Změna je život

Povídka styl J. Kulhánek (samozřejmě nedosahuje ani zdaleka jeho kvalit).

Změna je život

Martin Sládek

 

 

      Naskočil jsem do modré dodávky na místo spolujezdce a hodil si pod nohy sportovní tašku, kterou jsem celou cestu nesl na rameni. Sedačka odporně zaskřípala.

     „Dost že deš, máš pěkný zpoždění, vole,“zamračil se na mě Vítek od volantu a faldy na krku se mu rozvlnily.

     „Nekafrej, aspoň ste si stihli dát jointa,“začenichal jsem a zabouchl dveře. Vesele jsem mávl na dvě zvědavé hlavy, vyhlížející z nákladového prostoru – Milan s Vaškem. Vít zařadil jedničku a stará dodávka se s trhnutím rozjela. Lepší výraz by byl roztřásla.

     „Tos nemoh‘ sehnat lepší káru, vole?“zašklebil jsem se na našeho řidiče,“tomuhle na příští zatáčce upadne kastle!“

     „Hele, žádný blbý kecy. Tohle auto je po dědkovi. Vydrží všecko!“Vít se dostal do ráže a začal gestikulovat. Bohužel přitom stále držel volant. Stařenu s modrou síťovkou, plnou pomerančů, a odporným mopslíkem jsme minuli o dvacet mikrometrů.

     „Jo – a tvuj děda byl ruskej legionář, co?“zamumlal jsem tak, aby mě Vítek neslyšel.

Staroba, rapidně se vzdalující ve zpětném zrcátku, zmateně kývala vodítkem ve své ruce.

A já cože to bylo za nerovnost, na kterou jsme před chvílí najeli.

     „Tý vole! Přejels tý babě psa. To je za deset bodů, jen tak dál,…“zachechtal jsem se a poplácal Vítka po rameni. Z nákladového prostoru se ozvalo “V pohodě, ještě má pomeranče..“, následované tichým smíchem.

     „Do hajzlu! Byl to chlupatej..?“

     „Noo, nejsem si tak úplně jistej, jestli ten čokl makal na fízlárně, ale…“lakonicky jsem nedokončil a začal se smát.

     „Debile!! Hovade!!…“z Víta se linul proud nepublikovatelných vulgarismů, následovaný

další vlnou smíchu zezadu.

     Vítek se nahrbil, zmlkl, jen uraženě točil volantem, a něco si mumlal. Zaslechl jsem z toho jen „kdo má furt čistit chlupy z podvozku,....dvojnásobnej podíl za tohle….postřílet“, pak jsem se přesunul i s taškou dozadu a začal se věnovat práci.

     Před týdnem jsme se s Vítkem rozhodli, že chceme být bohatí. Slovo dalo slovo a náš plán na vyloupení pobočky České pošty v Čakovicích se ihned zalíbil i Milanovi s Vaškem.

Vítek dostal na starosti auto, jinak domácí přípravu si každý odbyl sám. Plán to byl dokonalý,

protože nejbližší policejní ústředna je od Čakovic dvacet světelných let a stálou místní posádku tvoří vředovitý pochůzkář, který má nejraději inspekce tlustostěnných lahví v hostinci U pošty. 

     Začali jsme vybalovat věci z tašek, Milan s Vaškem měli podobné jako já, jen Vítek musel být odlišný a nacpal všechny svoje věci do obrovské ošuntělé igelitky.

     „Co říkáte na můj elegantní převlek, péra?“zaduněl mezi plechovými stěnami Milanův hluboký hlas a dotyčný si zručným pohybem natáhl bílou plesovou masku, takovou tu s dlouhou gumičkou, aby se dala připnout na hlavu.

     „Vypadáš jako buzna,“rozesmál jsem se, zatímco se Vašek dusil smíchy a mlátil pěstí do stěny.

     „Jen se smějte, vopice, ještě uvidíte, jak přede mnou všichni padnou na kolena,“Milan zkusil vzletné gesto á la Elegante a třískl se hlavou o strop. Hned nato si začal horečnatě upravovat vlasy, pečlivě nagelované do malých vlnek, a starostlivě se přitom sledoval v zrcátku, které vytáhl z náprsní kapsy.“Kurva, účes v prdeli, já na to seru…“.

