Lijukash

Lijukash

 

 

 

     Přišli si pro něj těsně po večerním zvonění. Náhlý vpád šesti ozbrojených mužů do jediné krčmy v malém

vysokohorském městečku vzbudil značné pozdvižení obyvatel. Muži se prohnali nálevnou, plnou dřevorubců, jako uragán, a vyrazili po schodech do pokojů v patře. Nikdo se nepokusil v nejmenším protestovat.

     A to nejen díky obnaženým mečům. Příslušníky řádu kensai poznal každý – při pohledu na vyholené tetované

lebky s dlouhými copánky zbledli a zmlkli i ti nejopilejší. Hrobové ticho ve výčepu přerušilo jen třeskot dřeva a několik tlumených ran shora. Jak rychle kensaiové přišli, tak rychle odešli – poslední dva táhli za nohy polonahého bezvědomého muže. Copánek na jeho vyholené lebce poskakoval v rytmu kroků útočníků a chudákova hlava tloukla o hrubě ohoblované schody, zanechávajíc na nich krvavý podpis. Dva členové městské hlídky, stejně jako ostatní přítomní, upřeně zírali do svých půllitrů. Jeden z copatých útočníků se zastavil u barového pultu a o dřevo cinklo několik mincí.

     „Za problémy. A zničený nábytek,“ kensaiův hlas zněl klidně, ale s podtónem potlačovaného vzteku.

     Barman na okamžik zalitoval neznámého, ale na druhou stranu, muž si zaplatil pokoj na měsíc dopředu a

že ho už nikdo neuvidí, o tom nepochyboval nikdo z přítomných štamgastů. Za válečníky práskly dveře a výčep vybuchl vzrušeným hovorem.

***

     Lijukash Mallaicos neb’Doernthall se probral s vyschlým hrdlem a příšernou bolestí hlavy. Okamžitě si vzpomněl na poslední události a zamračil se do tmy kolem sebe. Nechápal, jak na to mohli přijít tak brzy.

Počítal ještě s týdnem volného času. Potřásl hlavou, ale bolesti v lebce se nezbavil. Poslední věc, kterou si pamatoval, byl Baranos, který ho praštil do hlavy jílcem meče. Mám štěstí, že mi nepraskla lebka, pomyslel

si Lijukash otupěle a začal se věnovat svému okolí.

     Skutečnost, že je ve svém vlastním klášteře, si uvědomoval od prvních chvílí svého procitnutí. Tu vůni, ten pocit si nikdy nemohl splést, strávil tu přece jen přes devět let svého života. Pocit domova, pokud by se to tak dalo říct, ostře kontrastoval s faktem, že visel za svázané ruce na háku v podzemní kobce, vytesané přímo do skály. Plíživý pocit vlhka a chladu se mu rozlézal po těle a jeho oči pomalu přivykaly temnotě. Malá místnost měla pouze jeden vchod. Železnými dveřmi s pásy oceli by nepohnul ani golem.

     Lijukash uvolnil nohy a opět se opatrně zavěsil do rukou. Ignoroval bolest v napnutých ramenou a mentálním

cvičením se pokusil uvést své tělo do klidového stavu a zpomalit všechny funkce. Všechna energie se mu bude hodit později. Zavřel oči a odehnal chmurné myšlenky na budoucnost. Zatím může jen čekat.

                                                                                              ***

     Ráno bylo stejné jako vždy. Padající sníh s deštěm se, klesajíce na rozmočenou zem, okamžitě měnil v odpornou šedou břečku. Těžké temné mraky zakrývaly oblohu jako žebrákův plášť a nedávaly žádnou naději

slunečním paprskům. Počasí zcela vystihovalo náladu dvanácti mužů, stojících na klášterním nádvoří. 

Všichni měli na sobě krátké kabáty různých tmavých barev, vyholené copaté hlavy, mečový pár po boku a pěknou sbírku šrámů a zpola zhojených zranění. Dvanáctý muž se lišil jen jedním detailem. Hrušky jeho mečů zdobily barevné třásně a  obličej kromě jizvy na čele i tvrdý vůdcovský pohled.

     Lijukash klečel na šedých kamenech, oblečen jen do tenké bílé košile, mokrý cop mu zplihle visel na záda.

Ruce, svázané za zády hrubým provazem, se přes noc odkrvily a ramena se skláněla k zemi, přesto by však nikdo z přítomných neřekl, že hledí na poraženého muže.

     „Dvanáct? Zůstalo vás jen dvanáct?“ Lijukash se lhostejně rozhlédl po okolostojících mužích.

     „Prodal jsi nás a ještě se posmíváš, sám a na kolenou?!, vůdce se předklonil a chytil klečícího muže za cop,

„ty máš tu drzost? Zapomněl jsi snad, že také patříš do řádu kensai?“ hlas mluvčího se třásl vztekem.

     „Pracky pryč, Jerrele, to já tenhle řád založil, já jsem jeho duší i srdcem!“ Lijukash se odmlčel, „Nemáš žádné právo mě soudit. Jsi teď sice Mistrem, ale beze mě je řád ničím.“

     „Všichni jsme tě ctili jako velkého muže a obdivovali jako nejlepšího šermíře. Proč jsi zradil něco, co jsi sám vytvořil? Proč jsi zradil nás?“ Baranos při řeči hladil jílce mečů a zdálo se, že prožívá vnitřní boj.

     „Proč?“ klečící muž se chrčivě rozesmál, „Vždycky jsi byl prosťáček, Barane. Pro to jediné, co má skutečně význam. Pro moc a sílu. Pro vlastní moc a sílu. Síla je něco, co se musí pěstovat, musí se neustále vyvíjet a růst,

jinak stagnuje a slábne. Jako ta vaše. Já přišel na to, jak svou moc zvýšit nesčetněkrát. Dlouho jsem pátral po informacích, dlouho jsem hledal….a po šesti letech jsem se dostal ke zdroji.“Lijukash se stále usmíval.

     „Jakému zdroji? Mluv, odporný zrádče, nebo ti před smrtí vyříznu jazyk!“Jerrelův hlas zněl jako krupobití.

     „Tarsakh se mě nejdřív pokusil zabít, zvlášť potom, co jsem rozsekal tu jeho couru,“ Lijukash se zasmál, „ale pak pochopil, že dohoda bude výhodnější. Já na druhou stranu pochopil, že zabít Tarsakha by bylo podstatně obtížnější, než zabít tu nekromantku….Každopádně jsme se dohodli. Informace za vaši smrt. Řekl jsem mu všechno, i co snídáte a kde spíte, kdo má hlídku,…všechno.“

     Jerrel mlčel, neschopen slova, Baranos zatínal pěsti na hruškách jílců, mužům od úst odletovaly obláčky páry.

     „Nechápu tvoje zlo..jak ses mohl spojit s lichem, s nemrtvými silami..zradil jsi i sám sebe…Lijukashi.

Zničil jsi řád kensai, ale naštěstí mám ještě dost síly, abych zajistil, že smrt řádu nepřežiješ.“ Jerrel zahákl prsty v černých rukavicích za kožený opasek.

     „Nesmysl. Ve dvanácti jste schopni řád zachovat. Do města v nejbližších dnech přijede královská posádka,

vojáci postaví kasárna, lidé budou platit daně a o vstup do řádu bude mít zájem mnoho mladých nadějných šermířů…samozřejmě jen ti nejlepší budou přijati, že? A cvičeni…“ Lijukash zacukal koutky v náznaku úsměvu.

     „Dost řečí! Svůj konec stejně neoddálíš. Normálně bych tě jako nynější představený vyzval k souboji, abys

měl příležitost se obhájit, ale se zrádci se jedná jen jedním způsobem. Takže pokud někdo nevystoupí na tvoji

obranu, o čemž dost pochybuji, pověsíme tě na strom v nejbližší aleji!“ Jerrel se rozhlédl po zbývajících šermí-

řích, „Vergile, Lenso, každý z jedné strany, hlídat. Barane, dojdi pro lano. Doufám, že se pokusíš o útěk, Lijukashi, nelibuji si sice v násilí, ale potěšilo by mě, kdybych tě viděl bez tvé věčné pyšnosti.“

     „Zadržte, Mistře…já…já se chci za Lijukashe přimluvit. To co udělal, je neodpustitelné, ale musíme přihlédnout k jeho zásluhám v uplynulých devíti letech…přece jen..díky němu se řád rozrostl, díky němu jsme

si mohli nechat postavit klášter…Myslím, že smrt není odpovídajícím trestem. Stojím si za svým rozhodnutím.“

Baranos vypadal strhaný jako po dlouhém a bolestivém rozhodování.

