Třináct do tuctu

V žaludku mi kručelo hlady, ráno jsem dostal pár kousků kuřecího masa, bez chleba a ovesné kaše. V žaludku mi kručelo hlady, ale já neměl pomyšlení na hlad. Dnes mě čeká velký boj. Zase. Po dvanácté budu bojovat v aréně, pro obveselení publika žádajícího krev a smrt.
Devět desetin těch krvežíznivých příšer žije z podpory, sázejí a baví se. Smilní se ženami a jakoby jim to nebylo dost berou si do postele i muže. Syn przní matku, otec dceru. Nakonec si celá rodinka pro odpolední povyražení vyjde do Cirku Maximu, aby se podívali, jak umírají gladiátoři a jiní odsouzenci na smrt. Zbaběle, i čestně. S pohrdáním, i s lítostí.
Já doufám, že zemřu čestně. Dnes mám bojovat s jedním negrem. Krátký meč proti trojzubci a rybářské síti je bez šancí, ale budu se snažit.
Krev buší ve spáncích, mám strach. Jídla jsem, stejně jako všichni gladiátoři před bojem, dostal málo kvůli proseknutí břicha, protože s prázdným žaludkem je možné přežít. I když jsem o nikom takovém neslyšel. Navíc, před bojem nikdo moc nejí, zpomaluje to reflexy vybroušené dlouhým krutým výcvikem.
Cvičitel-lanista z nás dělá co nejlepší bojovníky, protože když dobře nebojujeme, nevydělává. Ano, v Římě dnes něco znamenají jen peníze a moc. A i to často nestačí, musíte mít i vlivné předky. Lanista má k ruce asi dvacet až čtyřicet vojáků pronajatých načerno od městské posádky, kteří dohlížejí, abychom se nebouřili. O jídlo a úklid se starají otrokyně a majiteli slouží i jako souložnice. Jakmile některá otěhotní, prodá ji. S výcvikem mu pomáhá dvacet pět cvičitelů, kteří se s ničím moc nepářou, možná díky tomu se říká, že ani armáda netrénuje tolik jako my.
Po běhu a plavání jdeme cvičit boj se zbraněmi. Bodnými, sečnými, útočnými, obranými, vrhacími. To trvá do poledne, kdy dostaneme oběd (ovesná kaše s kusem masa - pro gladiátory jen to “nejlepší“). Pak zápasíme, střílíme z luku, učíme se lovit jeden druhého, jezdíme na koni a nakonec před večeří cvičíme různé druhy a taktiky boje. Po jídle, které se skládá většinou z nahnilého ovoce a zeleniny a kaše, jdeme spát. To je náš obyčejný den.
Souboj dvojic, který je stále více oblíben, málokdy nekončí smrtí jednoho z bojovníků. Často obou, protože utrpěná zranění mohou zahubit i “vítěze“ anebo je ukřižován, aby nemusel být propuštěn. Tento nejoblíbenější římský způsob mučení má vlastně kořeny v Kartágu, ale to si teď už nikdo neuvědomuje. A i kdyby ano, bylo by jim to jedno. Navíc, Kartágo přece bylo zničeno.
Dříve byly součástí Her i závody koňských spřežení, teď však dává publikum přednost soubojům, takže denně jich je minimálně jeden. A dnes, protože je svátek našeho císaře, budou oslavy od rána do večera celých pětatřicet týdnů. Už vidím tu slávu, císař vchází do svého lože nejblíže aréně oděný v rudé a bílé hedvábí, stříbrem a zlatem prošívané. Nedbalým pokynem ruky, jako by mu na tom ani v nejmenším nezáleželo, pobídne ptáčníky, aby vypustili mezi lid tisíce a tisíce kohoutů a bažantů. Diváci se o ně div nepoperou, protože několik stovek z nich má na noze přivázanou cedulku s výhrou (oblečení, zlato, jídlo nebo i lepší postavení, domy a pozemky). Takhle si císař kupuje podporu lidu. Po rozdání všech cen provolají slávu impériu i imperátorovi a sednou si čekajíce na smrt. Na cizí smrt.
Asi do poledne jsou zápasy dvojic, jak už jsem řekl. V polední přestávce, aby se diváci u jídla nenudili, popravují zločince a náboženské nebo politické jinověrce. Buď křížem nebo divokými a hladem šílenými zvířaty. Ani jedno není příjemné. Odpoledne přicházejí, také oblíbené, zápasy skupin. Přibližně sto gladiátorů spolu kříží meče tak dlouho, až zůstane jenom jediný. Ten může být, podle toho jak bojoval a jakou má lid momentálně náladu, popraven, nebo vykoupen z otroctví. Nebo může svým zraněním podlehnout. Jak je psáno: gladiátor nemá žádnou budoucnost, je stvořením přítomnosti.
