Sémě pomsty

            Hluboké jsou lesy Šumavské - plné života, plné síly Gai. Chrabří jsou strážci zdejších hvozdů, moudří, lstiví, respektovaní, tak si to Incarnae přeje. Velký černý vlk hlídá zdejší lesy i blata, velký černý vlk tu žije, on přečká všechny bouře.

            Z východu přijelo poselstvo, tam jsou hory nižší, řeka klidnější, v její hladině zrcadlí se pyšné hrady, vznešená to sídla vznešených vládců. Sokol rozpíná nad nimi svá křídla, jeho jasný hlas nese se do dálky.

            Vládnoucí Silou Hvězd jako první přinesla zprávu o blížící se návštěvě. Všimla si jich hned, jak překročili hranici.

„Bílí vlci přicházejí, rytíři ve stříbřité zbroji na bílých koních. Pětilistá růže zdobí jejich zbroj.“

Bystré jsou oči Vládnoucí Silou Hvězd, jejím uším nic neunikne, tichý a hbitý je její krok. Neohroženě kráčí nocí, i když Luna skrývá svou tvář. Bezpečně zná každý kout svého rodného lesa.

Caern u Černého jezera okázale uvítal rytíře z Růží. Jednání pak splnilo svůj účel. Co mělo být řečeno, řečeno bylo. Ačkoliv nemnoho času uplynulo od doby, kdy se Drásající Břicho Wyrmu ujala vůdcovské role pro všechny Pány Stínů, patří jí toto místo právem, neboť dokáže vládnout vůlí hromu. Večer pak pozvala vyslance Stříbrných Tesáků na shromáždění k oslavě činů mladých garou.

I Vládnoucí Silou Hvězd měla v tu dobu oslavit svůj osudový večer. Když bylo vyvoláno její jméno, postoupila do středu kruhu, hrdá a vznešená ve svojí crino podobě. Plameny hlavního ohně vrhaly dlouhé stíny na její černou srst. Byly pro ten večer jediným zdrojem světla, ony a hvězdy, neboť měsíc právě vstupoval do novoluní. Vyprávělo se o její moudrosti a cti, která by stejně tak slušela jejím slavným předkům, jako teď slušela jí.

Pán Rituálů už nás chtěl požádat, abychom i my potvrdili její věhlas a vynesli ho vzhůru na svých křídlech, když vzduch proťala pyšná slova. Ta mohou zraňovat a ubíjet stejně jako ostří meče.

„Mluvíte o cti? Co znamená čest pro vlka? Ten jí nedokáže ocenit. Pravá čest je vlastnost, která zdobí pouze vznešeného rytíře. Vsadím se, že každá dvorní dáma v mém fraucimoru je mnohem ctnostnější. Co může vědět vlk z lesa o takových věcech? A moudré činy? Oslavujete, že dokázala vyčmuchat skrytého fomora ve františkánském rouchu? Každý pozná, když se někdo vydává za něco, čím není. Na to netřeba zvláštních schopností.“

Řeč mladého pana Jindřich, kterého si Luna Vyvolila, se nesla do noci a ztrácela se v ní. Zbylo po ní jen ticho, hluboké ticho, které si žádá odpověď.

„Myslím, že sis spletl společnost,“ ozvala se Vládnoucí Silou Hvězd a v řeči garou to znělo jako blížící se bouře, „tady se posuzují trochu jiné činy než u tebe doma.“

„Já mám na konání a věhlas jen jeden pohled,“ odbyl ji.

„Pak bych tě snad měla vyzvat na souboj a dát ti trochu respektu, který by tvé obzory rozšířil.“

„Souboj? Se ženou? Co to po mě chceš?“

„Je to snad mimo tvé schopnosti? Bojíš se snad?“

„Já bojuji jen se sobě rovnými, nechtěl bych ti ublížit.“

„Ano, tvá rovná záda ti nedovolují zvednout hlavu a pohlédnout mi teď do očí, abys viděl dál, než jen na špičku svého nosu.“

Přistoupila k němu, její horký dech, v němž bylo cítit sílící hněv ponižované bestie, mu čechral světlé vlasy. Byla skoro o hlavu vyšší.

