Není třeba mít název

Dnešní ráno si protřelo své oči milion lidí. Bylo jich o jednoho méně či více než včera. Nevím.

Ti, co tu procházeli každý den, ráno vstali, zvedli víčka, vstali z postelí, otevřeli dveře a jas slunečních

prstů se jim vloudil do úsměvů.

Neznám jejich jména - dívám se do tváři, čtu z gest, co vyšlou na dálku, když se baví nebo když sní.

A tak poznávám, že tady v parku mezi kaštany, kde vysedávám hodiny - lidé vnímají pleskot listů

bouřících se stereotypu. Chtějí, aby člověk začal věřit a věřil.

Když vzlétne pták do povětří, soudí se s nebesy a proplouvá vánkem, křídla rozpíná...připadáme

mu z výšky směšní,malí. A já ho chápu -  jsme malí a směšní. A tak se " směju".....

Dívám se, dívám se a mlčím. Proudy světel vystřídá tma a davy lidí samota. A to, co není důležité 

povstane nad povrch dění. Najednou jako bych se odpoutala od reality. Do šera večerních uliček

zacinká nedělní sbírka opilých žebráků.

A co, co vlastně je tak krásné, že se mi nechce domů? Na konci ulice, kde vykvétá stoletá

lípa, se učím rozumět životu. Když strom vás učí, nepotřebujete jině učitele.

A až všichni ode mne odejdou, obejmu kmen tak pevně, až se spojím s kořeny  a budu vzrůstat

k oblakům stejně jako stromy.

Ale to není jediné, co mě poutá. Noc je mocnější než cokoliv na světě. Její vlasy voní po všem

čemu se dá říkat žití. Sáhnu do povětří a vezmu si kousek hmoty. Chci být její - vezmi si mě.

Vastně mě tenhle život zradil...z moderní pohádky, kterou jsem si sepsalado veršů, zbylo ticho

až příliš výmluvné. Hlučný vemlouvavý hlas mi hučí do hlavy a bije jako zvon v hrudi klášterních zdí.

A tak zatímco ty miliony lidí spí, připraveni se další ráno probudit, já chodím po tmavých ulicích,

kde jediným světýlkem naděje je padající hvězda v dálce ve chvíli, když zazvoní o hladinu řeky.