     Další vlnu smíchu přerušil Vítek, který nás stále nabroušeným hlasem laskavě upozornil, že “my hovada máme nechat gayovin a připravit se, protože tam za chvíli budem…“.

Smích ustal jako když utne a všichni (tři) jsme se na sebe začali navlékat donesené věci.

Přece jen, vykrást poštu není jen tak, že.

     Natáhl jsem si černou čepici s vystřiženými otvory pro oči, její spodní okraj mi sahal nad rty, takže jsem vypadal jako plastový maňásek Zorro. Černé bezprsté rukavice a kožená bunda

stejné barvy s červeným a žlutým pruhem mi dodaly vzhled tupého masiče. Přesně jak jsem chtěl.

     Vašek si přinesl policejní kuklu, policejní boty a dokonce neprůstřelnou vestu s oranžovým nápisem Policie na zádech. Jo, když má někdo peníze….Stejně jsem si už od začátku myslel, že Vašek do toho jde jen kvůli zábavě. Jeho rodiče jsou už tak dost zazobaní. Milan si tradičně vybral to nejdražší oblečení, jaké doma našel. Už dlouho ho podezírám, že nenosí nic, co nestálo alespoň pět táců. Všechny kusy jeho oblečení patří obvykle do nejvyšší cenové třídy v obchodech New Yorker, C&A, Kappa a podobně. Bílá péřová bunda s úzkými rukávy ostře kontrastovala s černými koženými rukavicemi a na jeho diskantských kalhotech s našitými džínovými pruhy musela v obchodě viset cedulka s cenou, nad kterou bych se určitě pozastavil. Natož abych ji zaplatil. Bílé kožené polobotky skvěle přizvukovaly jeho extravagantnímu vzhledu.

     Nakonec Václav vytáhl z tašky dvě pouzdra s pistolemi. Šlo o policejní čezety stovky. Obě měly plné zásobníky a voněly strojním olejem, ale to bylo stejně jedno, nikdo z nás nehodlal střílet za žádnou cenu. Mlčky jsem si od něj jednu vzal a strčil si ji vzadu za džíny. Vašek si připjal podpažní pouzdro a matná vroubkovaná pažba vyhlížela mezi policejní černí značně nebezpečně.

     Teď už nikdo nevtipkoval. Za pět minut tlusťoch zastavil, zhasl motor a ukázal dozadu zdviženým palcem.

     „Sme tady. Fakt na to dete?“zeptal se nějak nejistě.

     „Jasně, když už sme tady. Zůstaň za volantem, během chvilky jsme zpátky.,“Vít kývl hlavou jako že rozumí, natáhl si barevného kulicha a ovázal obličej vánoční šálou. Na hlavu si nasadil lyžařské brýle. Vypadal akčně asi jako Santa Klaus. Zavrtěl jsem hlavou. Beznadějný vkus.

     Milan otevřel zadní dveře a všichni jsme stylově vyskákali z dodávky (já si při tom ukopl palec). Stáli jsme přímo před poštou, krčmu U pošty, kde místní šerif pořádal další ze svých zátahů proti nelegálnímu alkoholu, jsme měli pár kroků po pravé ruce. Milan se lítostivě podíval na oprýskané dveře do výčepu, ale myšlenka na peníze ho rychle vrátila do reality. Prošli jsme hnědými dveřmi do chodby, vlevo byly dveře do samotné poštovní místnosti. Chystal jsem se potichu otevřít a slušně požádat o peníze, ale Milan měl jiný názor. Asi se poslední dobou příliš díval na filmy s Jamesem Bondem v hlavní roli.

     Dveře, vykopnuté z futer, hlasitě třískly o podlahu a slečna za přepážkou, ta s tou přilbou, začala vyděšeně ječet.  To jak zmerčila pistole. Nebo Milanovu masku. 

     Vzápětí omdlela.