     Jerrel podruhé nebyl schopen slova.

     „Dobrá. Vypadá to, žes unikl přímé smrti. Víš co je druhým řešením, pse?“

     „Vyhanství…v ledových pustinách na severu.“ Lijukash stěží šeptal.

     „Přesně tak. Barane, rozhodl jsi za něj, proto je na tobě vykonat rozsudek. Času není nazbyt, udělej to hned.“

     Jerrel se otočil na patě a zamířil ke kamennému portálu hlavní budovy. Jeho boty rozptylovaly slabý

sněhový poprašek, odhalujíce tak vybledlé červené skvrny, zažrané do šedého kamene nádvoří.

     Lijukashe popadly pod rameny ruce v rukavicích a trhnutím ho postavily na nohy.                                    

                                                                                              ***

    Lijukash moc dobře věděl, proč je klášter postaven v ústí jediného průsmyku v Deštných horách, oddělujících svět lidí od severních ledových pustin. Sám vybral místo, sám zarazil základní kámen. Nikdy si však nemyslel, že někdy tuto vědomost využije v praxi. Netušil, proč se za něj Baranos postavil, sám byl rozhodnut pokusit se osvobodit těsně před exekucí. Jeho průvodce do říše smrti šel tři kroky za ním, zachmuřený obličej vylučoval

možnost rozhovoru, levičku na jílci meče. Lijukash věděl, že než by se stačil někam rozběhnout, Baranos by ho  v mžiku setnul. Znal jeho reflexy a rychlost, Baranos byl hned po něm nejlepším šermířem řádu. Lijukash věděl,

že mu svou zradou zlomil srdce, mladý šermíř k němu vždy vzhlížel jako k nedosažitelnému cíli.

Lijukash si uvědomoval, že by měl cítit… snad lítost? Soucit? Strach?

     Necítil vůbec nic. Jen lhostejnost. Byl si naprosto jistý, že nezemře, dokud nedosáhne svého cíle. A pak

už na smrti nebude záležet, protože se stane věčným....Přinutil se k dalšímu kroku, sníh se kupil po stranách jeho stop. Boty mu naštěstí nechali…jeho bývalí bratři.

     Po necelé hodině stanuli na vrcholku průsmyku, klášter se ztrácel ve studené mlze kdesi pod nimi.

Řídké slunce si pohrávalo se stíny a sníh doslova zářil. Baranos vytáhl zpod těžkého kabátu balík z těžké kůže a hodil ho do sněhu.

     „Kdyby to zjistil Jerrel, poslal by mě s tebou.“ Baranos ukázal na upuštěný balík, „Ale na tom už teď nesejde.

Nechci vědět nic o celé té věci. Bojím se, že by mě to přinutilo tě nenávidět. Vyhnanství je stejné, jako smrt.

Horší. Zajímám se o historii, jak víš…do pustin vyháněli své odpadlé i trpaslíci, před pár sty lety, než sem přišli lidé. Pokud vím, nikdo z trpaslíků se nevrátil…tím menší je pravděpodobnost, že by se vrátil člověk. Snad ti těch pár věcí pomůže. Jen neděkuj, prosím tě.“ Baranos se otočil.

     „Barane…nechápu to. Proč to děláš? Určitě ne jen proto, že mě máš raději, než ostatní.“

     „Proč..hm..proč vlastně?“ Baranos se podíval přes rameno na Lijukashe, sejmul si beranici a pohladil si potetovanou lebku, „Tu noc, kdy nás napadli nemrtví, jsem byl vzhůru. Často nemohu usnout. Díval jsem se z okna a viděl jsem je přicházet. Dvacet, ve dvou řadách. Dva naši na ochozech nikde. Klouzali přes nádvoří jako stíny. Možná to byly stíny. Před vchodem do budovy se jim někdo od nás postavil. Dorazil jsem na nádvoří jako první, tím jsem si absolutně jistý, ostatní běželi za mnou. Bylo nás třiatřicet a přesto jsme téměř prohráli.

Zabili jsme všech dvanáct těch věcí, přesto jsem si jistý, že jsem jich viděl dvacet. Proti dvaceti bychom nepřežili.“

     „Třeba ten neznámý šermíř byl jeden z těch dvou strážců na ochozech.“ Lijukash zvedl balík.

     „To těžko, protože po boji jsem se na ně šel podívat. Oba leželi na svých místech, hrdla od ucha k uchu

rozříznutá. A navíc…šermoval jsem s tebou asi nejčastěji, poznám tvůj styl.“ mladý šermíř si narazil beranici a započal sestup. Lijukash sledoval jeho záda, dokud nezmizela v mlžném oparu.

     Zmrzlými prsty rozvázal provaz, kterým byl balík převázaný a do sněhu vypadl jeho obsah. Dýka v koženém pouzdru, promrzlé potraviny, železná láhev s medovinou, to vše bylo zabalené v Lijukashově hnědém kabátě.

Oblékl si kabát, natáhl si rukavice, které našel v kapse, pověsil si na opasek těch pár věcí, kvůli kterým Baranos riskoval svůj život a úsporným krokem vyrazil do bílé záře, která obklopovala obzor, klášter kdesi za zády.

                                                                              ***

     Lijukash naprosto netušil, jestli na ledových pláních pobývá i něco jiného, než mrazivý vítr, sněhové bouře

a vražedný mráz. Už tehdy na nádvoří, po rozsudku, si uvědomil, že pokud by se vydal hlouběji do neprozkoumané oblasti, znamenalo by to pro něj jistou smrt. Ne, že by takhle měl nějak vysoké šance na přežití,

ale mohl se alespoň pokusit překonat hory na nějakém jiném místě a dostat se tak zpět do světa lidí. Do světa, kde je alespoň relativní teplo. Tady na pláních mu vítr během chvilky obalil tvář ledem a každý krok ho stál více sil, než si mohl dovolit postrádat. Lijukash věděl, že dokáže i v takovýchto podmínkách přežít čtyřikrát déle, než normální člověk. Ne však věčně. Zatím.

     Rozhodl se vydat na sever podél hor a po několika kilometrech se pokusit o přechod. Oblohu stále halily těžké mraky, hrozící sněhovou bouří. Lijukash si uvědomil, že kdyby začal blizard, jeho šance by se rázem rovnaly nule. Už takhle odhadoval teplotu vzduchu hodně pod standartem vysokohorského prostředí. Při sněhových bouřích, které zde řádily s častostí výběrčích daní v hlavním městě, se vlastnosti okolního prostředí neslučovaly se životem. Jakýmkoli. Podle knih a svitků, které četl v klášterní knihovně, by doslova zmrzl uprostřed kroku. Jeho krev by získala pevné skupenství a mozek by byl mrtvý dřív, než by si to stačil uvědomit.

     Časně odpoledne začal z oblohy padat hustý sníh, těžké sněhové vločky se vpíjely do zmrzlého povrchu

a vesele skotačily mezi svými sestrami. Krásné sněhové vločky nádherných tvarů, Lijukash je cítil na tváři jako něžné pohlazení…Vytrhl se ze stereotypu kroků a uvědomil si, že začíná ztrácet zdravý rozum. Potichu zaklel a rozhlédl se po obzoru. Vzápětí zaklel nahlas. Už se stmívalo a teplota prudce klesla. Lijukash si až zpětně uvědomil, že během pochodu přestal vnímat plynutí času. To se mu mohlo stát osudným. Věděl, že nutně potřebuje nějaké závětří, cokoli, co ho v noci ochrání před řezajícím větrem. Ztěžka se vydal k nedalekým skaliskům a rukama se jemně bouchal do tváří. Led se skoro stal součástí jeho kůže..nebo naopak..a nešetrné zacházení ho mohlo lehce připravit o tváře.  