Venku začal dav bouřit, asi brzy půjdu. V zámku cely rachotí klíč a se skřípěním se otevírají. V otvoru se objeví lysá hlava a pahýlovitý škleb hlídače mi kyne, abych s ním šel dobrovolně. Toto je Circus Maximus a tak jsou chodby prostorné a z kamene. Toto je Město a tak jsou tu stovkami bojů zocelení gladiátoři. Toto je Západní Římská říše v době největšího rozvoje a tak je tu ta štětka Řím. Toto je gladiátor a dnešek je dnem jeho smrti.
Klidně, bez prudkých pohybů jdu do větší zamřížované místnosti, kde čekají tři muži. Dvojice, která dobojovala leží na červeném písku arény. Několik dozorců ho umetá a zakrvavená místa zasypávají několika hrstmi. Další dozorce, v Charónově masce, jde od jedné mrtvoly ke druhé a dotýká se jich rozžhaveným železem, aby bylo jisté, že jsou mrtví. Několik otroků odnáší mrtvé a do arény vstupuje jednou z bran další dvojice. Brány jsou celkem čtyři, jedna pro císaře, druhá pro diváky, třetí pro účinkující.
Poslední je jen pro mrtvé.
Žid Istram bojuje thráckým nožem, i když není thrák. A umí s ním setsakramentsky zacházet. Druhý, seveřan, drží v rukou válečnou sekeru. Bledá kůže, světlé oči a vlasy a mohutná, přes dva metry vysoká postava z něj dělá opravdového obra. Jejich boj bude rychlý.
Císař dá pokyn a dozorci praští karabáčem, který dokáže proseknout i kravskou kůži, oba muže pro povzbuzení. Na jejich silných tělech zůstane několik jako had se plazících krvavých stop. Ani jeden nečeká a vrhá se do boje. Ale ne bezhlavě nebo vztekle, to by mohlo jen uspíšit jejich smrt. Oba si dávají velký pozor, aby se neodkryli před protivníkem příliš, nebo aby se nezamotali a nespadli. Žid je jako blesk, zatímco seveřan máchá sekerou tam a zpět. Výpad střídá výpad a zdá se neuvěřitelné, že normanovy paže a hruď jsou pokryty hustou změtí krvavých šrámů.
Publikum šílí a řve, rve se, nadává a povzbuzuje oba reky. Obr máchne a Istramova hlava se oddělí od těla. Z překvapené tváře se vydere poslední nechápavý vzdech. Sekera odletí a zasekne se hluboko do země. Obr se posadí, vydal ze sebe úplně všechno, ale publikum ho zdraví a i císař mu připíjí. Dnes si to může dovolit, aniž by ztratil tvář.
Stopy jsou opět urovnány, tělo odklizeno, nastupuji já a můj souputník. Císař pokyne, karabáče prásknou, jdeme bojovat. V této chvíli veškerá nenávist, vztek i lítost mizí. Jsou zapomenuty.
Černoch po mně švihne sítí, vyhnu se jí a co nejrychleji se snažím přemístit se jinam, než získá rovnováhu. Přestože mečem bojuji dobře, je příliš krátký. Příliš mě nutí se před ním odkrývat a to je nebezpečné. Malý kulatý štít několikrát odkloní hroty tridentu ode mě a i mečem se mi povede zasadit mu několik mělkých ran do hrudi a slabin. Ale i on mě zranil, to si uvědomuji ve chvíli, kdy mě začne pálit bok. Krev proudí, prach víří. Dnes je nádherný den na umírání.
Tady na písku je ještě větší teplo, než v hledišti. Afričan teď dotírá jako hejno sršňů, rána za ránou dopadá na rozbitý štít. Řvaní publika si už vůbec neuvědomuji. Přestávám být “civilizovaným“ člověkem, stávám se šelmou bránící právo na život. Bojuji abych žil, žiji abych žil.
Odhazuji rozlámaný kus dřeva, jenž byl štítem protivníkovi pod nohy, jeho pohled se stočí pryč. To je má chvíle, teď je má šance. Pokročím blíž a rychlým sekem ho tnu pod koleno. Ještě se obrátí, pohlédne na mě, odvrávorá pár kroků zpět a padne do písku. Jak jeho černé srdce postupně utichá, zmenšují se i proudy krve. Pohled se stává opět lidským, pak skelnatí.
Než zemře, císař nařídí palcem dolů, co mám udělat. Totéž si přeje publikum. Samozřejmě. Nemám na vybranou, musím ho zabít. Kdyby ne, skončil bych jako potrava lvů o přestávce nebo krkavců na kříži.
Přistupuji k němu a zvedám meč nad hlavu. Dřív, než se na mě podívá tím lítostivým, vševědoucím pohledem, který jsem viděl tolikrát dřív, mu probodám srdce. Císař je spokojen, lidé? Též. Ve mně nezbylo nic. Příště budu na jeho místě já. A pak jiný a jiný, dokud to řádění neskončí. Pohled v jeho očích jsem už viděl, ale teď mohu říci, co znamená, protože to cítím také. Je to touha po smrti. Toužím po smrti.

---