     Jak jí hlava dopadla na pult mezi složenky, razítka a formuláře, všiml jsem si, že to, co má na hlavě není přilba, ale temně zelené vlasy, vystříkané do obludného tvaru.

     Zatmělo se mi před očima. A takoví lidé se starají o naše peníze.

     „Nikdo ani hnout! Tohle je ..tohle je…-říká se loupež?“prohodil ke mně Vašek, šeptem, aby neztratil autoritu. Čtyři odpolední poštovní zákazníci na nás hleděli se směsí hnusu a odporu.

     „Přepadení,“poradil jsem mu. Je to přece kamarád.

     „Tohle je přepadení! Vy tam za tou přepážkou,“namířil poštovní leták, který sebral ze stojanu, na druhou slečnu ve službě (ta byla při vědomí) „dejte ručky pěkně nahoru ať na ně vidíme, na to tlačítko pod pultem rovnou zapomeňte!“

     Milan mezitím sehnal pár (čtyři) zákazníků do rohu, kde si na nich cvičil míření pistolí.

Naštěstí byla zajištěná.

     „Tak kluci,“zvedl jsem gun „oběhněte přepážku a zinkasujte výplatní šuplíky a já se zatím mrknu na tadyhleten balíček, co se tu mistr,“kývl jsem hlavou na jednoho ze zákazníků –

vysokého chlapa v modrém obleku „pokoušel kamsi odeslat.

     Milan s Vaškem oběhli pult (přes další vyražené dveře – přepážková slečna se rozhodla zachovat srdnatě a klíč nevydala) a bankovky pozitivně šustily do sportovní tašky.

Docela mě překvapilo, že ovce promluvila.

     „Ten balík si nemůžete vzít. Musí být dnes uložen.“prohlásil naprosto klidným hlasem oblek a zpod klobouku se do mne opřel pár černých očí. Tušil jsem problémy. Chlap mluvil dokonale česky, ale italský přízvuk zakrýt nemohl.

     „Možná. Ale teď jsem ten, kdo má zbraň. A to znamená, že rozhoduju. A rozhodl jsem se, že si ten balík vezmu. Tečka.“odvětil jsem stejně klidně a držel chlapa na mušce.

     „Jestli si ho vezmete, jste mrtvý muž.“nedal si oblek poradit.

     „Jestli nesklapnete, jste VY mrtvý muž.“došel jsem až k němu a levačkou mu vytáhl z podpažního pouzdra černý luger. Protože jsem ho přes sako očkoval hlavní čezety, ani se nebránil. Už nic neřekl, ale bylo na něm znát, že se pokouší zapamatovat co nejvíc detailů

mého obličeje. Díky bohu za čepici.

     „Prosímvás, mladíku, já ..“ozval se za mnou třaslavý márniční hlas.

     Za rukáv mě zatahala vrásčitá ruka s odporně špičatými prsty. Přede mnou stála stařena, která musela být stará už za stoleté války. Jelikož jsem znal buldočí neústupnost důchodců (zvlášť tak vysokého – neřkuli nemožného - věku), rozhodl jsem se na ni přenést část své milostivé pozornosti. 

     „Co potřebujete, matko?“zkusil jsem hlas typ Hospodin.

     „Já bych nutně potřebovala odeslat tenhle kýbl rajčat do Kazachstánu,“hrůza zatřásla vředovitým obsahem nočníku, který svírala v pravé pařátě, „čekám tu už dvě hodiny a slečna mi říkala že musím vyplnit nějaké papíry o tom že jsou ty rajčata jedlý a že je bude jíst jenom můj manžel, kterýmu je posílám, a pak jsem musela podepsat ještě prohlášení…“v polovině proslovu jsem musel vypnout uši. Kývl jsem pistolí, jako že rozumím a pískl na kluky.

     „Jo, už jsme hotový, skoro,..“Vašek dosypal obsah posledního šuplíku, dopnul zip a

hodil tašku Milanovi přes rameno. Milanův robustní metr devadesát odkráčel ke dveřím, když mě míjel vtiskl jsem mu do ruky čezetu, sám jsem si nechal oblekův luger. Vašek po chvíli proběhl dveřmi taky a se zarputilým výrazem ve tváři se chystal k finálnímu proslovu.

     Excentrista.

     „Na to teď není čas, vole, musíme jít, nebo sem poliši fakt dorazí.“přerušil jsem jeho startující umělecký rozmach, za což jsem si vysloužil pár nadávek.

     Popadl jsem do podpaží oblekův balík, obtočený lepenkou, a při odchodu jsem mu kývl na pozdrav. Zavraždil mne očima.

     Jak jsme spěšně odcházeli chodbou, sílil vě mně takový trapný pocit. Jako bych na něco zapomněl, jako bych něco přehlédl.

     Když jsme vyšli ven, došlo mi, že to, co jsem přehlédl, byla kamera v rohu poštovní místnosti.

     To, že se plácek před poštou modrá fízly, bylo nepřehlédnutelné…

     Zastavili jsme se vprostřed kroku, neschopni slova. Vítkova oprýskaná dodávka nikde.

Vmžiku na nás mířilo víc hlavní, než by mi bylo milé a ze všech stran se ozývaly standartní policejní hlášky. Znáte to – zahoďte zbraně, lehněte si na zem s rukama za hlavou, odevzdejte

lup policejnímu komisaři za účelem přepočítání úplatku,…  atd.

     Podíval jsem se na zablitý asfalt a pevně se rozhodl, že na Tohle si rozhodně nelehnu.

Ve chvíli, kdy situace začínala být neúnosná (policejní hlášky nabraly na intenzitě, stejně jako naše nerozhodnost), na scénu dorazila místní spravedlnost.

     Ze dveří hostince vlevo se vypotácel strážník s hrozivě naježeným knírem. Policie dokončila prověrku zásob lihovin a jelikož neshledala nic neuspokojivého (laboratorní vzorky gratis), odebrala se k dalšímu naléhavému případu. Strážník s rozepnutou uniformou a propocenou košilí po značných oklikách dorazil ke mně a popadl mě za levou ruku.

     Pojmy jako pod obraz, totálně zlitý, ožralý, nebo zkárovaný jako hovado se naprosto neslučovaly s realitou.

     „Pdede smnou…prššil zte zákn, buete .. zvřu dě aš zšernáš…“jeho dech se stal solidní

biologicko-chemickou zbraní hromadného ničení. Periferním pohledem jsem zaznamenal,

jak Vašek s Milanem o krok couvli. Já dostal plný zásah. Obrátil se mi žaludek.

     Poldové nevěděli, co mají dělat, měli svého v palebném poli, my nevěděli co dělat,..

utíkat nemělo smysl.

     Vtom se z boční ulice ozvalo zakvílení pneumatik, a na scénu se dostavila tuna oprýskané dodávky. Osoba s šálou a kulichem to bohužel neustála a dodávka plnou rychlostí  narazila do

ožraly, který mě stále držel za ruku. Brždění se ozvalo až pak.

     Zmateně jsem se podíval na torzo paže, které jsem držel.

     „Dobré dopoledne, paní ruko,“optal jsem se opatrně,“ Jakpak se máte?“ruka kývla jako že ne moc dobře. Asi proto, že jí chybí zbytek těla. A pak že ruka zákona je tvrdá a bezohledná. S touhle jsem si docela pokecal.

     Policajti a já jsme se vzpamatovali znruba ve stejnou chvíli. Já se pokusil rychle otevřít boční dveře do nákladového prostoru, Vítek se krčil za volantem a zuřivě gestikuloval, Milan s Vaškem se rozeběhli za mnou a policajti spustili zběsilou palbu. Jak jinak.

     Naskočil jsem dovnitř, zvonění kulek o plech dodávky bylo ohlušující. Zatím naštěstí žádného šikulu nenapadlo mířit na kola. Milan se se supěním vyškrábal za mnou, naštěstí s taškou přes rameno.