     Noc byla tvrdá, Lijukash se vmáčkl do závětří mezi dvě skaliska a nahrnul před sebe hromadu sněhu, jako bariéru. Medovina a mentální sebeovládání mu pomohlo přestát kruté noční mrazy, ale přesto se obával, že jeho tělo tyto podmínky příliš dlouho nevydrží. Po bezesné noci mu ráno připadalo jako zázrak. Teplota se přece jen trochu zvýšila a mdlé ranní slunce se marně pokoušelo prohřát okolní krajinu. Lijukash se vyhrabal zpod sněhové závěje a přiměl se udělat pár vratkých kroků. Nebe bylo jako zázrakem čisté, ale na obzoru se již opět kupila hradba černých mraků. Snědl trochu zmrzlého jídla a rozhlédl se. Pásmo hor pokračovalo směrem na sever a vypadalo stejně neprůchodně, jako včera. Lijukash se pro sebe zamračil a provedl pár jednoduchých cviků na zahřátí. Příliš nepomohly.

     Nemá smysl pokračovat, pomyslel si, jestli neprojdu tady, tak o pár kilometrů dál určitě ne. Navíc už přestával cítit prsty u nohou. Lijukash četl hodně starých map i trpasličího původu a věděl, že horské pásmo

po padesát mil od průsmyku na sever není v žádném místě širší, než takových dvanáct, patnáct leguí.

Přesto pocítil při pohledu na zasněžené vrcholky lehké sevření kolem žaludku. Věděl, že to není strach. Nikdy v životě ho necítil.

     Dokáže to. Dokáže to, protože chce. Vždy dokázal, co chtěl.

 

                                                                                              ***

 

     Lijukash předpokládal, že přechod mu bude trvat týden. Uvědomoval si však také, že se to ještě nikdy nikomu nepovedlo. A nedomníval se, že by se o totéž žádný z vyhnanců nepokoušel.

     Vybíral si nejschůdnější cestu a snažil se vyhýbat nebezpečí i za cenu časové ztráty. První tři dny mu počasí hrálo do ruky. Obloha byla jako vymetená, jen občas zahlédl bouře na vzdálených vrcholcích. Jediný problém mu dělal silný vítr. Třetí den se zhoršilo jak počasí, tak terén. Mnohé skalní stěny, kluzké ledem, se mu podařilo slézt jen tak tak. Dvakrát už byl na pokraji spadnutí, visíc za prsty jedné ruky na téměř neviditelném skalním výstupku, se do něj opřel vítr a jemu podklouzly nohy. Jen s vypětím všech sil tehdy dokázal přinutit zmučené svaly k pohybu. Od té doby se takovým místům pokoušel vyhýbat, ale často nešlo jinak.                                           

     Pátý den Lijukash objevil přírodní ledovou jeskyni, kterou uvítal s opravdovým ulehčením. Venku zuřil blizard, jako břitva ostré kroupy řezaly již tak rozedraný horský povrch na kusy. Napůl v deliriu se vpotácel dovnitř a složil se na zem. Ostré ledové výstupky páraly již značně rozedraný kabát. Po pár minutách se odsunul ke stěně a jakž takž pohodlně se o ni opřel. V jeskyni bylo šero, ale nefoukal dovnitř vítr ani nepadal sníh.

Pomalu si protáhl ruce. Bolelo to. Věděl, že má silně omrzlé prsty na rukou i na nohou, ale zatím nenašel odvahu

stáhnout si rukavice. Stejně by to neměl čím ošetřit. Poslední zbytky potravin dojedl předevčírem, hlady se mu svíral žaludek, ale když se přinutil k mentálnímu cvičení, po chvíli se to zlepšilo. V lahvi šplouchal poslední osamocený zbytek medoviny, tak ho hltavě vypil. Naprosto netušil, proč tekutina nezmrzla.

     Když se mu trochu zklidnil dech, zkusil se rozhlédnout po jeskyni. Byla malá, po pár metrech končila ledovou stěnou. Lijukashova otupělá mysl si pomalu uvědomila, že její majitel není v jeskyni sám.

Pár metrů od Lijukashe klečela mrtvola trpaslíka. Zmrzlá na kost a podle starodávné přilby stará odhadem

sto padesát let. Trpaslík s rozcuchaným vousem a šíleným pohledem sledoval cosi ve svých dlaních.

Lijukash se přinutil skrčit nohy a odsunout se ke svému spolubydlícímu. Přestávala ho poslouchat kolena

a klouby. Odhadoval, že za těch pět dní útrpné cesty zhubl a dobrých patnáct, dvacet kilogramů.

     Zkusil mrtvole rozevřít ztuhlé prsty, ale nakonec musel použít dýku a jeden po druhém odřezat.

Na drsnou zledovatělou zem vypadlo cosi lesklého, co při dopadu na zem kovově zazvonilo. Lijukash po tom hrábl a podržel si to před očima. Potřásl hlavou. Z námahy a nedostatku živin začínal špatně vidět. Ta věc byl úzký prstýnek z lesklého kovu. Lijukash se zarazil…rychle si stáhl rukavici a, ignoruje zčernalé prsty, podržel ho na dlani. Kovový kroužek byl teplý. Magický prsten, došlo mu, snad mi bude k něčemu, ten trpaslík si ho nestihl ani nasadit. Zároveň s pohledem na své oteklé prsty si uvědomil, že pokoušet se na ně natáhnout úzký kroužek je bláhovost. Přesto..četl něco o magii a magických artefaktech….krátké zatáhnutí a prsten se skvěl na lesklém modročerném prstě jako stříbrná mince na hromadě kompostu. Nic se nestalo, pomyslel si, necítím žádný rozdíl.

Zklamaně vydechl. Překvapeně zamrkal a vydechl znovu. Opravdu….od úst mu neodlétl žádný obláček páry.

Pochopil, že prsten se ho nepokusil zahřát, ale umožnil jeho tělu přežít v drsných podmínkách – tím, že snížil jeho teplotu.

     Znovu si natáhl rukavici a zakomíhal prsty. Bolelo to víc, než před chvílí. Lijukash si střízlivě uvědomil, že

v těchto prokletých horách pravděpodobně zemře. Přejel si rukou po obličeji. Prošoupaná látka odlupovala kousky zledovatělé kůže na tváři. Dokážu to, zašeptal a slova ztratila v hluku bouře. Dokážu to, protože..

protože jsem se tak rozhodl. Ano. Proto. Není lepšího důvodu. Já jsem já, jsem Lijukash Mallaicos neb’Doernthall a neexistuje nic, co bych nedokázal. Naprosto nic.

     Blizard ustal po třech hodinách. Vzduch se nepatrně pročistil a i přes lehké sněžení se od nekonečné běloby

okolo odrazily řídké sluneční paprsky. Lijukash se opatrně vyškrábal na nohy a na okamžik si¨zakryl oči. Světlo

od vchodu jeskyně bylo pro jeho oči oslňující. Zvedl si límec kabátu až na tváře a vrávoravým krokem vyšel z jeskyně.

***

     Lijukash stál uprostřed rozlehlé síně. Mezi dokonale opracované černobílé kameny pod svýma nohama by nestrčil špičku nože. Obrysy místnosti se topily ve tmě, ale Lijukash podél stěn tušil obrysy vysokých masivních sloupů. Na strop nedohlédl.  Vzduch v místnosti byl těžký a nehybný a Lijukash nedokázal určit zdroj mdlého světla, které ho obklopovalo.

     Prudce se otočil a přikrčil se, mžouraje do tmy. V pravačce svíral Baranův nůž, který bleskově vytáhl zpod kabátu. Ticho narušil lehce zvonivý smích a ze tmy se vylouply obrysy ženského těla. Jestli to Lijukash dovedl posoudit, tak příchozí byla ta nejkrásnější žena, kterou kdy měl možnost spatřit. Dlouhé černé řasy zvýrazňovaly

hluboké tmavé oči, dokonale hladkou tvář rámoval vodopád černých vlasů. Z úzkých ramen spadalo volné hedvábí, v pase stažené širokým černým opaskem s velkým oblým antracitem a stříbrným kováním.

