Ani ve smrti... kapitola 2. část 1.

 

  Sesedl ze zpěněného koně a předal otěže do rukou podkonímu.

  ,,Pečlivě ho vytři."

  Mladík se mírně uklonil.

  ,,Jak si přejete, pane."

  Král kývl a chtěl se rozejít do útrob chladných stěn, avšak hlas podkoního jej zadržel.

  ,,Je zde také nový stájník, pane. Přijel již dnes, časně ráno, ale bohužel vás zde nezastihl. Mám jej uvést?"

  ,,Ano, Feone. Děkuji." Odvětil muž a rozešel se k bráně.

  Čím víc se k ní přibližoval, tím víc mu vysychalo v ústech. Na čelo vyskočily krůpěje ledového potu. Stiskl pevně rty a rozešel se rázněji, až za ním plášť divoce vlál. Málem si ho tou náhlou razancí přibouchl do dveří. Usedl do křesla, otřel pot z čela a pokusil se soustředit. Nešlo to. Udeřil pěstí do stolu, až se ten otřásl. Přesně v tu samou chvíli dovnitř vstoupil vysoký, šlachovitý muž s dlouhými bílými vlasy, jenž tvořily kontrast s černými vousy. Byl tmavých, pichlavých očí. Elf si jej důkladně prohlížel, ale zatím mlčel. Muž se nejistě rozhlédl a smekl čepec. Vypadalo to celkem směšně.

  ,,Posaď se," vyzval jej král po chvíli.

  Cizinec se usadil na malou stoličku, která se pod ním povážlivě kývala.

  ,,Tak… Já stále čekám…"

  Upozornil jej zvýšeným hlasem.

  ,,Promiňte, pane… Jmenuji se Laston a jsem vaším novým stájníkem…"

  Na Alcarmovi bylo vidět, jak strnul. Tváře mu pobledly a oči vyhasly. Laston… Znal to jméno. Až příliš dobře. Dosud jej však nespatřil. Nyní snadno pochopil, proč mu přezdívají Láthspell. Vypadal skutečně jako nějaký kouzelník nebo zaříkávač a nekolovaly o něm zrovna příznivé zvěsti… Zavčas se však probral ze svých úvah a pohlédl tomu muži zpříma do očí. Připadalo mu, že se v nich ztrácí.

  ,,Dobrá. Nyní můžeš odejít zpět ke své práci." Dodal a toho muže propustil, aniž se zamyslel nad tím, proč, přestože z cizince neměl dobrý pocit, jej přijal.

  Po té, co se zabouchly dveře králi připadlo, že mu spadl obrovský kámen ze srdce. Ač si to jen nerad přiznával, měl z toho cizince strach a to větší než z představy, že bude až do konce svého života prodlévat v chladných a bezútěšných síních hradu. Navždy…

  Cítil se náhle velmi unavený, mnohem více a mnohem dříve než jindy. Sejmul opatrně plášť a ulehl na postel. Netrvalo dlouho a upadl do spánku. A zdál se mu sen. Nejdříve jen mlhavý, rozmazaný. Teprve po chvíli začal dostávat pevné a hmotné rysy. Někde v hloubi myšlenek si uvědomil, že se tohle vlastně dělo před chvílí… A stále se to děje…

  ,,Pečlivě ho vytři,"

  ,,Je zde také nový stájník, pane. Přijel již dnes, časně ráno, ale bohužel vás zde nezastihl. Mám ho uvést?"

  ,,Přece jsi za to nemohl… Nebylo ti to souzeno…"

  ,,Včera večer ho udupal kůň… Stalo se to někdy v noci…"

  ,,…pamatuj: Střez se šedáka, jež stojí ve tvých stájích…"

  ,,Je zde ten nový stájník, pane. Přijel již dnes časně ráno…"

  Zprudka se vymrštil do sedu. Dech měl zrychlený, po čele stékaly kapičky potu. Srdce zběsile bušilo, až měl pocit, že mu vyskočí z hrudi. Vstal, nedbaje na bolest, navlékl si plášť a rozrazil dveře. Snažil se během cesty ke stájím přesvědčit sám sebe, že to všechno byla jen noční můra, jen bezvýznamný, odporný sen. Avšak v hloubi duše tomu nevěřil.

