Povídka ze světa Falloutu, již umístěna na webu šílené brahminy.

 

Slib

Martin Sládek

 

 

     Shodil jsem batoh z ramen a svezl se vedle něj na holou zem, na které už nikdy nic neporoste. Mdlé slunce těsně nad obzorem dávalo sbohem všemu živému. Všemu, více či méně poznamenanému všudypřítomným svinstvem, radioaktivitou a každodenním bojem o

holý život.  Za chvíli bude úplná tma, nejvyšší čas, aby šel jeden spát a doufal, že se probudí do dalšího dne, který bude přinejlepším jen o trochu horší, než ten minulý.

     Zabalil jsem se do vatovaného spacáku, hlavu podložil batohem a v ruce stiskl dřevěnou

pažbu černého automatického Sig-Sauera. Bude vedle mě snít svůj vlastní čtrnáctimilimetrový sen. Zavřel jsem oči a snažil se zapomenout na život. Noc bude studená a oheň je luxus,

který si osamělý poutník nemůže dovolit. Stejně není co pálit. Jediné, co se okolo pokouší prorazit ztvrdlým povrchem, jsou ojedinělé trsy hnědé radioaktivní trávy…

***

     Ráno bylo ještě horší, než jsem čekal. A to nejsem optimista. Posnídal jsem proužky sušeného brahminího masa a zapil je recyklovanou vodou z kovové polní láhve.

Koupil jsem si před dvěma lety ve Vault City u obchodníka na předměstí. Je modrá a je na ní vyražena třináctka. Docela jsem si ji oblíbil. Věci od snídaně přišly do batohu, Sig-Sauer do pouzdra z brahminí kůže a batoh na záda. Do New Rena je to ještě týden cesty….Při pomyšlení na práci, která mě tam čeká, se mi do žil vlila neředěná nenávist. Při vzpomínce na přísahu, kterou jsem složil před třinácti lety, se nenávist změnila

v ledový vztek. Mám rád vztek. Po všechna ta léta byl mým jediným společníkem.

Rozumíme si spolu.…

     Před třinácti lety jsem byl spokojeným členem ospalé komunity v Klamathu. Jako lovec geckonů jsem bez problémů uživil manželku a dítě, večer jsem chodil do hospody a všeobecně přispíval k chodu městečka…Když jsem se jednoho dne vrátil po měsíční lovecké výpravě, nenašel jsem manželku ani dítě, zato všechny ostatní pod vlivem Jetu. Fetovali ho všichni….krčmář, jeho žena, jejich děti, lazebnice, boxer, všichni. Jak jsem se později dozvěděl, to svinstvo prosáklo do Klamathu den po mém odchodu. Za týden to jeli všichni. I moje žena a syn. V tu chvíli jsem přestal být lovcem geckonů, složil jsem slib a odešel…

     Během těch třinácti let jsem vystřídal snad všechna zaměstnání, které ještě existují. Dělal jsem opravdu všechno – od kydače brahminích hoven, přes lovce radškorpionů, po ostrahu karavan. To mi vydrželo nejdéle, i když jsem jezdil s Crimson Caravan z Hubu. Jsou to šílení sebevrazi, protože jezdí do míst, kam by nevkročili ani obrnění paladinové Bratrstva oceli.

     Během těch třinácti let jsem pozbyl veškeré morálky, soucitu a podobných věcí. Nemohl jsem si je dovolit. Zůstala jen nenávist, vztek a slib..

     Během těch třinácti let jsem našel manželku – u otrokáře Metzgera v Denu. Trpěla permanentními halucinacemi z absťáku pro nedostatek Jetu. Dva dny před tím, než jsem zastřelil Metzgera i s jeho ochrankou, umřela, aniž by mě poznala.

     Během těch třinácti let jsem našel syna. Bylo mu osmnáct a já ho zastřelil, když se pokusil s partou  nájezdníků přepadnout karavanu, s níž jsem jel. A moc dobře jsem věděl, co

je zač to individuum s třesoucíma rukama, vyholenou lebkou a hladovým pohledem

v očích…

     Během těch třinácti let pro mě život ztratil smysl. Kromě jedné věci. Slibu.

