Má blonďatý vlásky

"Bude to holka," říkala moje žena a já říkal:

"Bude to kluk."

Kupil jsem modrý kočárek a ona koupila růžovou soupravičku.

Nakoupil jsem autíčka a ona nakoupila panenky.

Příbuzní se nám vysmívali a přátelé uzavírali sázky, co že to nakonec bude.

"Bude to holka," tvrdila má žena s jistotou a já stejně jistě opáčil:

"Bude to kluk."

Uběhlo těch posledních pět měsíců a žena už byla v porodnici, když mi zavolali, že porod začal. Přiběhl jsem do porodnice, a ve svém štěstí samozřejmě pozdě. Kajícně jsem se připlížil k manželčině posteli a zeptal jsem se:

"Takže?" Usmála se záhadným úsměvem Mony Lisy a podala mi to děcko zabalené v plence.

"Kluk nebo holka?" zeptal jsem se znovu a přesněji, a má žena pohladila dítě po téměř holé hlavičce a řekla láskyplně:

"Podívej, má blonďatý vlásky."

"Takže kluk!" zvolal jsem vítězoslavně. Znovu se usmála.

"Holčička. Koukej, jaký má blonďatý vlásky…" můj autíčkovej sen se zhroutil, ale snažil jsem se nedat to příliš najevo:

"Ty seš ale pěkná holčička…" řekl jsem trochu zklamaně a tu se moje žena lépe posadila a podala mi další dítě.

"Co to je?!" zeptal jsem se pitomě.

"Taky má blonďatý vlásky," řekla nesmyslně, "a je to kluk," dodala ještě nesmyslněji.

"Ale…" namítal jsem, než mi to došlo, ale ona mě přerušila:

"Mlč!" a pak dodala o poznání něžněji: