Styl alternativního příběhu - Pán prstenů trochu jinak.

 

Emisar

Martin Sládek

 

                                                                             

     Probudil jsem se v pentagramu. Červené čáry se plazily po zemi a svíčky z černého vosku v rozích obrazce

vylučovaly můj vstup do jejich světa. Protáhl jsem si ramena a černá zbroj se žlutě planoucími runami lehounce

zavrzala. Za knižním stolkem, obtěžkaným masivním fasciklem, stál vysoký starý člověk. Pečlivě zastřižený bílý

vous a dlouhé vlasy stejné barvy mu propůjčovaly dojem úctyhodnosti a z řízného hlasu byla slyšet autorita.

     Já jsem cítil jeho strach. Člověk chtěl smrt několika jedinců svého druhu. Tak je to vždy. Vždy chtějí rozdávat smrt. A vždy chtějí přinášet smrt do míst, kam jejich vlastní moc nedosahuje. Kouzelník použil jednoduchou iluzi a vytvořil v prostoru modely oněch jedinců. Pár válečníků, mág a jakési tři děti. Čaroděj zhasil svíce a nechal mě vystoupit z vězení rudých linií.

***

     Místnost byla ve vysoké věži, po točitých schodech jsem sestoupil na nádvoří, má těžká zbroj je ve spojích vypodložena rudým sametem, takže nevydávala jediný zvuk. Po kamenném nádvoří pobíhaly stovky humanoidních postav v kožených zbrojích a se zakřivenými hrubými šavlemi. Šedozelená kůže, špičaté uši,

znetvořené obličeje, vrčení…odporný zápach je provázel na každém kroku. Za povšimnutí stály jen tři postavy,

zahalené v těžkých černých pláštích, stojící kousek stranou. Sálala z nich moc, ale v porovnání s tou mou nicotná. Věděl jsem, že mě sledují. Přes kápě jim nebylo vidět do obličeje, ale zachytil jsem útržky jejich mentálního rozhovoru. Byl plný krve, zabíjení a mrzačení.

     Natáhl jsem ruce a syčivým hlasem s přesnou modulací pronesl tři slova. Pár skřetům okolo mě začala téct krev z uší. Okamžitě se kolem mě utvořil prostor. Soustředil jsem svou sílu do prostoru před sebou, vlny

moci cloumaly mou myslí, pevně jsem uchopil její vlákna a vytvořil svého hřebce. Kameny nádvoří se začaly tavit a přede mnou se objevilo mé válečné zvíře. Devatenáct pěstí vysoký uhlově černý, většinu jeho svalnatého těla kryly černé pláty se žlutými runami. Stál naprosto bez pohnutí, jen rudé oči planuly vnitřním světlem a kroucený roh trčel z čelního plátu. Vyňal jsem ze sedlové brašny svou kulatou přilbici se dvěma zatočenými rohy po stranách a nasadil si ji. Cítil jsem úlevu nižších tvorů okolo mě, že nemusí čelit pohledu bytosti s bledou tváří a uhrančivýma očima. Bytosti, která nepochází z jejich světa.

     Přejel jsem pohledem sbírku zbraní, připevněných k postroji, zaklesl nohu do třmenu a vyhoupl se do sedla. 

Cítil jsem se úplný. Rozhlédl jsem se a neviděl nikoho, kdo by nesklonil tvář a neuhnul očima.

     Když jsem projížděl branou, zahlédl jsem na šedé obloze draku podobné stvoření s jezdcem na zádech.

***

     Dva dny jsem se držel vyšlapané cesty, dva dny jsem míjel poloorganizované jednotky skřetů, směřující stejným směrem. Jak jsem je předjížděl, stahovali se do těsnějších útvarů, jen koutky očí blýskaly po mém pancíři. Za ty dva dny jsem neviděl jediné stéblo trávy, jediný strom. Kam mé oči dohlédly (a mé oči dohlédnou velice daleko) samá spálená země, skaliska a v dálce, ve směru cesty černé pohoří rozervaných ponurých vrcholků. Tušil jsem, že tato zem patří kouzelníkovi v bílém, který mě povolal do tohoto světa. Buď nechal válku, aby mu zpustošila zemi, nebo ji zničil sám. V obou případech se ukázal jako neschopný velitel a ještě horší stratég. Já miluji válku a libuji si v zabíjení. Boj je pro mě životem. Mé zkušenosti, nabyté tisíci válkami,

odsuzovaly tento nedostatek předvídavosti.