***

     Žádné místo na Zemi není po třetí světové válce příjemné, ale New Reno je ještě horší, než jsem si ho představoval. Právě v něm je vidět špína, smrad a svinstvo, které zahlcují celé bývalé USA. A pravděpodobně i zbytek zasranýho světa. Všichni už zapomněli na význam morálky, cti nebo spravedlnosti. I já.

     Rozbité domy okolo jsou stejně prázdné, jako pohled kurvy z ulice Pannen, kolem

které právě procházím. Přeřvaná rtěnka a obarvené vlasy nestačí zakrýt fakt, že ve dvaceti umírá na sešlost věkem a starostmi. Je stejná, jako tohle město. Permanentní depresi

zakrývá pomíjivá, chvilková radost z radovánek, které tohle místo nabízí.

     Předměstí tvoří posprejované budovy, mrtvé lampy pouličního osvětlení, pasáci a štětky. Do neustálého šera svítí neonový nápis nevěstince a cedule pornostudia. Úpadek na každém kroku..

     Prošel jsem hlouběji do města, situace se poněkud mění. Z ulic mizí davy polehávajících feťáků v různých fázích rozkladu, ať už mentálního, či fyzického, štětky jsou upravenější a na rozích se objevují dealeři. Ti podružní. Ti opravdu důležití obchodují v zadních místnostech obřích kasin, patřících mafiánským rodinám. Rodiny tohle město vedou, mají ho rozděleno a každá vládnou na svém území neomezenou mocí.

     Do města jsem dorazil zrána. Sice bych to stihl už večer předchozího dne, ale přespávat v téhle díře, proti které je Den rajskou zahradou, se mi nechtělo ze všeho nejvíc.

Navíc se mám právě dnes setkat s kontaktem v Salvatorově kasinu. Našel jsem ho snadno.

Vypadalo stejně, jako ty ostatní a nad vchodem byl neonový nápis Salvatore. Poznal by to i blbec. Kontakt tam ještě nebyl, tak jsem si objednal Nuka Colu a nenápadně si prohlížel místní interiér. Přítmí tvořilo soukromou atmosféru, chromované židle luxusní a kolem stojící gorily bezpečnou. Barman za vyleštěným dřevěným pultem čistil sklenice kusem hadru na podlahu a po očku sledoval hosty. Vsadil bych se, že jeho pravačka se nikdy moc neoddaluje od plazmové pistole, kterou má pod pultem. Těmito zbraněmi jsou salvatorovci vyhlášení. Nikdo neví, kde je vzali a každému je to dnes jedno, ale faktem je, že v baru Salvatore nejsou nikdy problémy. Můj kontakt by tu měl být každou chvíli. Je z Bratrstva oceli. Zasvěcenec Bratrstva mě vyhledal před měsícem v NCR se zajímavou nabídkou.Věděli, že sháním informace o distributorech Jetu a znali můj příběh. Dali si dvě a dvě dohromady a vznikla z toho dohoda. Poskytli mi informace, které jsem potřeboval. Výrobcem Jetu je rodina Mordinů. Z New Rena. Chtěli, abych ji zlikvidoval. Celou. Poskytli informace a teď by měli poskytnou i materiál. Objednal jsem si třetí Nuka Colu.

     K mému stolu přisedl nenápadně oblečený chlap, který se sice pohyboval a mluvil jako

feťák, ale z očí mu nekoukal ten všudypřítomný rozklad. Pro jistotu jsem posunul ruku blíž k pouzdru pistole.

     „K věci. Nemohu se zdržovat vysvětlováním, tak polouchejte. Zbraně si nemůžeme dovolit dodat, ale v západní části města je obchod se železem. Vede to tam jen majitel. Klidně ho zastřelte a poslužte si jeho zbožím. V baru Mordinů musíte zabít otce i syna, poznáte je spolehlivě. Musíte s tím začít do zítřka. Bude tam na vás čekat Bratr, jako vaše záloha. Je schopný střelec, nestavte se mu do cesty.“muž se vypařil stejně rychle, jako přišel, ještě než

jsem se stačil na cokoli zeptat. Na umaštěném lístku, který mi strčil do ruky, stál napsán název

obchodu se zbraněmi a popis cesty. Nebylo nač čekat.