  Kroky se rozezněly ozvěnou po celém nádvoří a jejich rytmus se stále zrychloval. Vpadl dovnitř tak prudce, že se pár koní uvázaných ve stáních začalo plašit. Házeli divoce hlavami, stavěli se na zadní. Králův pohled spočinul na mohutném šedákovi…

 

***

  Zavřela oči a pevně semkla rty. Slunce již dávno zmizelo za štíty hor, jenž byly oděny do mlhy a bílého, ledově chladného, bezcitného šatu. Krajina a vše kolem se zdálo bezpředmětné, prázdné, nicotné. Srdcem, které se nyní poprvé za tisíc let probudilo k životu, projela bolest ostrá jako nůž. Tisíce čepelí s leskem kapek rosy na stéblech trávy jimiž prosvítají sluneční paprsky a průzračných jako hladina křišťálového jezera bez ustání bodaly. Zarývaly se stále hlouběji a hlouběji do mysli, stejně tak do srdce. Jako by je vedla nějaká neúnavná, neviditelná ruka…

  Vztáhla v zoufalém gestu křečí nepřirozeně pokroucené prsty, jako poslední prosbu nebesům. Myslí jí proběhl jasný záblesk. Pak už následovala pouze tma a ticho. Hrozivé a mlčenlivé…

  Opět pomalu, váhavě pozvedla víčka. Líce zrůžověly a na tváři se objevil úsměv. Před očima se z temnoty vynořila čísi tvář. Poznala jej. Dlouhé, tmavým karmínem zbarvené vlasy, jasné, zelené oči, v nichž se odrážel hvězdný třpyt, ale i zoufalství, strach a obavy. Náhle se ta důvěrně známá tvář začala měnit. Dříve tak vlídné rty se roztáhly do odporného šklebu, jenž a odhalil dásně a nažloutlé zuby. Měkké oči, ty oči plné světla kamsi zmizely a ona nyní pohlížela do prázdných důlků. Obličej nabyl ostrých, řezaných tvarů s výrazně vysedlými lícními kostmi, pleť dostala křídový nádech. Vykřikla a zakryla si oči dlaněmi.

Prostorem se rozběhl nejprve šepot jednoho hlasu, k němuž se přidávaly další. Spolu s narůstajícím počtem hlasů narůstala i jejich síla. Zprvu tichý šepot se změnil v příšernou kakofonii zvuků a zběsilý řev.

  ,,Dost! Tak už doooooooooost!"

  Její křik však ve zběsilém jekotu snadno zanikl. Černé, bezútěšné stěny vězení její duše pohltily téměř vše. Tělo se v agónii zmítalo na temné, jak zrcadlo lesklé podlaze a pak zůstalo bez hnutí ležet, stočené do třesoucího se klubka. Řev náhle umlkl. Okamžik trvalo, než se odvážila pozvednout hlavu. Tváře měla nyní smrtelně bledé, stékaly po nich proudy slaných, čirých slz. Zvlhlé oči zvedla k domnělé klenbě.

Zdánlivě nekonečným prostorem se rozlehl sytý, hluboký hlas, přicházející odnikud.

  ,,Teď už víš, jak chutná láska…Dcero."

  ,,Nejsem tvá dcera, démone!"

  ,,Mlč!"

  Neviditelná ruka rozčísla vzduch. Ucítila tvrdou ránu, která ji smetla zpět na podlahu a málem zbavila života. Naprosto vysílená, beze špetky odporu, se poddala tomu hlasu, ďábelsky úlisnému a odpornému.