     Dva dny jsem křižoval pustinou a blížil se k horskému průsmyku. Spát jsem nepotřeboval. Ani můj hřebec.

***

     V průsmyku stála, jak jsem očekával, menší pevnost. Vlastně to ani pevnost nebyla, jen na zdejší měřítka ohromná černá brána ze dřeva a oceli. Měřím téměř dva metry a brána byla určitě dvacetkrát vyšší, než já.

Zajímalo mě, jak s ní manipulují, ale pak jsem zahlédl hřídel s masivními řetězy. Otáčeli jí dva obři.

Znám podobná stvoření ze své dimenze. Mí bratři je kdysi pro zábavu lovili. Holýma rukama.

     Srovnal jsem si rudý plášť na sedle a počkal, až mi otevřou. Trvalo to hodnu chvíli. Při průjezdu do mě vrazil ramenem jeden z méně opatrných skřetů. Všichni ztuhli, nastalo doslova hrobové ticho. Miluji tohle slovní spojení. Usmál jsem se na něj. Má přilba končí nad horním rtem a i přes lícnice mi ponechává volná ústa, takže můj úsměv viděl. Složil se k zemi. Kdybych měl smysl pro humor, řekl bych, že ho postihla smrtelná hrůza.

***

      Krajina za branou byla úplně odlišná. Krátká cesta mokřady mě přivedla do rovinaté země, kde se tráva vlnila větrem a osamělé stromy obohacovaly okolní krajinu příjemným stínem. Slunce pražilo, ale pláty mé zbroje přesto zůstávaly chladné. Rozpalovaly se jen při jediné příležitosti.

     Několikrát jsem na velkou vzdálenost zahlédl početná seskupení jezdců. I na mé oči to bylo dost daleko, takže jsem zahlédl jen obrysy, vlající praporce a oblak prachu. Vypadalo to tak možná působivěji. Představil jsem si v mysli pohlednou tvář mého hlavního cíle, vlnité vlasy a vyplašený pohled. Za okamžik se dostavila odpověď. Stočil jsem hřebce správným směrem. Opratě jsem nepotřeboval, stačil lehký dotek mysli. Teď budu znát polohu cíle, se zkracující se vzdáleností bude jasnější a přesnější.

***

     Zrána desátého dne jsem na jezdce, strážící tuto zemi, osobně narazil. Bylo jich třicet a věděl jsem o nich, ještě než přijeli na jejich dohled. Jezdci v kožených a kroužkových zbrojích, na hlavách přílby s koňskými žíněmi, v rukou kopí a štíty se znakem koňské hlavy. Mnohým z nich se po obličejích táhly jizvy z dřívějších bojů, nešlo o žádné nováčky. Jistě – mohl jsem se boji vyhnout – mohl jsem zrychlit tak, že by mě ani nezahlédli, mohl jsem se pro ně stát neviditelným, …ale takové věci stojí energii a tu já v tomto světě nemohu nijak doplňovat. A navíc jsem se na boj těšil.

     Jakmile mě spatřili, ostře změnili směr, polovina jezdců s luky zůstala pozadu, kopiníci se protlačili do první linie. Byli dokonale sehraní. Jakmile mohli rozpoznat mé rysy, hladce přešli do útoku. Nedivím se. Mě si opravdu nelze splést s člověkem. A už vůbec ne s dobrým člověkem. Zastavil jsem a hřebec opět strnul, roh vodorovně se zemí. Natáhl jsem ruku a vytáhl zpod sedla jezdecké kladivo na dlouhé násadě. Černá hlavice byla vytepána do tvaru hlavy démona a na druhou stranu trčely jeho rohy jako trn. Vždy se mi zdálo, že se divně

šklebí.

     Do hrudi mi narazily první šípy, do ramene mě zasáhlo kopí, vzápětí přilétla ostatní. Zaklínil jsem se v sedle, aby mě to nesmetlo na zem. To by ale bylo tak všechno, co by mi to mohlo udělat. Jezdci si uvědomili neúčinnost projektilů, tasili meče a za hlasitého pokřiku se vrhli do útoku.

     Čekal jsem na to.