     Zvedl jsem se a u baru zaplatil několika mincemi. Podle pověsti se těsně po Válce platilo víčky od lahví. Pěkný nesmysl. Barman po mě loupl pohledem a když jsem vycházel, sledovaly mě oči všech salvatorových mužů. Zvlášť jsem se nelíbil rozložitému chlápkovi, stojícímu vedle vchodu. Na očích měl zrcadlovky a na kožené bundě vyšitý velký nápis MASON. Pokrčil jsem rameny a vyšel z baru. Bylo těsně před polednem a kupy feťáků a šlapek se přesunuly ke zdem budov, kde byly alespoň trochu chráněny před spalujícím sluncem. Některým to ale bylo úplně jedno. Těm mrtvým, nebo umírajícím. Ty mrtvé sbírali jiní méněfeťáci. Asi je prodávali na maso. Taky práce…alespoň budou mít na fet.

     Znechuceně jsem si odplivl.

***

     Najít New Reno Arms bylo více než snadné. Cesta byla popsána přesně, takže jsem se vydal na východ, minul lékárnu (s obrovským červeným křížem před vchodem a drátěným pletivem v oknech), kostel (s naprosto ožralým kostelníkem – když kostel, tak kostelník, ne?) a zastavil jsem se před nízkou budovou s bílou cedulí New Reno Arms - Vše co potřeujete. B zmizelo. Uvolnil jsem pistoli v pouzdře a vstoupil.

     Čekal jsem alespoň čtyři strážné. Omyl. Majitel-prodejce seděl na židli za pultem přímo proti vchodu. Když jsem vstoupil, vstal. Byl to špinavý plešatý chlap po čtyřicítce s vypočítavým pohledem v očích. Vsadil bych se, že by mě oškubal do posledního dolaru, ale z toho jsem obavy neměl. Nepřišel jsem nakupovat. Znervózňovala mě nepřítomnost goril. Místnost byla, až na pult, prodejce a drátěné dveře ve zdi vedle pultu, úplně holá.

Další věc, která mě znervózňovala – neviděl jsem u něj žádnou zbraň.

     „Tak co si přeješ? Pistole, pušky, nebo něco těžšího? Máš čím zaplatit?“promluvil chraplavým hlasem chlap a prohrábl si prsty umaštěné vlasy. Levou rukou.

Pravou měl pod pultem. Takže tam má zbraň. Jeho chyba – nestačí ji tasit.

     „Ne, ne, já jsem nepřišel za obchodem. Ale i tak mám pro tebe nabídku. Když si stoupneš támhle do rohu a necháš se svázat, jen si posloužím tvým zbožím a zmizím. Když ne..“

     „Myslíš, že sem blbec? Máš pět sekund, abys vypadl, jinak po tobě na ulici nezůstane ani tvoje tělo..“zamračil se, ale nepohnul se ani o milimetr.

     Než dořekl poslední slovo, měl jsem v ruce Sig-Sauer. Než zmáčkl tlačítko pod pultem, stačil jsem vystřelit. Bohužel, pozdě…Jak zmáčkl cosi pod stolem, se zachřestěním pletiva se otevřely dveře vedle pultu a do místnosti vletěl stín. Po něm druhý. Ten hajzl používá jako ochranku válečné psy s vyoperovanými hlasivkami! - stačil jsem si uvědomit, než do mě narazilo osmdesát kilo svalů a kostí. Dopad na dřevěnou podlahu mi snad zlomil páteř, ale zbraň jsem nepustil. Tři výstřely do psího břicha byly dílem okamžiku. Levou rukou jsem si chránil krk. Mrtvá váha mě přitiskla k zemi a bundu mi zalila horká psí krev. Druhý pes se mi zakousl do předloktí levačky a teď se mi ji pokoušel urvat. Skoro bych řekl úspěšně. Kdybych neměl tlustou koženou bundu, serval by mi maso na kost. Konečně se mi podařilo odvalit prvního psa a uvolnit pravačku. Druhého psa jsem střelil z dvaceti centimetrů do oka. Obsah jeho lebky skončil na stěně. Omámeně jsem se postavil a zkontroloval se. Naštěstí jsem neměl nic zlomeného, jen levé předloktí se během pěti minut vybarvilo do tmavomodra. Vyměnil jsem zásobník v Sigu a šel se podívat na majitele. V modrém tričku zela díra, ze které

čuměly konce kostí a rozervaná tkáň. Vedle něj se válel desetimilimetrový samopal. Naštěstí jsem ho tou první ranou zasáhl, jinak bych potyčku se psy nepřežil. Nejspíš bych chytil kulku do hlavy a kluci by pak za odměnu dostali nažrat.