     Vašek to jaksi nezvlád. Při nastupování na něj nastoupila odražená kulka. Z díry ve stehně,

kde před chvílí byla tepna, pulsovala krev, ale Vaška to v tu chvíli asi ani nebolelo, protože naprosto chladnokrevně začal opětovat palbu. Asi nějací jeho předkové bojovali ve Vietmnamu, protože střílel kurevsky přesně. Tepna netepna.

     Vyklonil jsem se zpoza dveří a začal střílet taky. Oblekův luger příjemně kopal do dlaně.

Policejní kulky kolem bzučely jako nasraní sršni a dělaly do povrchu auta další důlky, ale během pár vteřin se tři chlupatý skáceli ze svých taktických pozic za otevřenými dveřmi svých služebních vozů. Abych nelhal, hlavně Vaškovou zásluhou (ale jednoho jsem trefil!).

     Už už jsme začínali získávat převahu (to když se do palby zapojil i Milan – po tom co zjistil, za který konec se pistole drží), když se stalo několik důležitých událostí, které mě přiměly urychlit rozhodnutí spěšného odchodu. Vezmu to popořadě.

     Milanovi došly náboje.

     Mě došly náboje.

     Jestli došly i Vaškovi, to nevím, protože v tu chvíli inkasoval dva smeče do hrudníku a knokautován dopadl na zem. Chrčením se pokoušel upoutat mou pozornost, ale dělal jsem, že to nevidím.

     Tou poslední událostí bylo, že se dostavila policejní zásahová jednotka, speciálně vycvičená k potírání mladistvých poštovních lupičů.

     „Jedééééém!!“zařval jsem a vtáhl Milana za límec do auta.

Vítek odpíchl auto na poslední chvíli – masivní černá dodávka - s pochromovaným nárazníkem, vypadajícím jako zbytek ropovodu a nápisem Policie na boku, - tak ta dodávka se nás pokusila taranovat.

     Minula nás o dost nechutných osm milimetrů.

     Zato krčma U pošty si bude muset pořídit nové venkovní stolky. A terasu. A dveře.  A výčep. A dost možná i hostinského. Vzdušným proudem od policejní dodávky nám z předního nárazníku steklo torzo……..torzo. Rozeznal jsem jenom policejní čepici. Neměla ani ohnutý štítek. Předním sklem proletěly dvě kulky a zmasakrovaly opěradlo u spolujezdce.

      Vítek využil šance, dupl na plyn a prudce jsme akcelerovali. Pár dosud střílejících poldů,

kteří neměli to štěstí, postihla konfrontace s chladičem a praskání drcených kostí proniklo i

do kabiny. Myslím, že Vítek si nebude muset dělat starosti s pucováním chlupů z podvozku –

krev všechno spolehlivě spláchla. Jen co se naše barumky prodraly změtí rukou, nohou a trupů, sjeli jsme na silnici a konečně se pořádně rozjeli.

     Bohužel, pět tun zásahové jednotky se z trosek hospodského průčelí již vymanilo a vyrazilo za námi. Chlapci to měli ztížené tím, že se pokoušeli vyhýbat policistům.

To si nemuseli dělat zbytečné starosti, v dohledu jsem stejně žádného neviděl.

      Vítek se řítil po hlavní směr Letňany, Milan stále otupěle seděl na podlaze a já jsem se teprve vzpamatovával. Náhodou jsem mrknul do zpětného zrcátka. V příštím okamžiku jsem

řval na Santa Klause za volantem.

     „Přidej kurva vole!!! Sou hned za náma!!“řval jsem.

     „Rychlejc to nejde, vole!! Neuřídim to!!“řval Vítek.

     „Kurva maj tam ňákej kulomet!!“řval Milan.

     Vzápětí jsme řvali stereo. Fakticky tam měli na střeše nějakou zbraň těžšího kalibru. Jestli mířili na pneumatiky, měli šeredně špatného střelce, protože kulky se zvoněním prorážely do plechu pětikoruny a úspěšně ničily interiér. Bohužel, součástí interiéru jsme byli i my.

Strhnul jsem volant doprava, dodávka vysekla trojitého ritbergra a způsobila lokální holocaust mezi lidmi na autobusové zastávce. Po dokončení pogromové procedury jsme vjeli zpět na silnici nově přelakovaní. Třeba nás tak poliši nepoznají. Masakr mezi čekači na MHD dokončil proud střeliva, který nás celý manévr sledoval jako vlečka. Krev stříkala jako na jatkách, červenobílé zábradlí se ulomilo a ukazatel s jízdními řády se rozletěl na kusy.

     Vítek zázrakem vybral mnou způsobený smyk a zařadil nás zpět na vozovku. Během

chvilky to „rozkalil“ na osmdesát, ale vzhledem k černé dodávce za námi jsme klidně mohli zaparkovat u chodníku. Než jsem si stačil uvědomit, že nás dohánějí, černý nárazník nám

masakroval zadní deformační zónu a dveře se povážlivě viklaly v závěsech. Dělal jsem si o ně

zbytečné starosti, po třetím nárazu, při kterém jsem si málem ukousl jazyk, stejně uletěly.

Střelec teď mlčel, asi nechtěl riskovat další  mrtvé civilisty. My jsme si z toho, jakožto ti zlí,

nemuseli dělat vrásky. Stejně všechno připíšou na náš účet, tak proč troškařit. Když nás nárazník znovu doháněl, rozhodl jsem se (voilá) jednat.

     „Proč nestřílíte?! Ježišmarjá tak dělejte něco!“Vítkovi povolily nervy, ale dál soustředěně pozoroval silnici. Po bradě mu tekly sliny – to jak se soustředil.

     „Došla munice. Nemůžeš zrychlit, nebo něco?! Protože jinak jsme v hajzlu!“vzmohl se Milan na orální projev.

     „V úložnym prostoru něco zbylo po dědkovi! Mrkněte se tam, ale fofrem, začínají problémy!“Vítek očima hypnotizoval sklánějící se závoru na vzdáleném železničním přejezdu.

     Bleskově jsme vyházeli palety z auta když jsem se natahoval pro svazek umaštěných kůží,

v autě něco zasyčelo, prásklo o podlahu, proletělo mezi sedačkami a prostřelilo díru do předního skla. Ve vzduchu chvíli visela štiplavá vůně slzného plynu.

     „Ty vole, to byl granát!“bystře zhodnotil celou situaci Milan a vzápětí jsme se navalili na stranu, jak se Vítek vypořádával s šokem. Dodávka snad chvíli i letěla. Ekvilibristika

ustala (měla svou výhodu – druhý granát nás minul) a mě se konečně podařilo vysypat

z hadrů zbraň po dědovi. Čekal jsem hodně, ale samopal Mp 44 rozhodně ne.

     V Milanovi se probudil duch jeho německých předků. Blonďatá gelovaná kadeř mu spadla do čela a fanatické modré oči se upřely na neprůhledné čelní sklo našich pronásledovatelů. Jestli si řidič všiml, že jsme opět ozbrojeni, tak na to nijak nereagoval. Zato střelec, vyklánějící se ze střešního otvoru, urychleně přehodnotil své rozhodnutí ohledně střelby.

     Stačil jsem se jen skrčit dozadu, než Milan zmáčkl spoušť. Zbraň kupodivu fungovala.

Dunění samopalu se v dodávce rozléhá opravdu Hlasitě. Zjišťuji. Do střechy začaly projektily opět prorážet nové klimatizační otvory, ale Milanova střelba také nezůstala bez následků. Po skle policejního auta se rozběhla síť prasklin a řidič začal kličkovat. Naštěstí pozdě. Sklo se vysypalo a já spatřil řidiče i spolujezdce, oba v černých kuklách, v průzorech překvapené pohledy, v očích plno plastového skla.

     Milan si triumfu příliš neužil, policejní střelec se konečně nasral, nebo co, a začal střílet přesně. Milana zasáhla jen jedna kulka, ale protože šla do pravého oka, stačila.

Milan se složil na podlahu a jeho hlava zaduněla o plech. Krvavá díra v bílé masce silně kontrastovala s nepoškozeným zbytkem obličeje.