Holá lýtka křižovaly pásky černých sandálů, které odhalovaly jen dokonalé kotníky.

     „Kdo..kdo jste, má paní a co je tohle za místo?“ Lijukash sklonil čepel, ale zůstával v napjaté pozici.

     „Tvá paní?“ stříbrně zvýrazněné rty se zavlnily v úsměvu, „Ještě nejsem tvá paní, ale možná již brzy budu mít tu čest…. Jsem neomezenou vládkyní tohoto místa a ty jsi zde, protože chci abys tu byl. Tak je to prosté.“

     „Neodpověděla jste na mou otázku, paní. Kdo jste?“ Lijukash pomalu vrátil nůž do pochvy na opasku.

     „Ale no tak. Myslela jsem, že jsi inteligentní. Kdo jsem? Ty mi řekni. Třeba jsem tvá spása.“ Roztáhla ruce

a její náruč náhle vypadala plná pochopení a útěchy. Neodolatelné nutkání přijmout hřejivé objetí útlých paží postihlo Lijukashovu mysl. Udělal jeden vratký krok a s nesmírným vypětím vůle se zastavil. Potřásl hlavou.

     „Možná jsem zrádce a vyvrhel, ale nejsem blázen, abych se vrhal do náruče Smrti.“ Lijukash nepřirozeně chraptěl a oči upíral do země. Žena spustila ruce a opět se zářivě usmála.

     „Jsi muž silné vůle, mistře Malaicossi. Přesto – když si tě vyberu, půjdeš. Půjdeš s ulehčením, že tvé tělo

již nic netrápí. Pro ty, co jsou jim tyto síně domovem, bolest neexistuje. Sledovala jsem celou tvou cestu, ale upoutal jsi mě už dávno. Dokázal jsi, co by nikdo jiný nedokázal, můžeš na to být právem hrdý. Obyčejný muž by to vzdal při pohledu na první propast, nebo by se zhroutil vyčerpáním po desetině tvého výkonu. Znovu a znovu jsi mě udivoval, Lijukashi. Tvé odhodlání, odvaha a cílevědomost mi imponují. Přesto zde tvá cesta končí.

Jako válečník víš, kdy je nevyhnutelné přijmout porážku a jako muž se s tím musíš vyrovnat. Pojď, podej mi svou ruku a přijmi můj polibek, vejdeme do království Smrti bok po boku.“ Smrt pozvedla paži a otevřela dlaň.

     „Ne,“ Lijukash neudělal jediný pohyb, tělo i pohled rovné. Koutky se mu pozvedly v náznaku úsměvu.

     „Ne? To jsem nečekala. Ne od tebe. Ale budiž. Byli zde i muži, plni touhy bojovat. Stáli zde hrdinové,

nejlepší šermíři i nejschopnější zabijáci. Muži, v boji desetkrát lepší než ty.“ Úsměv se ztratil, zlehka se zatočila na patě, černý opasek náhle zatížil pár krátkých mečů s černými jílci a tepanými hlavicemi z čistého stříbra. Vlasy se bleskem stáhly do copu, pryč byla zdánlivá zranitelnost, nyní z dokonalého ženského těla doslova vyzařovala síla.

     „Nepůjdu s tebou, to znamená, že s tebou nebudu ani bojovat. Pokud se nepletu, fakt, že tu jsem, něco znamená. Kdyby ses rozhodla prostě si mě vzít, udělala bys to, a já bych ti v tom nemohl zabránit. Blufuješ a navíc si pomáháš drzým lhaním, paní.“ Lijukash si protáhl ramena a spojil ruce za zády.

     „To tvá nebetyčná drzost přesahuje veškeré meze! Dovoluješ si urážet Smrt? Každého jiného by tvá slova odsoudila k věčným mukám. Nepřítomnost bolesti se netýká duše,“ pohnula rukou a meče zmizely, „Buď si však jistý, že máš pravdu. Nechci ještě tvou duši, nepřeji si tvůj odchod ze smrtelného světa…zatím. Znovu se ti povedlo mě překvapit. Jsi tu, protože jsem byla zvědavá, zda jsi lepší, než ti ostatní skvělí muži, kterým se podařilo taktéž zaujmout mou pozornost. To je první důvod. Druhý důvod ti neprozradím. Urazil jsi mě však.

Já nemám zapotřebí lhát. Vysvětli, cos tím myslel, nebo zemři.“ Chladný hlas kontrastoval s úžasnou krásou.

     „Je to prosté. Nikdy neexistovali a nebudou existovat muži, v boji mě převyšující. Já jsem nejlepší. Nevychloubám se. Prostě to tak je.“

     Smrt mlčela. „Možná..to tak je, ale dej si pozor, aby pýcha nezaslepila tvou bystrou mysl. Vím, po čem prahneš. Chceš vstoupit do sféry mocností. Chceš se stát vyšší mocí. Bohem. Chtěla jsem, aby ses střetl se svým strachem….ale teď vidím, že to nemá smysl. Ty jsi učinil ze  strachu svého spojence. Je to tak, Strachu?“ Ze stínů vystoupil mohutný světlovlasý muž v černé tunice, svalnatýma rukama si sejmul okřídlenou přilbu a přistoupil ke Smrti. Nohy v černých sandálech nevydaly na podlaze jediný zvuk, muž se přes svou mohutnost pohyboval jako panter. Lijukash zaregistroval dlouhý meč, pověšený na pravém boku.

     „Nechci tě tu. Jdi. Překonal jsi hory a na druhé straně ses zhroutil. Tvé bezvědomé tělo našli lovci kožešin,

které jsem na chvíli zavedla mimo jejich loveckou stezku. Ještě se jednou uvidíme. Pokud se ti nepodaří uskutečnit tvůj záměr, bude to velice brzy. Pak uvidíme, zda jsi tak dobrý bojovník. Z těchto síní se však neodchází jen tak. Proto ti dám na památku dar, který ti bude naše setkání připomínat. Dar, který nemůžeš ztratit.“ Kráska se usmála a Lijukash mimoděk ucouvl. Silou zvyku mu ruce vystřelily k pasu a hmátly po imaginárních jílcích.

     „Oddělím zkaženou část tvé duše od jejího zbytku. Od této chvíle budeš skutečně nejen muž dvou tváří, ale i dvou duší.“ Smrt v nádherné ženské postavě se oslnivě usmála.

                                                                                              ***

     Bolest. Neskutečně bodající. Všudypřítomná. Nepolevující. Bolest těla se dá vydržet, tělo se pomalu hojí, rány mizí. Bolest duše je neuvěřitelná. S bolestí přichází ještě něco..malé částečky, přisávající se na duši. Šílenství. Smích. Utopit se v hysterickém smíchu a zapomenout….

                                                                                              ***

     Bolest ustoupila z přední linie, teď obchází kolem a hledá nejzranitelnější místa. Skočí sem, tam a hryzne.

Přelévá se z jednoho konce těla na druhý, z jednoho koutu duše do druhého. Sílí tu přítomnost něčeho..někoho dalšího.                

                                                                                              ***

     Sny, topí se ve snech, plných bludů. Co je realita? Jak ji lze rozeznat od fikce? Nebo je snad všechno fikcí, či realitou? Nebo zároveň? Ten druhý je tu. Neodpovídá. Nereaguje. Nevnímá. Jen lehce se probouzí k životu.

Je na něm něco divného. Lijukash se na to snaží přijít.

                                                                                              ***

     Bolest vyklidila pozice, vše se vrací do normálních kolejí. Pomalu, ale co by člověk chtěl od polomrtvého, pološíleného. Šílenství se krčí za každým rohem, nepokouší se přilnout, ale je tu stále. Stále hrozí..nebo nabízí?

Lijukash zkoumá toho druhého. Je vzhůru a vnímá. Zkoumá Lijukashe. Lijukash se na posteli prohne smíchy

a pokrývka sklouzne z jeho hrudi. Ten druhý je on sám.