     Místnost, ze které vyrazili psi, byla prázdná, až na poklop v podlaze. Ani nebyl zajištěný.

Když jsem seskočil dolů, napadlo mě, že by tu mohla být i další překvapení. Nebyla. Sklep byl suchý, velmi rozlehlý a když jsem zmáčkl tlačítko na stěně, i osvětlený. Řady regálů a krabic se táhly na všechny strany. Po půl hodině pobíhání jsem zjistil systém uskladnění, pak bylo dílem okamžiku, vybrat si, co potřebuju.

     Nejprve jsem vrazil do oddělení osobní obrany. Našel jsem fungl novou celotělovou kevlarovou zbroj i s přilbou a návodem. V popisu zbroje stálo doslova – Hi-tech brnění,

vyrobené z vysokohustotních defenzívních polymerů s odlišným indexem toku taveniny.

Paráda. Stačí, když vydrží, než zabiju starýho Mordina. A ostatní pakáž.

     Pak jsem nanosil nahoru do psince i zbytek železa. Zabralo mi to dobré dvě hodiny. Ani ne tak to nošení, jako ten výběr. Nakonec (po značné redukci) jsem si vybral jen pár kousků. Nejprve jsem vyměnil Sig za experimentální PPK12 Gaussovu pistoli. Už jsem o ní slyšel, ale nedoufal jsem, že se k ní někdy dostanu. Její dvoumilimetrové náboje, poháněné generovaným elektromagnetickým polem, prý dosahují poloviční rychlosti světla. Uvidíme. Jako hlavní zbraň jsem si nakonec vybral Pancor Jackhammer, i když jsem dlouho váhal mezi ním a Gatlingem Avenger, jehož exemplář jsem našel až úplně vzadu za krabicemi s náboji.

Nakonec zvítězila brokovnice, protože s těžkými zbraněmi jsem neměl žádné zkušenosti. Jackhammer jsem měl v ruce jen jednou a nikdy na ten zážitek nezapomenu. Nedivte se. Rozhodl jsem se v obchodě počkat do večera, takhle vybavený bych budil pozornost i v Renu. Vyvěsil jsem na dveře cedulku Zavřeno, zamkl jsem je klíčem, který jsem našel u majitele a na několik hodin si zdříml. Zdálo se mi o manželce. Chtěl jsem si ji vybavit, jak vypadala před třinácti lety, ale vracela se mi jen její ztrhaná a hubená postava s Jetem místo mozku. Vzbudil jsem se, když se smrákalo a byl jsem ještě unavenější, než když jsem usínal. Navlékl jsem se do kompozitových pancířů, navěsil na sebe munici, Gaussova pistole přišla do pouzdra na pravý bok, útočný nůž jsem si přivázal k levému stehnu. Nakonec jsem k výbavě přidal ještě dva normální a dva plazmové granáty, sebral brokovnici a vypadl.

     Vyhýbal jsem se pozorným očím, kráčel jsem ve stínech a podél stěn budov. Cestou jsem se zastavil v budově s červeným křížem. Nebyl tam nikdo, kromě postavy ve špinavě bílém lékařském plášti, která postávala za pečlivě vyčištěným pultem, před policemi s nejrůznějšími medikamenty. Tady žádné stráže být nemusely. Nikdo si nedovolí zabít lékaře. Nehledě na to, že nad ním jistě držely ochrannou ruku všechny čtyři rodiny. Hubený lékárník se jmenoval Renesco a obchod Renescova lékárna. Pochopitelně.

     „Nemám fet, nemám Jet, nemám Psycho, ani žádný ostatní sračky, zajdi si za Julesem, nebo Malým Ježíšem..“nezvedl ani zrak od papírů na stole.

     „Nechci Jet.“odpověděl jsem hlasitě.

Chlap zvedl oči od lejster a podíval se na mě s pozdviženým obočím.

     „Nemám ani Buffout.“

     „Nechci žádnej fet.“

     „Tak co teda chceš?“ Renesco vypadal, že si mé výbavy ani nevšiml. Jen pohledem krátce sklouzl k pravému nárameníku mé kevlarové zbroje. Věděl jsem, že Bratři tam nosí vyražený znak Bratrstva oceli.