„To stačí!“ zahřímala Drásající Břicho Wyrmu. „My nezapomeneme na své pohostinství a naši hosté na své chování.“

Přitom vyslala k Vládnoucí Silou Hvězd tichý signál: „Teď ne!“

„A kdy jindy?“ nechtěla tu urážku přejít bez odplaty.

„Jindy!“ vůdce rozhodl.

Shromáždění bylo pro tu noc zrušeno. Poslové hned ráno nikým nezdržováni odjeli. Jenže stín na srdci ponížené vlčice zůstal.

Vždy když se měsíc vyhoupl nad koruny stromů, vzpomněla si na rytířovu řeč, jež potupila její pověst a bestie v jejím srdci se ozvala, i ona žádala své zadostiučinění. Sama Vládnoucí Silou Hvězd se změnila, její slova, dříve tak trefná a lehkonohá jako mladá srna, která přesně ví kam si má přidupnout, teď zhořkla a potemněla.

Drásající Břicho Wyrmu tu změnu též zaznamenala, lehce odhadla, co je její příčinou, ale neřekla nic. Naší ctností je i trpělivost. Záměrně vysílala smečku Vládnoucí Silou Hvězd na dlouhé výpravy a zaměstnávala je složitými úkoly.

Bylo to přesně v den, kdy Luna opět skryla své světlo v čase, který je zasvěcen znamení ragabashů. Smečka se zrovna vracela z území Rudých Drápů. Cestu jim zkřížila lidská silnice, když vlčici uhodil do nosu známý pach. Zdálo se, že nikdo jiný si ho nevšiml. Nesmím promarnit svou šanci.

Sehrála před svými spolubojovníky malé divadlo, že prý špatně došlápla, lehce se poranila, ale ať běží dál, snadno se prý ozdraví a rychle je dožene. Zamlžila jim oči, její vůně splynula s pachy lesa., stopy za sebou zametla. Vydala se na severní stranu, kam před ní směřoval Jindřich z Rožmberka zvaný Lunou Vyvolený.

Daleko, velmi daleko vedly její kroky, ale když vlk zachytí stopu, je ochoten překonat jakékoliv překážky a vytrvá. V jednom měl snad Jindřich pravdu, ona byla hluboko ve svém srdci stále tím vlkem, který prochází rozlehlé lesy, ale on byl stále člověkem a nikomu nepřísluší soudit, co je lepší. Na své cestě překročila hranice, vstoupila na cizí území, neohlásila se, nic nesmělo narušit její plány. Snad náhodou, snad řízením osudu ji nikdo nezahlédl. Jen naše křídla a naše bystré oči ji sledovaly z výšky nebes, jenže to ona nepostřehla, svůj čenich držela u země a myslela jen na Jindřicha, na nejlepší způsob jak se pomstít, jak srazit jeho pýchu na kolena.

Nechala za sebou mnohé vesnice a kláštery až konečně zahlédla mezi větvemi stromů vysoké hradby velkého města s mnoha věžemi a rozlehlým hradem na kopci. Vytušila, že je u cíle. Hélios zrovna vyrážel se svým zářivým spřežením na oblohu, ale ona byla unavená a vyčerpaná, skryla se do nejtemnějšího stínu lesních keřů, aby se spánkem načerpala síly.

Probudila se až když slunce stálo přímo uprostřed nebe. Město navenek zářilo bělostí kamene a červení pálené hlíny. Ona ale prošla závojem do našeho světa, jenž mohou spatřit jen vyvolení, a uviděla město takové, jaké v její pravdě bylo. Šedé, lehce výhrůžné s hroutícími se tvary, které hrozí zavalením, přitom ale pevně a vzdorně stojícími. Ze středu lidského sídla vybíhala tenká třpytivá vlákna. To je tkalcovská práce Weaver, ale já tam musím.

Prosmekla se bránou zející do světa jako otevřená nenasytná ústa. Zamířila bez okolků na hrad. Odhadovala, že Jindřich by žádné menší obydlí nepřijal. Vyhla se bílému pichlavému světlu kostelů a vstoupila do hlavního paláce, který se podobal jeskynnímu bludišti. Procházela chodbami jako stín se všemi smysly napjatými do krajnosti.