                                                                                              ***

     Pomenší obchodní městečko Durenholm se utápělo v přívalech nočního deště. Jen pár oken ozařovalo ulice a na vysoké kostelní věži hrály ostré stíny v rytmu blesků. Pouliční lampy se chabě snažily rozhánět okolní temnotu. Pouliční chátra se stáhla do krčem a hospod a ulicí se v těchto hodinách pohybovalo jen několik chodců. Osamělé postavy, zahalené v hnědém pršiplášti s kápí, si nikdo nevšiml. Postava, nebylo poznat, zda je to muž, či žena, rychlým a pravidelným krokem zdolala krátké stoupání a zastavila se přede dveřmi honosného temného domu. Prošla po chodníčku mezi zelení a zastavila se přede dveřmi ze světlého dřeva. Cedulka ve zlaceném rámečku informovala příchozí, že zde se nachází sídlo magistra Josefa Juroviče Webera, renomovaného právníka. Postava ignorovala masivní klepadlo a rukou v kožené rukavici se jen lehce dotkla povrchu dveří. Po chvíli se ozvaly kroky a ve dveřích se objevil olivrejovaný postarší muž. Nevypadal, že ho pohoršuje hodina cizincovy návštěvy. Nevypadal, že si vůbec uvědomuje svět kolem sebe. Pršiplášť vstoupil a dveře zapadly.

                                                                                              ***

     Lijukash vstoupil do haly, stáhl si kápi a sklepl z pláště dešťové kapky. Pryč byla holá potetovaná lebka a copánek, hlavu pokrýval pečlivě sestřižený porost krátkých hnědých vlasů a bradu zdobila řídká bradka.

Dveřník zmizel, místo něj se objevil podobně oděný sluha, který zapálil několik svící v nástěnných stojanech.

Sluhův výraz byl stejně prázdný, jako dveřníkův. Uvědomuje si, že jsem člověk a tudíž nevidím ve tmě jako on,

prolétlo Lijukashovi hlavou, nebo dělá opravdu všechno na příkaz pána?

     „Dobrý večer, pane, jaká návštěva poctila můj skrovný příbytek svou přítomností v tuto pozdní hodinu?“ dveře za Lijukashovými zády práskly a objevil se postarší tlouštík s pleší, zato v ohromném županu a papučích. Servilní úsměv vypadal poněkud unaveně. „Snad klient? Pane, pokud jste přišel neohlášen a navíc v tuto..hm..

nezvyklou dobu, jistě musí být váš případ velice naléhavý.“

     „Skrovný příbytek?“ Lijukash přeletěl pohledem mramorové schodiště a honosné tapiserie, „Ale jinak máš pravdu. Náš případ je naléhavý. Až bych řekl smrtelně naléhavý..“ Lijukash se svému vtípku nepřítomně uchichtl a otočil se k majiteli čelem.

     „Ehh..neviděli jsme se již někdy, ctěný pane?“ tlouštíkův pisklavý hlas odezněl jako rozbitý gramofon,       

„Ty!! hlas už vůbec nezněl pisklavě.

     „Ano. Já. Znovu po třech měsících se setkáváme. Ale tentokrát nejsme sami. Přišli jsem si vyzvednout svou odměnu.“ Lijukash shodil z ramen plášť a přeložil si ho přes ruku, objevily se dva krátké meče s černými jílci a hlavicemi z tepaného stříbra, „Nechápeme, proč se skrýváš za touhle odpornou slupkou. Raději bychom hovořili s tebou!.“

     „Budiž. Ať je po tvém.“ Tlusťoch pozvedl ruce, kolem jeho těla se objevila tmavá aura, v jejímž světle

mu začalo tát maso a měnit se v černý kouř. Kouř vířil kolem postavy v těsných kruzích a nakonec se smrskl

a zmizel. Na místě tlouštíka v županu se deset centimetrů nad kobercem vznášel lem černého roucha, které halilo

postavu jak ze zlého snu. Z vysokého límce s podivnými znaky vyhlížela lebka s úzkou korunkou z meteorického železa. Dlouhé špičáky vyčnívaly přes dolní čelist. Lich pohnul prsty s několika masivními prsteny a v kostěné ruce se mu zhmotnila číše vína. Další gesto a číše přelevitovala k návštěvníkovi, na kterého se upřely prázdné oční důlky.

     „Takže – dokážeš si jistě představit, že zde nejsi vítaný host. Nechápu, jak se ti podařilo překonat hory, ale evidentně jsi to dokázal. Nyní se dostáváme k původnímu a hlavnímu tématu – co chceš a proč bych tě neměl usmažit rovnou tam, kde stojíš.“ Ze syčivého hlasu Lijukashovi naskakovala husí kůže.

     „Pomohla nám stará známá.“ Lijukash se znovu uchechtl, ale už to vůbec neznělo vesele, „Chceme tu informaci, na které jsme se dohodli, Tarsakhu. A chceme ji hned!“

     „Proč bych ti ji měl dávat, troufalče?! Stačí mi pomyslet a jsi mrtvý. Neznamenáš nic.“

     „Ale Tarsakhu, starý příteli, pochopili jsme všechno za dlouhých nocí na lůžku, když jsme se zotavovali

z cesty, na kterou jsi nás poslal. Jak se mohl Jerrel tak rychle dozvědět, kdo zradil? Poslal jsi mu zprávu.

A když jsi pochopil, že se vracíme pro svou odměnu, pojistil sis náš neúspěch dohodou se Smrtí.“ Lijukash

přejel prstem po hrušce meče, „Tu informaci, Tarsakhu. A na magii rovnou zapomeň, ta na nás od jisté doby neplatí,“lich se trochu stáhl a těsně za hranicí světla se objevil kruh tichých postav, „ale schopnosti nám zůstaly.“

Lijukash s úsměvem povytáhl meč z pochvy a zase ho spustil nazpět.

     „Řekl bych, že to nemáš v hlavě tak docela v pořádku, smrtelníku. Setkání se Smrtí na tobě zanechalo trvalé

následky. Tvá mluva, chování,…kde je ta absolutní sebedůvěra, se kterou ses posledně prosekal hordami mých

služebníků? Vystřídalo ji šílenství..přinejmenším poloviční. Svým způsobem jsi nyní ještě nebezpečnější, než

jako příčetný.“ Tarsakh si přejel prsty po lebce, suše to zaklapalo, „Dobrá tedy. Ta informace je stejně bezcenná.

To, po čem tak lačně prahneš, je Cirrion. Je to medailon na admantiovém řetízku, ale hodnotný je pouze chrysoberyl, zasazený do čistého illithia. V jednom z mých svitků najdeš i jeho obrázek. Podle legend byl

vyroben trpasličím kovotepcem Chazem v časech, které napamatuji ani já. Závistivý Chaz do něj prý uzavřel

duši jednoho z dávno zapomenutých trpasličích Bohů. Ironicky byl roztrhán věřícími ještě před tím, než stačil přívěsek dokončit. Nic dalšího jsem o tom dlouho neslyšel. Před pár sty lety mě napadlo prozkoumat nepoužívané chodby kolem Kul-Tirasu, podzemního trpasličího města. Dvacet kilometrů pod ním jsem na to narazil. Je to tam skryto v jakési svatyni. Takovou dobu….“

     „A proč jsi ho nepoužil? Nemyslíme, že by tvá touha po moci byla menší, než ta naše..“

     „Měl jsem co dělat, abych stihl stáhnout svou mysl zpět do mého smrtelného těla. Cokoli tam je, je to mocnější než já…A když se ho nepodařilo získat mně, ty nemáš šanci. Dělej, jak chceš.“ Zdálo se, že kdyby lich mohl, usmál by se.

     „To je všechno? Doufali jsme, že je tvá informace hodnotnější.“ Lijukash se zamračil, „Jen tak? Místnost pod Kul-Tirasem? Nic víc?“

     „O ničem nevím. Cestu tam jsem zmapoval…“lich pohnul prsty a ve vzduchu se zhmotnil stočený svitek s černou stuhou, „Ale je to několik set let…Chodby mohou být zavalené..Každopádně – to je již tvá starost.

Já jsem své slovo dodržel. A nedělám to často, takže bys toho měl využít, dokud je čas a zmizet, než si to rozmyslím. Setkáme-li se příště, výmluvy tě nezachrání.“ Tarsakh beze slova a efektu zmizel, jen vzduch lehce práskl, jak zaplňoval náhle vzniklé vakuum. Lijukash se otočil na patě, nasadil si kápi a vyšel zpět do deště.