     „Chci pět stimpaků a dva superstimpaky. Platím hotově.“Cinkl jsem s měšcem, plným

peněz majitele New Reno Arms.

     „Dobře, dobře, hned to bude.“ Zmizel za závěsem a za chvíli položil na pult požadované zboží. Jeho prsty se zakomíhaly na kalkulačce.

     „Osmnáct set. Superstimpaky jsou poslední dobou nedostatkové zboží.“

Vyplatil jsem mu požadovanou částku a zastrkal si stimpaky do opasku zbroje, na místa přesně k tomu určená. Stimpaky mi možná zachrání život, takže to budu moci dotáhnou do konce. V podstatě se jedná o injekční stříkačky s nějakou látkou, která působí jako povzbuzovač, zásobník energie, urychlovač hojení a tlumič bolesti. S okamžitou účinností. Navíc pak přetanete krvácet z otevřených ran a nepostihne vás žádná infekce, nebo otrava. Skvělé věci. Superstimpaky prý před Válkou používala jen armáda a já ještě nikdy neměl možnost je vyzkoušet. Doufal jsem, že k tomu dnes nebudu mít příležitost.

     Casino Mordinů se nacházelo na ulici Pannen, blízko centra města. Než jsem k němu došel, byla docela solidní tma. Jen tak jsem prověřil systém nočního vidění, zabudovaný

v přílbě. Fungoval bezvadně, jen světla byla trochu přeřvaná a stíny moc temné. Jinak jsem viděl jako ve dne. Před casinem jsem ho vypnul, je tam dost světel, takže bych byl jen zbytečně oslněn. Po stranách velkého vchodu stály dvě gorily. Ne, promiňte, dvě Gorily. Myslel jsem si, že TAKHLE velcí mohou být jen supermutanti. Mýlil jsem se. Oba si byli navlas podobní. Přestože měli oba hodně přes dva metry na výšku, rozhodně nepůsobili útlým dojmem. Spíš bych řekl naopak. Sudovité hrudníky se sbíhaly do úzkých pasů.

Oba měli na sobě stejné modré, bíle proužkované, luxusní obleky, na hlavách stejné klobouky

s měkkou krempou, na nohou stejné lakýrky s bílým nártem a černými knoflíčky.

V rukou drželi stejné Thompsony. V Jejich rukou vypadaly jako dětské stříkačky.

Vešel jsem.

     V první části kasina se na červeném koberci nacházely rulety, automaty a karetní stolky, u kterých se elegantně oblečení krupiéři snažili obírat štamgasty i o poslední zbytky peněz.

Mezi tím vším se pohybovaly luxusní štětky a dealeři toho nejkvalitnějšího svinstva. A mordinovci. Prošel jsem do druhé části kasina, kde se nacházel dlouhý bar a stolky, u kterých posedávali kunčofti v různé společnosti a v různých stadiích alkoholové otupělosti.

Jen tady jsem napočítal osm chlapů ostrahy.

     Ze štamgastů mě zaujal jen jeden. Vysoký chlap po třicítce s černými krátkými vlasy. Měl na sobě dlouhý plášť, zakrývající mu celé tělo. Jestli to nebyl mistr kulturistiky, měl pod tím pravděpodobně něco podobného, jako já. Možná oboje. Přejel mě pohledem a dál se o mě nezajímal. Klidně bych se vsadil, že na rameni má znak v podobě meče a soukolí uprostřed kruhu z křídel.

     Z mordinovců mě zaujal jen jeden. Tak dvacetiletý kluk, středně vysoký, bavící se s hloučkem vyhazovačů u baru. Agresivní, autoritativní pohyby. V pochvě na noze útočný nůž s červenou rukojetí. Malý Ježíš Mordino. Chlap v plášti sledoval můj pohled a ruce mu zajely pod stůl.

     Už začínalo být divné, že tam jen tak stojím.