V jedné ze síní si všimla velkého rozruchu lidí - kněží i rytířů. Většina z nich směřovala svou pozornost k muži sedícímu na zdobném trůnu. Přes ramena měl přehozený dlouhý těžký plášť obroubený zimními kožkami hranostajů. Ale Vládnoucí Silou Hvězd nevěnovala valnou pozornost tomuto lidskému vůdci, její oči se totiž zabodly do muže stojícího po králově pravici. Jindřich! - vyšňořený jako pěnkava. Chvíli se do něj vpíjela pohledem. Odsud mi neutečeš.

Prozkoumávala další zákoutí královského sídla. Konečně narazila na „doupata pro samice“. Uvidíme jaké jsou ty jejich „dámy“. Chvíli je pozorovala a došla k názoru, že jsou stejné jako kterékoliv jiné ženské, snad jedině, že se věnují ještě víc nesmysluplnějším činnostem, jsou jen trochu víc ověšené cetkami a barevnými látkami. Lidé dají tolik na vzhled a přitom zrak je tak lehce oklamatelný.

Pozorovala ty lidi až do večera, hlavou jí vířily plány jak udělit tomu vznešenému vznešenou lekci. S příchodem noci se všichni důležití obyvatelé sešli ve velkém sále, usadili se k hostině. Tolik tváří, tolik šustivých šatů, čas na malý vtípek.

Rychle se vrátila do komnat fraucimoru. Zjevila se vedle truhlice s šatstvem, ale už jako člověk. Zahalila své tělo do jednoho z těch oblečení, upravila se, jak to viděla u královnina doprovodu a vyšla na chodbu ozářenou loučemi. Světla ohňů si pohrávalo s odlesky v dlouhých černých vlasech. V jejích hlubokých tmavých očích se zračil třpyt hvězd a kdesi uvnitř byly plamínky věcí, které měli přijít.

Zbrojnoši ve slavnostních uniformách na čestné stráži u vchodu do hodovní síně se neubránili obdivnému pohledu, když kolem nich tajemná kráska lehkým, pružným krokem prošla.

„Sst, kdo to byl?“

Druhý strážce zamrkal a probudil se z okouzlení: „Princezna…! – Uherská princezna, vidíš, ne? Si ji nepamatuješ, či co?“

Ovšem účel byl splněn, její sličné tváře si brzy všimnul i mladý pan Jindřich. Hm, aby se ti nezamotala hlava, ctnostný a rozvážný pane rytíři. Ke vzbouřeným pocitům Lunou Vyvoleného se tak připojila i silná Touha. Přitočil se k ní, nadbíhal jí. Ona si s ním však pohrávala s dobře hranou naivitou a nevinností, snažila se ho vyprovokovat ještě víc. Byla si jistá svým úspěchem, tady nemůže prohrát. -!- -?-

Když se dost nabažila své hry a zaznamenala, že podezřelé chování mladého šlechtice už vzbudilo v okolních hodovnících dostatečný rozruch, chtěla vše skončit, rychle se vytratit z dohledu. Začínal být až příliš dotěrný. Je na čase to utnout. Po zádech jí přeběhlo mrazení.

Na chvíli se jí podařilo odvést pozornost, vyklouzla ze sálu ven a spěchala chodbou zpět vrátit šaty, pak honem do vlčí kůže. Nikdo jí nepronásleduje, tiše za sebou zavřela dveře dvorské komnaty.

…když se otočila, stál nad ní Jindřich. – Všechno se pak seběhlo hrozně rychle, té síle objetí nebylo možné se ubránit. Všechno si to uvědomila, až když vedle sebe leželi v kožešinách, oba zbrocení potem, těla chvějící se vyčerpáním. Popadla dech a všechny síly, postavila se na nohy. Její nahá silueta se rýsovala na pozadí svitu hvězd, jež sem nahlížely jediným oknem.

            „Hlupáku!“ vyhrkla s hořkostí v hlase, „jsi hloupější než jsem si myslela. Víš cos udělal!“

            Otočila se, štíhlý vlk s černou srstí proskočil oknem, neuvěřitelným skokem překonal vysoké hradby. Na druhé straně málem dopadla na žebráka, který tam schoulený v klubíčku spal. Stačil jen zamžourat. „Ty vou, …“ vyjekl údivem, ale to už byla pryč. „Takový shony, dneska,“ už jen tak lehce zabručel, přetočil se na bok a zas usnul.

            Teprve když blednoucí hvězdy oznámily čas svítání zabrzdila svůj bezhlavý útěk. Byla nedaleko soutoku dvou velkých řek, štiplavý zápach oznamoval blízkost dalšího z lidských sídel. Až teď ji napadlo, že se vlastně od svého domova ještě víc vzdálila. Jak hluboká to byla pravda.

            …To zjistila až po třech dnech bloudění krajinou, těsně po probuzení z neklidného přerývaného spánku.

            Ne! - Gaio! Proč mě trestáš štěnětem z toho spojení?!

Zaryla drápy do půdy, zrníčka hlíny jí unikaly mezi polštářky tlap, v duši výkřik čistého zoufalství. …není cesty zpátky, když už mám být štvanou zvěří, ponesu svůj úděl hrdě až do konce.

            Stočila směr své cesty, už nemířila k Černému jezeru. Šumava je rozlehlá, skýtá mnohé skrýše i ukryty. Usadila se pod hřebenem se třemi vrcholy, které se vzhlíží v zrcadle jezera obklopeného mořem kamenů. Do toho kraje soutěsek a skal zabloudí nemnohý člověk či jiný rozumný tvor, protože to bylo místo, kde kdysi žili Gurahl, a jejich duše zde ještě dodnes bloudí. Střes se hněvu medvědů, smete tě jako lavina z kamenného moře. Ovšem osamělá vlčice zde našla útočiště.

            V bezpečí skrytého doupěte po dvou cyklech Luny tu pak nadešel její čas. Bylo to v noci plné vyjícího větru, blesků - v noci Bouří. První výkřik dítěte splynul s úderem hromu. V úzkém průhledu v hustých mracích bouře mihnul se měsíc - štíhlý, narůstající. Za takových nocí rodí se bojovníci Gai předurčení k vládnutí v Sametovém Stínu.

            Hned ráno se z nory vypotácela ven, zničená, vyčerpaná, jenže tu nebyl nikdo, kdo by se o ní postaral, pomohl jí. Šedá těžká mračna stále visela na obloze. Vzduch zhoustnul prosycen vlhkostí.

            Napila se chladivé osvěžující vody z jezera a vydala se mezi stromy. Aspoň trochu lesních plodů, něco k jídlu. …Vzduch proříznul svist vystřeleného šípu, zabodl se do kmene těsně u její hlavy.

            Nebezpečí – lidé! A vlci!

            Rozběhla se pryč z dosahu proklatých zbraní. Své kroky zastavila na malé mýtince, uprostřed stál vzrostlý buk se zbrázděnou šedou kůrou. Není úniku! Jsou všude okolo!

            Postavila se zády ke stromu v pohledu stále vzdor. Pronásledovatelé vystoupili zpoza stromů, obklopil ji neproniknutelný kruh - rytířů, bílých vlků. V dálce zaržáli koně. Do středu postoupil Lunou Vyvolený.

…Co o tom chcete slyšet víc? Zabil ji, sťal svým naleštěným mečem. Její tělo pak nechal jen tak na místě. Stříbrní Tesáci se chvatně vrátili na své území. Věc pro ně byla vyřízena.

            Ale pro nás vše teprve začalo. Slétli jsme se k opuštěnému doupěti. Vzali si, na co jsme čekali. Na svých hromových křídlech jsme pak sirotka přenesli k Černému jezeru. Položili jsme ten uzlíček černých chlupů před Pána Rituálů i Drásající Břicho Wyrmu. Oni se od něj s odporem odtáhli, nebylo možné přehlédnout jeho pokřivené tělo. Ovšem my jsme jim uložili, aby ho opatrovali a vychovali. Vypověděli jsme jim příběh jeho zrození. On musí žít dál! Aby byl připomínkou pýchy, hrdosti a především tím, čím byl již v okamžiku svého početí – semenem pomsty.