     Na kráse mu to příliš nepřidalo.

     Na druhou stranu, třeba líp vidí.

     Policajtský řidič se právě učil ovládat vůz poslepu, takže jsme získali trochu náskok.

Výhoda. Vítek si přitiskl ruce k obličeji a začal ječet. Při pohledu dopředu jsem zjistil, že výhoda je relativní pojem.

     O vteřinu později jsme prorazili červenobílou závoru a nedbaje výstražných světel, vjeli jsme do kolejiště. Kdyby byla mezera mezi naší a fízláckou dodávkou větší, ten vlak by se do ní vešel.

     Takhle čelo lokomotivy zasáhlo náš již beztak zdeformovaný zadek a zároveň přední nárazník černých. Ustáli bychom to, nebýt několika faktů.

     Nejpodstatnější z nich byl, že vlak jel něco kolem stošedesátky.

 

                                                                                              ***

 

     Když jsem s probral, něco mě lechtalo na tváři. Tráva. Tráva?! Možnost přesunutí do

Edenu jsem vyloučil a v pekle tráva neroste.

     O tom, že jsem naživu jsem se ujistil, když jsem se pokoušel vstát. Tolik bolesti jsem nezažil. Nakonec se mi to podařilo. Mlhou před očima probleskovalo cosi.

     Když se mi po pěti minutách (mohla to být i hodina) vyčistil zrak a jakžtakž i hlava, zjistil jsem, že to pableskování je hořící vrak policejní dodávky. Náraz vlaku ji roztočil a vrazil čelem do rodinného domku u tratě. Černá dodávka porubala pár okrasných keřů a vysekla

do domu nový vjezd přímo vedle garáže. Cihly a úlomky trámů se válely všude okolo.

     Zahrádka přede dveřmi vypadala jako oraniště po průjezdu tankové brigády.

     Jestli ale majitelé zrovna obědvali v kuchyni, už je jim to stejně fuk.

     Náš vůz ležel na boku uprostřed trosek laťkového plotu a vypadal značně rozmačkaně.

Pořád však dopadl lépe, než fízli. Zkusil jsem chodit a kupodivu to šlo.

     Uvědomil jsem si, že mě náraz vyhodil vyraženými dveřmi ven. Jinak bych to asi nepřežil.

No, možná ano, ale rozhodně bych z toho nevyšel v tak kompaktním stavu, jako teď.

Dovrávoral jsem k torzu a pracně vytáhl z vraku tašku s penězi i onen oblekův balíček.

Na několika místech byl jakoby promáčknutý, ale jinak vypadal OK. Milanovy sešrotované mrtvoly jsem si snažil nevšímat. Vedle Milanovy ruky ležel černý luger. Asi byl v těch hadrech spolu se samopalem a my si ho nevšimli. Zvedl jsem ho. Závěr šel hladce

a na černé dřevěné pažbě byl vyřezán hakenkroiz v kruhu. Hnus. 

     Strašně mě bodalo v boku, hlavně když jsem se ohýbal v pase. Asi zlomená žebra.

Ty peníze si zasloužím už jenom jako satisfakci. Právě jsem se chystal ztratit, když z okénka u řidiče náhle vyhřezla Vítkova ruka. Prošel jsem si lokálním infarktem, byl jsem si docela jistý, že Vít kolizi nepřežil.

     Pustil jsem věci a zkusil otevřít dveře do kabiny, ze které se ozývalo vzteklé bouchání.

Naštěstí šly hladce. To jen v béčkových filmech jsou vždy zaseklé, z proražené nádrže kape benzín, který se nějakou náhodou vždy dramaticky zapálí, dveře stále nejdou otevřít, lomení rukama, na poslední chvíli hrdina zkusí kliku, a hle – vyskakuje z auta a dosahuje kýženého bezpečí těsně před detonací, která vykouzlí působivý oblak ohně a ještě působivější tlakovou vlnu. Unavené, ale šťastné úsměvy, pár trapných vtipů, titulky.

     Kdyby se teď dodávka vzňala, vyvolalo by to úsměv tak maximálně na tváři policejního patologa. A titulek v Blesku.