***

     Kul-tiraská krčma Prudká šavle byla k půlnoci jako obvykle nacpaná k prasknutí. Nebovi to tentokrát nevadilo, jeho společník, se kterým celý večer popíjel, nešetřil zlaťáky, takže alkohol tekl proudem. Nebovi

vůbec nepřišlo divné, že ho tu dnes vidí poprvé, Jurgen, tak se jmenoval, říkal, že fárá v diamantových dolech

a nováčci z šachet dorazili předevčírem. Jurgen vypadal na mlčenlivého chlapíka, takže bylo na Nebovi, aby obstarával konverzaci. A jelikož byl Jurgen nový, po osmém pivu mu se zápalem vylíčil místní aktuality, nedávné události, klepy, drby a pomluvy. Neb si myslel, že Jurgen je docela dobrý posluchač. Moc se neptal

a těch pár otázek bylo snadné zodpovědět. Osmé pivo bylo už mlžnou historií a Neb se teď začal přesouvat do sféry válečných historek. Jurgen vypadal kupodivu stále relativně střízlivě.

     „Noa ty, Jurgene, jak jsem vyběhl na toho vobra, pokusil se mě máznout přes hlavu tim smrkem, co používal jako kyj. Takhle jsem uhnul,“ Neb mávl půllitrem a těsně minul hlavu robustního trpaslíka, sedícího u vedlejšího stolu, „a zasek sem mu sekeru do kolene. Vobr se skácel jak podťatej a v tu chvíli ho dorazil Gunrig. Ten večer vypukla hrozná pitka, ale já byl mladej a něco sem vydržel, že jo. Noa při tý pitce sme zjistili, že nám schází

mladej Dubrik, tak sme se ho vydali hledat. Našli sme jeho věci, ale Dubrik nikde. Nebyl ani u děvek, ani ho ten večer nikdo neviděl chlastat. Noa víš jak to dopadlo?“ Neb se plovoucím zrakem podíval do korbele a akcepto-

val nepřítomnost piva. Podezíravě se rozhlédl, protože si byl jistý, že ho nedopíjel.

     „To teda vůbec netušim..“ Jurgen, černovousý trpaslík v kostkované košili, shrábl mozolnatou rukou pivo

z tácu procházejícího pucfleka a postrčil ho ke svému společníkovi.

     „Noa dopadlo to teda tak, že pod toho vobra nás napadlo se mrknout až zrána dalšího dne, kdy sme se probrali z příšerný vopice!“ Neb se krákoravě rozesmál a praštil pěstí do stolu, „Tak sme mu vystrojili pohřeb, se ví že provizorní, byli sme na nepřátelskym území, a každej se na tom pohřbu hrozně smál. No věřil bys tomu?“

Neb se podíval na svého kumpána, ale zjistil, že zírá na prázdnou židli. Zmateně se podíval pod stůl, ale ani tam Jurgen nebyl. Pokrčil rameny a přisunul si i Jurgenův zpola vypitý korbel.

                                                                                              ***

     Jurgen se vypotácel z hospody a opileckým krokem vyrazil k nejbližšímu rohu. Jakmile zahnul, opilost se ztratila jao mávnutím kouzelného proutku. Prošel několik uliček, strážní post a vstoupil na půdu cizinecké enklávy. Vešel do dvora krčmy Gurilgův plášť, minul řadu oken z výčepu, která mu osvětlovala cestu a vyběhl dřevěné schody. Tady, dva kilometry pod zemí, docela vzácnost. V temné chodbě vešel do druhých dveří vpravo, potichu za sebou zavřel a stáhl si ze zápěstí kožený náramek s modrým kamínkem. Jurgenova postava se krátce zamihotala, zmizela a odhalila vysokého muže v kápi. Lijukash shodil z ramen plášť a opláchl si ruce v míse s vodou na holení. Přemýšlel o informacích, které vytáhl z místního povaleče. Příliš velkou hodnotu neměly. Lijukash se dozvěděl, že před týdnem se skupinka lidských dobrodruhů vloupala do starých jižních šachet, přičemž byl zraněn jeden z trpasličích strážců. Od té chvíle se podmínky pro cizince zostřily. Kdokoli, kdo nebyl trpaslík, neměl přístup do vnitřního města a po setmění byli lidé mimo cizineckou enklávu veřejně označeni za zloděje a podle toho potrestáni. Předevčírem dva. I proto byl iluzorní převlek potřeba. A taky proto,

že s člověkem by se nikdo z místních nebavil, pomyslel si Lijukash. Utřel si ruce do ručníku a hodil ho na postel.

V tu chvíli se zlomil v pase a se zaduněním dopadl na kolena. Rukama si svíral hlavu. Skučel. Když záchvat trochu odezněl, roztřeseně se postavil na nohy, vylovil z váčku u pasu lahvičku a vysypal si do dlaně čtyři modré tabletky. Zapil je vodou z mísy a složil se na postel. Záchvaty bolesti hlavy, kterými trpěl od setkání se Smrtí, se den ode dne zhoršovaly. Lijukash věděl, že mu mnoho času nezbývá. Nejprve šla bolest potlačit sedativy, ale jeho tělo si na ně časem zvyklo, takže musel brát větší dávky. Znechuceně potřásl hlavou. Jestli neuspěje, nebude čekat na Smrt v bolestech. Zvolí jiný odchod…Ignoroval, že je stále oblečený a nechal spánek, aby pomalu obestřel jeho mysl…

                                                                                              ***

     Lijukash se přitiskl ke zdi strážnice a znehybněl. Stín ho dokonale skryl. Trpaslík s přilbou a sekyrou prošel čtyři kroky kolem něj. Lijukash počkal, až strážný zmizí z dohledu a sprintem přeběhl přes prostranství a přilepil se ke kamenné stěně jeskyně. Zatajil dech. Byl si téměř jistý, že ho druhý strážný slyšel, i když běžel potichu.

Trpaslík vyšel ze strážnice a rozhlédl se po okolní temnotě. Jeho smůlou bylo, že se nudil, a tak se rozhodl projít ještě jednou svou trasu. Vytáhl louči z držáku na stěně a vykročil do tmy. Po osmi krocích se za ním zjevil stín ducha. Trpaslíkovu hlavu sevřely ruce v rukavicích, křupnutí vazu a ruce položily mrtvolu jemně na zem. Hbité prsty sevřely louči těsně před tím, než by dopadla na zem.

     Lijukash věděl, že teď už nemůže zpět. I kdyby chtěl. Za vraždu by ho nepopravili, dav by ho roztrhal na kusy. Strčil louči pod trpaslíkovu zbroj, plameny se rychle udusily. Rychlým, ale tichým krokem došel ke vchodu do tunelu. Vyražené dveře ještě nikdo neopravil, utržený řetěz někdo shrnul do kouta. Lijukash si přitiskl meče k boku, aby nedělaly hluk a opatrně vstoupil.

***

     Dvě hodiny postupoval tunely, aniž by narazil na jakoukoli překážku. Cesta chvílemi stoupala, chvílemi klesala. Lijukash s sebou nenesl žádný zdroj světla, ale ještě v pokoji hostince si nakapal do očí odvar z likysu,

zornice se mu rozšířily a temnota zřídla v šero, šero ve stín. Zatím nenašel žádnou stopu po skupině, která vstoupila o týden dříve. Lijukash počítal, že už jsou všichni mrtví. Zabloudili a zemřeli hlady, nebo se poztráceli v temnotě a zabili jeden druhého v domnění, že před nimi stojí nepřítel. To se Lijukashovi stát nemohlo. Mapu,

podle které postupoval, měl nesmazatelně vyrytou v paměti. Teď už dobrých dvacet minut klesal a když se po chvíli tunel opět srovnal, prostředí se změnilo. Stěny se zdály být více opracovanější a objevily se na nich v pravidelných rozestupech zrezivělé stojany na louče.

