trochu poznali.“ Běduje Anděl během letu.
Křídla ho zanáší do dálky a on vytrvává i za deště a bouřek. Nehledí zimy, mraků ani blesků a tvrdošíjně bez zastávek letí vstříc poznání pravých pocitů. Přelétne moře, schovaný v mracích proletí nad ostrovem a neúnavně pokračuje nad oceánem dokud nedorazí k pevnině.
Přistane v rozlehlém parku u břehu vodní hladiny. Svítí slunce, po nebi se líně povalují obláčky a kolem nich kličkují hejna holubů a racků. Kolem něj probíhají lidé, kteří se usmívají a zdraví se navzájem. Spokojeně hopsají psi, jejíchž ocasy se pohupují ze strany na stranu. Na vodě ve vlnkách plavou kachny s mladými. Pod hladinou si to brázdí rybky různých barev. Někteří holubi se potulují po zemi a hledají něco k jídlu. Ostatní je s respektem obíhají. Projíždí se zde i kočárky s maminkami co se usmívají do sluníčka skrz sluneční brýle. Nad tímto životem se hrdě vypínají do výše stromy, pod kterými polehávají zamilovaní lidé.
Anděl se posadí na lavičku, pozoruje co se kolem něj děje a v duchu si jen opakuje: „ To je krása! Tak přece Eden přežil všechny zlé časy.“ Upřímně se v něm objeví radost z jeho bytí. Uvnitř něj ho hřeje nějaká positivní víra. Lechtá jeho ducha a on aniž by si to okamžitě uvědomil se usmívá.
Anděl pozoruje, zkoumá a prohlíží každý detail zdejší krajiny. Nemůže se nabažit vlastního potěšení. Vzhlédne k nebi a s úsměvem prohodí: „ Tak tady jste zanechal kus sebe. Zde je Váš pozemský domov. Ráj srdce i duše.“ Nebe mlčí. Stále se po něm povalují obláčky a kolem nich ptactvo zkouší akrobacii. Ticho, žádná známka po odpovědi.
V tom Anděla na zanedbatelnou chvilinku přepadne úzkost, samota a prázdno. Odvrátí proto svojí usměvavou tvář a znova jsou jeho smysly obklopeny radostí, veselím a spokojeností.
Zvedne se tedy Anděl z lavičky a vydává se prozkoumat zdejší zemi.
Obklopen hloučkem rozveselených a vždy usměvavých lidí se pouští do víru zdejšího světa. Chce si ověřit, jak zde lidé žijí.
V přítomnosti spokojených postav opouští areál parku a vrhá se do rušného velkoměsta.
Ulice plní povětšinou žluté vozy, které stojí v nekonečných řadách. Chodníky kolem této žluté kolony hojně využívají obyvatelé s pozitivními výrazy. Domy, které tvoří hranice chodníkům a silnicím jsou plny obchodů a prodejen se vším možným. A někde v tomto obrovském rušném mechanismu se prochází Anděl s úsměvem.
Když prochází kolem trafiky, u které sedí postarší žena s milým obličejem, zastaví se. Prohlédne si paní a zeptá se jí: „ Kdepak se na světě žije nejlépe?“ Žena si Anděla změří pohledem a s šibalskou tváří mu odpoví: „ No přeci tady synku. Podívej se do novin. Ve světe to vře ale tady se máme rádi.“ A ukáže prstem na denní list ve stojánku vedle ní. Anděl si vezme noviny před sebe a zadívá se do nich. Zezačátku nerozumí písmu a podivuje se pouze nad fotkami. Na nich jsou vyobrazení spokojení lidé. Žena Anděla poplácá po rameni a řekne mu: „Vidíš ten dneska vyhrál v loterii hodně peněz.“ A ukáže prstíkem na danou fotku. V ten okamžik se stane jedna důležitá událost. Jakmile se žena Anděla dotkla, začalo mu písmo dávat smysl, chápal jeho význam. Zjistil, že se dívá na rubriku „ Domácí“. Prolistoval si celý obsah novin. Udělalo se mu těžko. Ruka mu zůstala stát na stránce „Zahraničí“. Uviděl fotky hladových dětí a nad tím titulek „Hladomor na Africkém východě“. Raději otočil stránku. Narazil na „ Nepokoje na blízkém východě“. Noviny upustil na zem. Před očima vyhublí a mrtví. Podíval se kolem a vidí šťastné, spokojené a povětšinou tlusté lidi.
Zadívá se na Ženu. „Copak vy nevíte, že ve světě je hlad?“ Zeptá se jí. „Ve světe možná ale tady není.“ Zakroutí hlavou žena. „ Ale lidé tam umírají.“ Pokračuje Anděl. „Jsou tak daleko. Moc to prožíváš. “ Odpovídá Žena.
Andělovu radost to sráží. Vrací se mrak zármutku, obav a smutných předtuch. Vlívá se do něj hořký pocit deziluze. Odkrývá hrdost, píli ale taky strach obyvatel zdejší země. Strach dávat. Strach podělit se.
Radost, kterou kolem sebe spatřuje už nevnímá jako ryzí a zaslíbenou, ale jako sobeckou.
Odporuje jeho bytí setrvat zde déle. Krutou ránu mu uštědřilo probuzení z jeho éterického snu.
K obrovskému údivu Ženy roztáhne schovaná křídla a s nevídanou rychlostí vzlétne. K zemi, kde stojí žena, putuje z nebe jedna jediná kapka. Je jí slza, kterou uronil zhrzený Anděl. Je tím jediným, čeho bylo jeho srdce schopno.
Zuřivým letem prchal pryč. Zběsile létal až do vyčerpání všech jeho životních sil.
Přistál u náhrobního kamene, kde dříve ožil. Téměř nemohoucí se o něj opřel rukou. Kolena se mu svezla k zemi a on se s oddaným výrazem zahleděl k nebi. S posledních sil provolal k nebi: „Kampak jste umístil Eden? Kde se nachází Pane?“
A víc už nebyl schopen. Přestával cítit, vnímat, žít. Tvrdnul. Měnil se v kámen.
Během tohoto procesu zaburácelo rozbouřené nebe. Znělo to téměř jako „ vsrd-cích“. Jenomže to už Anděl neslyšel. Přerodil se opět do neživého nerostu.
A tak tento opracovaný kámen se smutným výrazem čeká dodnes na odpověď.

---