Kontrola

Blondýna si mě přitáhla chmatavým pohybem. Vyvlíkl jsem se jí, ale skočila zase.

"Klídek, děvče." říkám. "Klídek!" vytáhl jsem z kapsy cigaretu, dost pomačkanou a s problémy ji narovnal.

"Nemáš sirky?" poplácával jsem se po potrhaných kapsách.

"Ne. Sirky ne. Mám něco jinýho, ty můj kocourku!" zase poskočila a zachytila mě za kapsu na bundě.

"Skrrrz!" vztekle povolila kapsa. Odhodil jsem zlomenej špaček..

"Jsi můj! Já tě vyhrála! Je to jasný?" pokřikovala na mě. "Jestli sem okamžitě nepřijdeš, dám tě do hlášení šerifovi, a ten už si s tebou poradí, ty zmetku!" vzrušením a vztekem jí znachověly tváře.

"Ten si poradí spíš s tebou, až mu řeknu, kdo vybrakoval celou ošetřovnu!" v očích jí zablesklo. Strach? Vztek? Nenávist? Možná všechno. Šerif je pěkná svině.

"To neuděláš!"

"Vsad se!" chystal jsem se k odchodu.

"Ne, prosím! Počkej! Já to tak nemyslela!" plazila se ke mně, až se jí velké prsy houpaly. A že byly pěkné, ušklíbl jsem se v koutku mysli.

"Co chceš?" dělal jsem, že nevím, o co jde.

"Neblázni, sedni si tady." vzala mě jemně za ruku a posadila na rozválenou postel.

"Kam bys chodil? Můžeme se přece docela dobře dohodnout. Ne?" usmála se. Při bližším zkoumání byla docela hezká.

"Dohodnout? To teda nevím. A o čem?"

"Určitě mám něco, co bys chtěl, není tak?" zavlnila se v bocích, až mi vyschlo i v krku.

"No..." váhal jsem, ale i já cítil, že přicházejí k věci instinkty.

"No ták, nebud' labut'." položila mi ruku na stehno a začala masírovat. Takže co jsem měl dělat?

Nic, než co by udělal každej normální chlap s troškou sebeúcty a cti. Vstal jsem, že jdu pryč. Chytila mě za ruku a se skrytým úsměvem mě políbila.¨Takže se ptám, co jsem měl dělat?