     Lijukash teď postupoval opatrněji, více se zastavoval a poslouchal okolí. Chodba byla dlouhá, ale na jejím konci rozeznával obrysy dvoukřídlých dveří, kterými měl pokračovat. Za nimi se nacházely obytné síně a křižovatka, odkud se dalo dostat kamkoli do starých tunelů. Po dvaceti krocích ztuhl. Před ním leželo tělo

v černém plášti. Muž, odhadem kousek po čtyřicítce, v kroužkové zbroji, se dvěma šípy v krku. Krev už zaschla.

Obyčejný dlouhý meč se válel kousek od těla. Nikde ani stopy po tělu útočníka. Lijukash se zamračil. Zabili ho sami, nebo nebyli schopni útočníka zabít? Nebo utekli? To se nezdálo pravděpodobné.

     Dál postupoval se vší opatrností, zkoumal okolí všemi smysly, spoléhaje se na svůj instiknt. Dvoukřídlé dveře byly otevřené, prošel jimi. Rozlehlou místnost s mnoha odbočkami ignoroval, došel až na její konec, k dalším dveřím, už menším. Prošel kuchyní za nimi, kde se válely prastaré nádoby, zničené časem. Dlouhá chodba, odbočka vlevo, opět chodba, druhé dveře vpravo, zbrojnice, a pak už stanul před vchodem na křižovatku.

Možná bych měl říct Křižovatku, pomyslel si Lijukash s ironickým úsměvem. Dveře byly zavřené a doléhaly tak těsně, že měl problémy je otevřít. Zapřel se nohou o stěnu a zatáhl. Dveře povolily v jediném okamžiku

a v tom samém k Lijukashovi dolehly zvuky bitvy. Třeskot mečů a křik raněných by poznal kdykoli. Přesprintoval krátkou předsíň a už s meči v rukou rozkopl dveře a vletěl na Křižovatku. Jediným pohledem shrnul situaci. Šest lidí stálo v kruhu zády k sobě uprostřed místnosti a bránilo se ze všech sil proti podivným siluetám útočníků. Vypadali jako lidé, pokud by lidé měli černou kůži, žluté oči a dvě řady malých špičatých zubů. Nesvírali žádné zbraně, ale jejich drápy vypadaly více než smrtelně, Lijukash zahlédl na podlaze dvě lidská těla. Ještě zaregistroval, že nelidé jsou pořádně vidět jen ve světle hole, kterou držela nad hlavou žena v rudém hávu, stojící uprostřed lidského kroužku.

      Podélným sekem a otočením zápěstí vyvrhl dvě stvoření vedle sebe a utvořil si tak prostor pro manévrování.

Dekapitoval dalšího a tvoru, který se po něm natahoval zprava, prosekl průdušnici. Stvoření nevydávala žádné zvuky, netekla jim krev, ale umírala stejně snadno, jako lidé. Drápy prosekly Lijukashův plášť, skrčení, otočka,

useknuté nohy a při narovnávání bod do podpaží. Lijukash se otáčel, vzduchem vířily jeho meče a uťaté končetiny, těla duněla o podlahu. Lidé se vzpamatovali a rvali se ze všech sil. Proti Lijukashově precizní dokonalosti vypadali jako tlupa výrostků. Přesto se karta obrátila, kouzelnice natáhla ruku, zablesklo se, zavoněl ozon, a poslední tři tvorové dopadli ohořelí na zem dříve, než je stačily dostihnout Lijukashovy meče.

     Lijukash si otřel hřbetem ruky škrábanec na čele a zasunul čepele na jejich místa. Podlaha by měla být vystlaná mrtvolami, ale tady leží jen pár lidí, uvědomil si Lijukash. Zvedl hlavu a věnoval pozornost lidské skupince. Naživu zůstali tři. Žena v červeném, svírající svou bílou hůl, a dva černobradí vysocí válečníci, vypadající téměř stejně. Jako dvojčata, pomyslel si Lijukash.

     „Vypadá to, že jsme je zabili všechny.“Lijukash shodil z ramen protrhaný plášť, objevila se bílá košile,

na předloktí stažená koženými chrániči.

     „Ano porazili jsme je…poprvé, za dobu, co jsme tu. A kdybyste nedorazil, nepřežili bychom ani my.

Bohužel, Gregovi, Fioně a ostatním, co tu leží, se to nepodařilo ani tak. Kdo jste, pane? Poslali vás, abyste nás našel? Vaše pomoc přišla opravdu vhod….můžeme alespoň poděkovat.“kouzelnice natáhla pravačku, na prstech se zaleskly prsteny, „Já se jmenuji Jienna, tohle jsou bratři Quinn a Quirell.“

     „Ne vy, ale my jsme je porazili. My jsme Lijukash,“přijal nabízenou ruku, „a nejsme tu kvůli vám. Máme zde vlastní věc. Víme, že zde hledáte bohatství staré rasy. Na povrch se stejnou cestou nemůžete vrátit, na vaše hlavy je vypsaná odměna. I když už nikdo nepředpokládá, že byste se vrátili. My toužíme po jediné věci, která se nalézá dvě patra pod námi. Připojte se k nám a možná zůstanete naživu. Všechny poklady, které najdeme, jsou vaše.“

     Žena se ohlédla na své spolčníky. „Přijímáme. Stejně jsme tu ztraceni, tři dny hledáme cestu zpět. A vy jste schopný bojovník, Lijukashi.“I když to nemáte v hlavě v pořádku, dodala v duchu.

    Lijukash při slově schopný přimhouřil oči, ale pak se uvolnil. Beze slova se otočil na patě, jakoby náhodou vybral jeden z desítek tunelů, ústících na Křižovatku a vyrazil ostrým krokem. Už byl na dosah, věděl to.

Cítil to. Tu moc. Tu sílu.

                                                                                              ***

     Po dvou hodinách se skupinka zastavila před masivní mříží. Jako jediná kovová věc, kterou zde Lijukash spatřil, nebyla ani trochu zkorodovaná. Přejel rukou po kovových prutech. Quinn se také dotkl mříže.

     „Mithril. Nedostaneme se přes ni.“

     Lijukash neuznal za nutné odpovědět. Celý život studoval všechno, co se mu dostalo do ruky a teď přišla další chvíle, kdy mohl své znalosti uplatnit. Obložení místnosti tvořily dokonale opracované kamenné kvádry.

Lijukash si stáhl rukavici a přejížděl prsty po spárách mezi nimi. Do jedné vsunul špičku dýky a zatlačil dolů.

Nebylo slyšet žádný mechanismus, ale mříž bez jediného zvuku vyjela nahoru a zmizela ve stěně.

     Prošli krátkou chodbou a ocitli se v rozlehlé kruhové místnosti. Zdi byly zdobeny rytinami a ve světle louče se v nich cosi lesklo. Quirell se podíval pozorněji a překvapeně vykřikl.

     „V těch rytinách jsou zasazené drahokamy!“horečnatě přejížděl rukama po stěně a pokoušel se špičkou nože vyloupnout alespoň pár blyštivých kamínků. Quinn se k němu přidal a Jienna se rozhlížela po něčem cennějším.

Lijukash stál přimražen a sledoval jedinou věc.

     Uprostřed místnosti stál podstavec, na kterém spočívala hladká kovová schránka. Podstavec obklopovalo šest soch. Lijukash si je prohlédl blíže. Teď nesměl udělat žádnou chybu. Sochy představovaly bytosti lidských proporcí, ale lidé to nebyli, i když vypadali téměř stejně. Tváře měli podivně zkosené, zašpičatělé uši a místo nehtů drápky. Všechny sochy byly navlas stejné. Všechny byly oděny do zbrojí z jemných kroužků, všechny měly na hlavě kovovou čelenku a všechny měly ruce položené na jílci dlouhého zakřiveného meče. Síla a rychlost z postav přímo vyzařovala.

     „Vypadají jako šelmy. Jako…tygři. Ne..jako panteři. Ano.“Jienna přišla blíže.

     „Kdysi jsme četli o spojování lidí a zvířat…nevěřili jsme, že to kdy bylo možné.“Lijukash šeptal.

