.. a na konci k novému začátku bylo ,SLOVO.

Umírala.Dívala se na mně přes oponu bolesti,která bezmocně běsnila v jejím těle.V těle ženy,která se už dávno připravila  na dlouhou cestu ... věčností.Co má cítit člověk,který sdílí její myšlenky,tiché mlčení v šeru nemocničního pokoje?Ve čpícím zápachu desinfekce,marných bojů o lidské životy .. rezignace personálu na osobní účast s člověkem,který je jim tolik podobný,a přesto nemocí tak změněný?!

 Díval jsem se Jí do očí a věděl,že za nimi ... je lidská bytost,která neustále prožívá okamžiky šťastného mládí,síly vášně i radosti z celé své existence.Byla tam .. Ona!

  "Bojím se .." sotva pohnula rty,místností se ta dvě slova rozlila jako přízraky stínů,které nás sledují z druhého břehu.

"Já taky." neměl jsem sílu lhát a našel jinou,která mně nedovolila odvrátit pohled.Už tady nebylo místo ani na to,abych byl na cokoliv pyšný,nebo hrdý.

  "Co je tam ... na druhé straně..?" řekla to,jakoby si tuhle otázku nikdy nepoložila,jakoby o ní nepřemítala celý život...Ona,moudrá žena.Jakoby to bylo poprvé...

 "Je tam .. ( pauza!) nevěděl jsem co mám říct.Stává se vám to?Mně NE! .. prokristapána,kde mám teď hledat odpovědi?!KDE?! ) ... je tam SLOVO" vypadlo to ze mně způsobem,kterému jsem nerozuměl,jakobych celou dobu cítil,že mně něco visí v koutku úst.A pak ..  NIC,byl jsem prázdný .. jako prázdnota,která se chystá nasáknout celým tímhle světem.

   Usmála se .. a s posledním výdechem jakobych slyšel: " ... je tam - všechno."

Ticho.Zdálo se,že svět tuhle ztrátu oplakává stejně jako já ... cizí ženu.