Etuda

Moc dlouhý den..

Gabore, Gabore..

... „Adlár“ řekl Gabor, „mám bolest“.

„Kdo nemá bolest“ řekl Adlár. „ I ten kůň má bolest.“ ... (*)

 

Skrze šedivý dým jasmínu a vůni zeleného čaje hledím na skřítka. Štěstíčko rozličných barev..

Malá ústa vychrlí pár otázek čekajíc na odpovědi.

Rošťácký úsměv velkého myslitele a tvářička kde stojí, že už před pěti minutami bylo pozdě..

Zvonivý smích.

S tvrdohlavostí býka a neústupností malého berana, stále se dožaduje odpovědi..

Než ji má ústa vysloví, na plátno z očních víček promítají se jejich obrázky..

Co odpovědět? Jako kdysi před tabulí, jako při zkoušce.. tisíce obrázků kterým chybí jména a souvislosti..

„Co je to zapomínáni a co jsou to bolesti srdce?“ zní mi v uší..

Moře obrazů..

 

.. písčité probuzení na slámě nad hlavou několik tun vápence. Jarní deštík a vůně ohně..

..modré nebe a dovádivé vlaštovky, hebkost země uprostřed ostravského sídliště a bláznivý smích znamenající nový konec a starý začátek..

..chladivý dotek potoka po tisícileté vyprahlosti ..

..letmé dotyky stébel trav pod bosíma nohama..

..hlasitý řehot co zaniká v dešti, ohromné kaluže toužící po dupotu nožek..

..nadšené štěkání chlupatého černého  krokodýla a tisíce kapiček vody letící vzduch..

..dvě čarodějky na jedné skále kdesi v Brně a ohlušující řev co přináší úlevu..

..tiché naříkání země umlčené asfaltovou trávou a stromů z betonu..

 

Moře obrazů a ještě více, co postupně odchází do zapomnění..

Moře vůní co nevoní..

To je zapomínání..

To jsou bolesti srdce..

Odkládám knížku (Etudy dětské  a  nedětské) a zahledím se do misky čaje.

,,Přál bych si aby si nikdy ve svém životě nepoznal zapomínání a bolesti srdce Človíčku..“ potichu odpovídám.

Jenže já nejsem Aškenazy a ty nejsi můj syn..

 

 

(* Gabore, Gabore.. , autor Ludvík Aškenazy)

 

---