     Vítek vysoukal horní polovinu svého otylého těla ze dveří, rozbité brýle na čele, kulich někde ztratil, šálou se uvnitř skoro uškrtil. Vypadal jako regulérní tankista.

Levou stranu tváře měl odřenou a zakrvácenou.

     „Ty kráo..sem oukey…doufam. Hrozně mě bolí zápěstí.“Vít se bolestně zapitvořil a zvedl levačku se zápěstím, ohnutým do silně nepravděpodobného úhlu.

     „Jsi v pořádku, Víte? Musíme zmizet, poldové tu budou každou chvíli…“nedokončil jsem

a hloubavě pohledem přezkoumal naši kořist, nevinně ležící v trávě. Vítek nevypadal zrovna fit. A těch peněz je málo.

     „Pomož mi ven, …,“vzepřel se na pravé ruce a zkusil se vyškrábat z vraku,“co je s Mílou?

Sejmuli sme ty hajzly? A jak to, že tam bylo tolik poldů?“

     „Hm. Anebo ne. Zůstaneme tady a počkáme na benga.“

     „Cože?! Zešílels? Za tohle dostanem provaz!“Vítkovi se ve tváři objevily pochybnosti nad

mým duševním stavem.

     „Klid, to byl jen vtip.“zvedl jsem ruku s lugerem a vystřelil. Vítkova hlava sebou prudce cukla a tlusťoch spadl zpátky do kabiny. Tupě to zadunělo.

     Přidal jsem do tašky balíček, tašku na záda, ignoruje zvědavé pohledy lidí zpoza zatažených závěsů jsem pažbou lugeru rozmlátil okénko nejbližšího zaparkovaného auta.

Byla to šedá Honda HR-V. Startovat pomocí spínací skřínky jsem se naštěstí naučil už v jedenácti na sousedově autě. Rozbité okénko jsem stáhl až na doraz, takže nebylo vidět, že je rozbité.

     Když jsem projížděl kolem doutnající dodávky, uslyšel jsem policejní sirény, blížící se směrem od Letňan. Když jsem projížděl kolem známé pošty, rozstřílených aut, těl na asfaltu

a davu čumilů, potlačil jsem touhu šlápnout na plyn.

     Za dvě minuty jsem míjel ceduli Praha – hlavní město.

     Nedalo mi to. Zastavil jsem u lesní cesty a otevřel oblekův balíček. Plechová schránka, na dvou místech promáčknutá, sice měla nějaký zámek, ale už nezjistím jaký, protože se

mi rozpadl v ruce.

     Zevnitř na mě pomrkávalo deset kamenů různých barev, z poloviny ukrytých v prolisech

v černém sametu. Náhodička.

 

                                                                              ***

 

     Dolil jsem si ovocný koktejl, zapíchl do sklenky deštníček a s blaženým vzdychem se složil zpátky do hamaky. Moje hacienda ve stylu římské vily na mě vrhala příjemný stín.

Chvilku jsem si pohrával s myšlenkou jít se osvěžit do bazénku v atriu, ale vůbec se mi nechtělo vstávat. Pahorek, na kterém jsem si nechal postavit své skromné obydlí, poskytoval

dokonalý výhled na Acapulco. Líným pohybem jsem zvedl ovladač a zapnul soustavu

prostorových reproduktorů. Na tóny Hendrixovy kytary si místní ještě nezvykli, ale to přijde s časem.

     Z klidného rozjímání mě vytrhla Romirova dokonalá angličtina. Romiro je šéf mé ostrahy.

     „Pane, přijeli dva muži v černé limuzíně. Italové řekl bych. Nejsou hlášeni, ale nechtějí se nechat odbýt. Jsou ozbrojeni. Postřílet?“jeho hlas zněl, jako by zvažoval klady a zápory kandovaného ovoce. Tušil jsem, že problémy teprve začínají.

     Vyklouzl jsem z pohodlí hamaky a cestou sebral ze zahradního stolku černý luger se svastikou na pažbě. 

 

 

 

 

 

 

 

 

        

---