Červená knihovna s kapkou krve

            Jmenovala se… ale vždyť je to už vlastně nepodstatné, tohle jméno už všichni zapomněli, možná i ona sama. Studovala malířství. Chtěli byste vědět kde? Umělecké školy jsou si všude velmi podobné – místo jen pro vyvolené a z té hrstky nadšenců se stejně v budoucnu prosadí jen několik šťastlivců. Ne každý může být Leonardem nebo Monetem a ani opravdoví géniové nemusí mít nutně úspěch. Ona ale talent rozhodně měla, k tomu mládí, krásu…

            …skutečně ona sama mohla být obdivovanou madonou či Venuší. Stejná krása, která se jí zrcadlila v tváři, se promítala do jejích obrazů a fantazií. Když stála před malířským plátnem, člověk nevěděl, zda má pozorovat její ladné křivky, jemné tahy štětce drženého s jistotou ve štíhlých prstech nebo ten zázrak, jež jí vznikal pod rukama. Oheň mládí, radost, smutek, nevinnost,… široká byla paleta emocí skrývající se v jejím díle.

            Ovšem žádné neviňátko byste v ní nenašli. Divoké večírky, probdělé noci, užívat život plnými doušky. Kde vzít inspiraci, když hrozí vyčerpání? Jak dohnat ztracené hodiny spánku? Není čas se zastavovat! – „Pár prášků to spraví… Dej si, bude ti líp!... Neptej se a kopni to do sebe!... No vidíš! – Co vidíš? – Jó, růžový motýlky. – No to je bájo, ne?...“

            Právě na jedné takové zábavě potkala jeho. Nejhezčí a nejúžasnější kluk na světě – fakt bourák! A „bourákem“ taky přijel.

„Kdo to je?“

„Jó, ten! – Ále Leon, má vlastní káru, vlastní byt. Jeho tátovi patří síť hotelů. Stál by za hřích, co?... Je sladkej! Toho jen tak některá nedostane. Ten si, panečku, vybírá…“

…a vybral si ji!

Jak bláznivě ho milovala. Dala by mu všechno. Žádná oběť nebyla dost velká. „Můj čas patří jen Tobě, miláčku,… Jistě budu tam přesně. …Spolehni se.“

I na své obrazy pozapomněla pro tu lásku.

„Milá slečno,“ domlouval jí její učitel, „umění si žádá celého člověka. Přehodnoťte svůj přístup. Zamyslete se nad svou budoucností. Tu skicu jste měla odevzdat již včera!“

„Jistě, pane profesore. Já se polepším. Dejte mi ještě šanci.“…

            …

            „Slečno, kdybyste se jen kapku víc snažila, poslal bych vás do Paříže.“

            „Ale, pane profesore, to je přeci hrozně daleko. Já nemohu odjet na tak dlouhou dobu.“

            „Bylo by to pro vaše dobro, pro vaši budoucnost. Tady váš talent jen upadá a zahálí. Paříž je městem umělců. Nemůžete se tu zahrabat. Musíte se rozvíjet! A chci vás zítra vidět na té večerní přednášce o Římském umění, nezapomeňte.“…

            Šla na tu přednášku, i když nerada. Jistě bylo to zajímavé, …ale co dělá její miláček? Musela na něj stále myslet. Jestlipak na ni také vzpomíná? – Nemohla to bez něj vydržet!

            Z auly vyběhla hned po posledních slovech. Ani nečekala na závěrečnou diskuzi. Tak moc toužila být zase s ním. Rychle skočila do tramvaje a nechala se odvézt do čtvrti, kde měl Leon byt – jejich hnízdečko lásky. S nadšením vyběhla po schodech. Výtah byl příliš pomalý.

            Zarachotila klíčem v zámku. – Už dávno jí dal klíče od svého bytu. Tolik důvěry jí dal! Vždycky potřeboval něco pomoci, pohlídat, zařídit. Ve všem se na ni mohl spolehnout. – Otevřela dveře, tiše vyklouzla z botek. Kdepak asi je?... Že by zahálel v posteli?... Ten le…

            Stála před ložnicí. Leon tam skutečně byl. Jenže ne sám! – Objímal se tam a miloval s jinou dívkou!

            „Ne!...“ vykřikla a vyběhla zpátky přes obývací pokoj do předsíně. Z věšáku zas popadla kabátek, nazula boty… Pryč! Pryč odsud!

            Schody brala snad po třech. Vyběhla ven do tiché noci, zšeřelých ulic.

            Zrada! Podvod! Bože! Proč se to stalo? Proč? Zač? Co je špatně? Slzy jí stékaly po tváři, velké jako její neštěstí, jako její zoufalství i smutek z poznání.

            Dlouho bloudila městem, opuštěná a sama ve svém zármutku. Její kroky ji zavedly před školní ateliér. Začalo zlehka pršet. – Kdo plakal víc? Ona nebo nebe?

            Kam teď vlastně půjde? Co bude dělat? Nemá kam jít. …Trochu jako ve snách, oči zalepené slzami vstoupila do ateliéru. Může se schovat tady. Kam jinam by šla? Je tu klid. … Tady se vždycky cítila dobře. Jenže teď už jí asi stejně nic nepomůže.

            Ztichlý malířský ateliér, jen pár stojanů pokrytých látkami, trocha nepořádku, rozházené věci. Tak podobně to teď vypadalo v jejím srdci, tak opuštěně, tak prázdně. …

            Na okně našla starou zdobenou dýku s vykládanou čepelí. O té přeci dnes mluvil pan profesor v souvislosti s básníkem Petroniem. Ten básník, ten vznešený muž si vzal život, když už před sebou neviděl žádný cíl, žádný smysl proč žít dál… Chvíli tam seděla s dýkou v klíně, oči zavřené, myšlenky jí vířily hlavou a pak už nic.

            Vstala, vzala dýku, napustila si horkou vodu,… „Skutečně, ani to moc nebolí,…“ pomyslela si. Krev unikala z jejích útlých zápěstí a barvila vodu karmínovými obláčky.

            Otevřela oči. Byla stále v ateliéru, ležela na pohovce zabalená do sněhobílé přikrývky. Bylo jí hrozně špatně, cítila bušení ve spáncích, hučení v hlavě. Jakoby neviditelná ruka svírala její vnitřnosti.

            „To byla velká hloupost, dítě. …“

            Otočila se za hlasem. Před ní stál její učitel, ruce založené na prsou, mračil se.

            „…ale stihl jsem to včas. … Co myslíš, žes chtěla udělat? Jak Tě to mohlo vůbec napadnout? Takovýmhle způsobem!“

            „Já… pane profesore, pochopte,… odpusťte!“ vztáhla k němu své bledé ruce, skoro stejně bílé jako přikrývka, která halila její tělo.

            Přešel k ní a objal ji, jenže ona už neměla žádné slzy, které by jí zbývaly. Pak k ní znovu promluvil jako otec ke své dceři. Rozmlouval s ní, chápal ji, naslouchal – vysvětloval, směroval. Tak se její láska vystřídaná zoufalstvím a beznadějí začala pomalu proměňovat v nenávist. Jakoby teď v ní něco žhnulo a přitom jí to stále svíralo.

            „Něco Ti ukážu,“ řekl nakonec.

            Vstal a vedl ji ke dveřím od malého skladu. Otevřel je. Uvnitř ležel Leon, svázaný, neschopný pohybu, s roubíkem v ústech.

            „Je Tvůj.“…

            Vrhla se na něj. Její pomsta, její nenávist se spojila s jejím hladem. Vzala si od něj vše – jeho život – v jeho krvi – do poslední kapky.