     „Bojový režim.“řekl jsem do hrdelního mikrofonu. Na štítu přilby, sahajícímu do poloviny obličeje, vyjely informace o vzdálenosti osoby, na kterou jsem se díval. Díval jsem se na Mordina. Díval se na mě. Brokovnici jsem zatím držel podél těla v pravé ruce. Palcem jsem přepnul pojistku do polohy „plně-automatický režim“. Mordino se na něco zeptal svých přátel a bodnul bradou směrem ke mně. Všichni otočili hlavy, téměř fyzicky jsem cítil , jak mě jejich pohledy sjíždějí….Hlavou mi bleskl obraz mé milované manželky, blábolící v deliriu a s okovy na rukou. Celý svět se zahalil do podivného rudého oparu. Než mohl kdokoli cokoli podniknout, botka pana Jackhammera se mi zapřela do ramene a jeho pohled se ustálil

uprostřed Mordinova hrudníku.

     „Sbohem:“ pronesl kdosi mými hlasivkami a jeho hlas byl studený jako zimní vítr.

Zmáčkl jsem spoušť a všechny zvuky zanikly v ohlušujícím, nepřetržitém práskání výstřelů.

Mordino schytal snad osm ran přímo do prsou, další dvě ale šly určitě do hlavy, jak jsem neudržel kopající hlaveň v přímce. Zbytky jeho torza přeletěly bar, srazily barmana a nadělaly paseku v zásobách chlastu na policích.

     Najednou bylo všude plno krve. A olova. A mordinovců se zbraněmi v rukou. Než si hosté stačili uvědomit, že toto představení zřejmě není ten dlouho očekávaný zlatý hřeb večera, kulky je kosily v hojném počtu. Zbytek se snažil s ječením uniknout  hlavním východem, čímž nastal pořádný zmatek.

     Poklekl jsem na koleno a vystřílel zbytek zásobníku do bodyguardů, kteří dříve stáli kolem

Malého Ježíše. Přes vnitřnosti najednou nebylo vidět a mocné krvetrysky umocňovaly všeobecný chaos. Přesnými chladnokrevnými pohyby jsem vyměnil válcovitý zásobník v pažbě brokovnice. Hlava mi odskočila po zásahu z nějaké malorážky a v témže okamžiku mě do hrudníku zasáhly dva kužele broků z barmanovy upilované dvojky. Udělal jsem působivý vzlet vzad a ještě než jsem dopadl na nějaké mrtvoly, stačil jsem barmanovi ustřelit ruku v rameni. Zvedl jsem se do pokleku, ze dveří napravo vyrazil mladík se samopalem,

následovně, postižen Jackhammerovou diktaturou, vletěl zpět jako raketa.

     Náhle se počet projektilů ve vzduchu pětkrát znásobil. To dorazily posily z prvního patra.

Skrčil jsem se za převrácený stůl a hodil po střelcích jeden z normálních granátů. Rozprchli se, jako když do nich střelí. Vystartoval jsem poněkud předčasně, takže mi exploze poslala do cesty nějaké mrtvé tělo a já skončil zpět v rozmláceném nábytku. Už se z toho začíná stávat pravidlo. Vykašlal jsem se na vstávání a zahájil klasický výcvik střelby vležmo. Kulka se se zahvízdnutím odrazila od obličejového štítu a v uších se mi rozeřvalo poplašné vytí poškozeného bojového systému. Můj krk nabyl pocitu zlomeného vazu.

       Chlap v tmavé kožené bundě napravo mě podcenil a vyběhl zpoza kulečníkového stolu.

Dávka ho doslova rozpůlila, nohy zůstaly pozadu a trup dopadl vedle mě. Povzbudivě jsem na něj mrkl. Inkasoval jsem tvrdé dávky od několika střelců, pár kulek napůl prorazilo spoje na polymerové zbroji a po levé paži mi začal stékat horký pramínek. Dva střelce naproti schodům jsem rozstřílel na hadry i skrz dubový stůl, za kterým se podle schovávali před zraky mistra Jackhammera. Ve chvilce nepozornosti se ke mně zleva přiblížil menší chlápek

s ošklivě vypadajícím vibračním nožem v ruce. Jednou jsem ty vibrující čepele viděl přetít pět palců kalené oceli. Stočil jsem se na bok a kopl mu po koleni, ale rána sklouzla po lýtku. Přesto ztratil rovnováhu, takže na mě ztěžka dopadl. Obličejem přímo před rozpálenou hlaveň brokovnice. S úsměvem jsem zmáčkl spoušť a smířil se s představou pracného čištění obličejového štítu. Cvak. Zásobník prázdný. Do hajzlu!! Myslel jsem si, že tohle se stává jen ve starých předválečných filmech! Vibronůž mi přejel po břiše a se skřípáním pronikal

jednou superodolnou kompozitovou vrstvou za druhou. Učinil jsem chabý pokus odstrčit ho od sebe, chlap proletěl pět metrů a rozstříkl se o stěnu. Udiveně jsem si prohlédl svoje ruce..