     „Cítím sílu té věci..té věci ve schránce na podstavci. Kvůli tomu jste tu? Předpokládám, že ano…“

     „Ano – tomu jsme obětovali dvanáct let života…a nyní to máme na dosah ruky.“ Lijukash vystoupal po schodech k podstavci a položil ruce na schránku. Nemohl najít žádný zámek, žádnou spáru. Schránka vypadala jako z jednoho kusu lesklé oceli. Chvíli se zmateně mračil, ale pak se po jeho tváři rozlilo poznání. Pochopil.

Otočil se na patě, vrátil se deset kroků zpět a postavil se čelem k podstavci. Pomalu tasil meče. Bratři se při zvuku čepelí otočili, zbraně připravené.

     „Ne! Nedělejte to…nic nevíte!“Jienna pochopila a rozběhla se, ale pozdě.

     Lijukash rozpřáhl ruce a zařval jediné slovo. V ten okamžik se stalo několik věcí.

     Místnost se otřásla a nad schránkou se rozblesklo oslnivé světlo, které nevrhalo žádné stíny.

     Čelenky na hlavách soch se rozzářily stejně jasným světlem a sochy začaly ztrácet barvu šedého kamene,

objevila se jemná srst, hrající v odstínech hnědé, modré a černé, zbroje a čepele se roztančily záblesky Quinnovy pochodně.

     Šest hlav se otočilo a šest párů žlutých očí se upřelo na Lijukashovu tvář.

     Před Lijukashem se objevil mohutný světlovlasý muž v černé tunice a sandálech stejné barvy. Hlavu mu kryla okřídlená přílba a jeden a půl ruční meč svíral v pravé ruce, prsty obemknuté kolem jílce.

     Jienna znovu vykřikla a pozvedla svou hůl. Šest postav předvedlo v dokonalé souhře osmimetrové skoky, pod srstí zřetelně vystupovaly pletence pružných svalů. Lijukash si letmo uvědomil, že v rychlosti se těmto stvořením nemůže nikdy rovnat. Na druhou stranu, možná nebylo vše ztraceno. Kdy se pohnul Strach, Lijukash nestačil postřehnout. Přestože měl jeho široká záda přímo před sebou.

     Lijukash se rozběhl. Bratři stačili zareagovat teprve teď, o okamžik později mezi ně vlétla černá smrt.

Lijukash odrazil sek seshora, otočil se na patě a bodl, čepel zasáhla jen vzduch, soupeřovy reflexy byly neuvěřitelné. Lijukash věděl, že defenzíva by znamenala jeho konec. Meče proťaly vzduch, sek na krk, na koleno, stvoření uniklo záklonem, druhou ránu zablokovalo. Lijukash využil chvilkové nestability a navalil se

na něj, pravým mečem zablokoval soupeřovu zbraň, prudce se otočil, při rotaci trupu přejel levou čepelí    

po nechráněných stehnech. Z proťatých tepen vytryskla jasně červená krev, stvoření se zhroutilo k zemi

s bolestným vrčením. Lijukash spíš intuicí, než zrakem, zachytil záblesk, vrhl se do kotoulu doprava, meč prosvištěl dva centimetry na jeho hlavou. V podřepu přeťal podkolenní šlachy tvorovi s černou srstí, který tísnil Stracha, zvednout se už nestačil, soupeř ho tvrdým úhozem na levou čepel dostal do nevýhodné pozice, Lijukash spadl na záda, hrot meče mu vyryl krvavou čáru na prsou. Lijukash další ránu odrazil, neúspěšně se pokusil zasáhnout protivníkovy nohy, zahnutá čepel ho přibodla k zemi, Lijukash se na poslední chvíli zkroutil, takže rána šla jen do boku. Vzduchem zavoněl ozon, zablesklo se, Lijukashovi se kolem obličeje mihly špičaté uši a vzápětí byl volný. Zatnul zuby, vytáhl si čepel z boku a postavil se. Poslední tvor stál dvanáct kroků od něj a upíral na něj žlutý pohled. Tvor sebou trhl, udělal piruetu a jeho pravá ruka sebou švihla, vzápětí se skoro rozpadl na dvě poloviny, Lijukashe něco udeřilo do prsou, zjistil, že opět leží na zemi. Zkusil vstát, ale nešlo to.

Špatně se mu dýchalo. Lijukashovi se trochu pročistil zrak, vzápětí s díval na svůj odraz na zakrvácené čepeli meče, který mu trčel z hrudi. On ho po mě stačil hodit, uvědomil si mlhavě. Na bradě cítil vlhkost.

Čísi noha mu přišlápla hrudník a meč zmizel, zato se dostavil nával bolesti. Lijukash se zkroutil, vykašlávaje krev. Pod paží ho uchopily prsty a postavily ho na nohy. Opřel se zády o stěnu. Kdyby upadl, sám by nevstal.

Rozhlédl se.

     Jienna ležela v kaluži krve pod schody, klikatou díru v krku. Stále svítící hůl ji zalévala měkkým světlem.

Quinn i se svým bratrem zemřeli jak bojovali, zády k sobě, opodál se válelo hnědé tělo. Jednu jsem dostal já, jednu Jienna, jednu bratři, počítal Lijukash. Pootočil hlavu a Strach ustoupil. Lijukash spatřil zmasakrovaná těla

tří zbylých šelem, jedna měla utrženou ruku, druhé chyběla hlava i s částí trupu. Lijukash zaostřil na Stracha.

Ten stál klidně, stejně jako před bojem, z díry v hrudi trčela zpřelámaná žebra, levá ruka chyběla. Nezdálo se, že by to Strachovi vadilo. Stál a zíral na Lijukashe.

     „Přišels dohlédnout na naše umírání? Poslala tě tvá paní…? Smrt je už netrpělivá, že?“Lijukash cítil stoupající krev, začal kašlat. Rukama se odstrčil od stěny, přenesl celou váhu na nohy. Kýval se ze strany na stranu. Udělal tři kroky k podstavci, padl na kolena, dál se plazil. Nechával za sebou krvavou stopu. Druhý schod, třetí,…šestý,...poslední. Strach ho sledoval studenýma očima. Lijukash se opřel zády o podstavec, cítil, jak ho s každou sekundou opouštějí síly. Teď nemůže zemřít, ne teď, TAK blízko. Hmátl rukama nad sebe, shodil schránku, která se dopadem otevřela, na hladký kámen se vypadl náhrdelník ze stříbrných řetízků se zlatým medailonkem. Neodrážel žádné světlo, přesto se leskl. Lijukash po něm přejel prstem. Byl vyroben ze studeného kovu, přesto v něm plál vnitřní žár. Strach se dal do pohybu. Lijukash cítil moc, převalujíc se v té malé věci. Sevřel ho v dlani. Lijukash si bleskovým pohybem přehodil stříbrné řetízky kolem krku, v tu samou chvíli ho zasáhl Strachův meč.

 

                                                                                              ***

 

     Lijukash se rozhlédl po svém pokoji v hostinci Gurilgův plášť a pomalu vstal. Byl rád, že sem majitel ještě nepustil nové zákazníky, náhlé zjevení postavy v roztrhaných šatech uprostřed špinavé podlahy by mohlo vzbudit rozruch. By určitě vzbudilo rozruch. A Lijukash měl pro dnešek zabíjení dost.

     Hýbal se pomalu, jako člověk, který s každým pohybem očekává nával bolesti. Žádná nepřišla a Lijukash si uvědomil, že plíživá bolest hlavy je také pryč. Věděl, proč se objevil zrovna tady. Tam, krvácející na schody, opřený o oltář, si přál být někde jinde. Tohle bylo místo, které ho napadlo jako první. Podíval se na své roztrhané šaty a přál si, aby byly nové, čisté. Věděl, že je tu nějaká hranice pro konání těchto věcí, že vesmír je omezený a stejně tak i jeho moc. Nechápal, co přesně se stalo potom, co si nasadil náhrdelník, ale cítil tu moc, tu pulzující sílu, která byla dříve ukrytá v medailonu, cítil ji v sobě. A věděl, že na její zkoumání má všechen čas tohoto světa.

     Natáhl si plášť a spustil kápi, pohled mu padl na prázdné pochvy. Stačilo pomyslet a meče s černým jílcem a stříbrnou hruškou byly na svém místě. Lijukash položil na poličku dva zlaté, potichu otevřel dveře a odešel.

 

     

 

       

 

---