  ,,Přinutila´s mne k tomu…"

  ,,To přeci není pravda… Nemůže být… Nemůže být pouze taková…"

  šeptala tiše, se rty přitisknutými k chladnému kameni.

  ,,Cha! Láska?! Lidská láska že nemůže být taková?! Víš toho ještě málo, velmi málo na to, abys mohla soudit! Ale v jednom máš pravdu… Lidská láska nemůže být jen taková… Ve skutečnosti… je ještě stokrát horší…!!!"

  ,,Ne!"

  vzmohla se na zoufalý odpor.

  ,,Ne?! Tak mi ji popiš… Řekni mi, co cítíš… Jak se cítíš…"

  Prostorem zavládlo ticho, jenž přerušil tichý vzlyk.

  ,,Nedokážeš to, co? A víš proč? …Samozřejmě, že ano. Tak jen si to přiznej, co láska je! Co doopravdy je! …Pouhé kruté zmámení smyslů, smyšlenka dojmů, směs pocitů, ale jen zoufalství a strachu! Štěstí, které ti dá, se v tom moři beznaděje utopí jak myš…! Stojí tohle trápení za to? Proč si myslíš, že jsem tvé srdce navěky uspal?"

  ,,Protože jsi chtěl…"

  ,,Protože jsem tě chtěl před tímto zhoubným osudem ochránit! Vzpomeň si, jak ti bylo před tím, jak ses cítila… Jako svobodný vánek létající tam, kam se mu zachce… Však teď tvé nohy zatížilo mohutné závaží a stále tě stahuje… Stahuje dolů, do bažiny, která tě pohltí… Slyšíš? Slyšíš má dcero? To víko rakve se nad tebou zvolna uzavírá!"

  Zvedla hlavu. Sotva ji dokázala udržet.

  ,,Já… já…"

  ,,No tak! Vzdej se toho! Opusť ten kraj mámení a odhoď zátěž, která tě stahuje do hlubiny! Udělej to! Hned!"

  ,,Já…. Se své lásky nevzdám! Poprvé, poprvé v životě jsem to pocítila… Tu nádheru, kterou jen láska přináší… Pocit rozlévajícího se tepla, který mne naplňuje. Srdce buší jako zběsilé, hrdlo náhle sužuje žízeň… Avšak, nelze ji uhasit žádnou vodou. A že je jí mnoho v celém širém světě… Jedině láskou… Ty ´s ten pocit jistě také zažil, Otče můj… Ale patrně tě velice ranil, neboť si naň nebyl připraven… Ta dívka…"

  ,,Mlč!!!!!!!"

  Výkřik se rozlehl prostorem jako náhlý výbuch a odrážel se od neexistujících stěn prázdnoty, do kterých byla uvězněna… Následovalo prázdno…

  Temnou místnost zalil srpek světla. V očích se jí zatřpytila slza jako kapka rosy za jasného jitra. Pocítila, jak vítr ovívá její tvář a dlouhá stébla trávy jemně hladí holé paže.

  Pozvedla víčka. V oblacích šveholili ptáci a listoví stromů tiše ševelilo, jako by si stromy šeptaly.

  Pomalu, váhavě vstala. Kapky rosy sklouzávající po nahém těle příjemně zastudily. Rozhlédla se okolo sebe.

  ,,Kde to jsem? A jak jsem se zde octla…"

  Její pohled upoutal kmen stromu. Nyní již věděla...

  Ladnými kroky, jako by se ani nohama nedotýkala země, došla ke kmeni. Zadívala se na něj a pohladila drsnou kůru.

  Sklonila hluboko hlavu a vzdychla.

  ,,Ach, Alcarmo, králi…"

  Pozvedla víčka. Její zrak spočinul na siluetě mohutného hradu, jenž se ostře rýsovala proti blankytně modrému nebi. Již neváhala ani okamžik. Vykročila vysokou travou vstříc osudu. Zlověstnému zahřmění v dálce nevěnovala pozornost…

---