     Nějaká síla mě zvedla na nohy a vtiskla mi do ruky mou brokovnici. Vysoký černovlasý chlap, ve stejné zbroji jako já, mě podpíral a něco říkal. Neslyšel jsem ho. Pak jsem si uvědomil, že poškozená přílba již nezprostředkovává příjem okolních zvuků, tak jsem si ji strhl z hlavy.

     „Tímhle dohoda končí. Bratrstvo má, co chtělo, ty taky. Bez mordinovců se distribuce Jetu

zastaví. Pomře spousta závisláků, protože Jet nelze odbourat, ale to už není naše starost.

Jen se postarám o starýho Mordina…a celou věc skončím.“muž se bez dalšího vysvětlení obrátil ke schodům do prvního patra. Položil jsem mu ruku na rameno v naléhavém gestu.

     „A co výroba Jetu?! Kde jsou laboratoře? Kde vědci? Tohle nestačí, celý podnik

prostě převezme jiná rodina! Prostě jste mě využili!“už jsem křičel. Muž se obrátil zpět ke mně a tvářil se zachmuřeně. „Dlužíte mi to! Dokončím to sám, bez vaší zasraný pomoci!“

     „O co ti sakra jde?! Rodině tím život nevrátíš a jestli chceš spáchat sebevraždu, můžu klidně posloužit,“zatřásl zbraní, „A k fetování je nikdo nenutil. Sami si vybrali…“dokončil už klidným hlasem muž.

     „Ty laboratoře, prosím.“požádal jsem ho. Věděl jsem, že má pravdu. Jet si vybrali sami.

Ale bez Jetu by s tím nikdy nemohli začít. Muž si unaveně povzdechl, podal mi složený list papíru a k mému údivu i svou zbraň a pár zásobníků.

     „Dvacet mil severovýchodně od Rena. Jmenuje se to Stáje. Nepřežiješ to, ale vidím, že už jsi rozhodnutý. Tohle je,“ukázal na svou zbraň, „Bozar. Zacházej s ním opatrně. Už se neuvidíme.“otočil se a vyběhl schody do patra.

     Ztěžka jsem dopadl na jednu z posledních funkčních židlí a dřevo výstražně zapraskalo. Prohlédl jsem si Bozar a už jsem věděl, co mi zachránilo život. V hlavě mi hučelo a krev na levé ruce již zasychala. Píchl jsem si stimpak a hned se cítil lépe. Třeskly dva tlumené výstřely, muž sešel schody a zmizel na ulici.

     Prošel jsem z baru do herny, kde úřadoval Bozar, opatrně jsem překračoval těla. U vchodu jsem minul i dvě totálně rozstřílená torza Goril v modrých oblecích.

     V záři pouličních ohňů jsem se zastavil a vychutnával chladný noční vzduch. Pak jsem

si všiml malé postavy, stojící pár kroků přede mnou. Chlapec s modrýma očima a rozedraným

medvídkem v ručce. Třásl se. Ani jsem se mu nedivil,unavený, v rozervaném kompozitu, postříkaný krví a mozky jsem musel vypadat jako krvavý bůh války.

     „Ježíšek umřel, kluku. Vánoce nebudou.“zachraptěl jsem a od pusy mi odlétl obláček páry.

***

     Jiles hodil na káru poslední mrtvolu a přihnul si z otřískané modré láhve s vyraženou třináctkou. Jiles prodával mrtvoly už osm let, přesto byl dnes nervozní. Z té rozstřílené budovy uprostřed pouště vytahal všechna těla. Až na jediné. Od muže ve zbytcích zeleného pancíře si stačil vzít jen tu láhev….pak si všiml té podivnosti. Přes strašlivá zranění měl mrtvý bojovník vepsán ve tváři klid a rty roztažené v mírném úsměvu… Jilesovi přeběhl mráz po zádech a jak se zapřel do popruhů, kára se drkotavě rozjela.

 

 

 

 

 

 

 

---