     Stačil tichý povel a náhle jsme se řítili vstříc mase koní a oceli, zrychlujíc s každým skokem. Viděl jsem slunce, odrážející se od hlavic jejich kopí, žíně na přilbách vlály. Střet byl ohlušující, díky naší mnohem větší

váze jsme prorazili doprostřed nepřátelské formace, koně s rozdrcenými plecemi a zlámanýma nohama se váleli po zemi a řičeli bolestí, jezdci se neudrželi v sedlech a padali na zem, kde byli okamžitě ušlapáni vírem ostrých kopyt. Můj hřebec mával rohem, kopal a kousal, koně okolo panikařili. Dostal jsem tvrdý zásah do zad, vzápětí mi na hrudní plát dopadla čepel meče a se zazvoněním se zlomila. Bod do podpaží zastavila má šupinová zbroj, kterou mám pod pláty. Ohnal jsem s kladivem, hlavice bez námahy proletěla zbrojí a žebry sousedního jezdce, rozervané kroužky se sypaly po sedle, dokončil jsem pohyb a přes ruku zasáhl do hlavy jezdce vlevo. Rána mu zarazila přilbu do ramen, mozek vystříkl jejím průzorem. Na můj hrudní plát dopadly první cákance krve, runy zaplály žlutým světlem. Rázem jsem měl kolem sebe trochu volného prostoru. Vržené kopí sklouzlo po ramenním pancíři, kdosi se mi pokusil palcátem rozdrtit koleno, do krku mě zasáhl šíp, okruží ránu spolehlivě zastavilo. Přehmátl jsem až na spodní část rukojeti a tentokrát dal do švihu pořádnou sílu. Hlavice, rozmazaná rychlostí se zableskla, vzduch se naplnil krví. Jak byli jezdci nahuštěni kolem mě, zasáhl jsem jednou ranou tři,

zvedlo je to ze sedel, zničená těla odletěla osm metrů daleko, koně srazila síla úderu na kolena. Pak jsem se ponořil do boje, mával jsem kladivem napravo, nalevo, praskání kostí a zvuk trhané zbroje a masa výrazně dominovaly zvukům bitvy. Má zbroj nasávala krev a runy zářily tak, že se muži nemohli podívat přímo na mě.

Vrazil jsem trn kladiva jezdci do spánku, lebka nekladla téměř žádný odpor. Hřebec prokousl koni krk a jeho jezdce okamžitě udupal. Muž zoufale křičel, než mu na hrudník dopadla černá kopyta. Poslední z jezdců otočil koně a švihaje ho rukou přes zadek, pokoušel se ujet. Postavil jsem se ve třmenech a vší silou mé pravé ruky po něm hodil kladivo. Přehnal jsem to, zbraň proletěla jeho zády, ve výbuchu krve a žeber se vynořila z hrudníku a urazila hlavu koni. Torzo dopadlo na zem, jen noha sebou rytmicky škubala.

     Dojel jsem si pro zbraň a zasunul ho do pouzdra. Nebyla na něm ani kapka krve. Ani na mě.

***

     Tohle byla jediná šarvátka, které jsem se zúčastnil při průjezdu onou rovinatou zemí. Jezdci mě tak trochu zklamali. Čekal jsem od nich víc. Víc schopností. Ale odvahu měli a mě ten krátký boj zlepšil náladu.

     Po třech dnech jízdy se začal ráz krajiny měnit. Přibylo osamocených skalisek a ty se pak spojily v kamenné pásy a zlomy, táhnoucí se kilometry daleko.

     Cítil jsem svůj cíl již velmi blízko. A cítil jsem i síly, které ho chránily. Síly, které jsou bezesporu v rámci tohoto světa mocné. Ale já nejsem z tohoto světa. Přesto – pyšní válečníci umírají vždy první – a vždy díky náhodě. Postupoval jsem s větší opatrností a na krk jsem si pověsil náhrdelník s noretalovým kamenem, díky němuž jsem se stal magicky nezjistitelným.

     Zastavil jsem pod jedním stromem a nechal svého ducha vzlétnout. Cíl se skrýval kdesi v bludišti skalisek a

slepých roklí, nijak mě nelákala představa, že bych ho v té změti týdny hledal a nakonec by mi unikl nějakou mě neznámou stezkou. Nejbližší rokle, kterou se dalo vystoupat výš, byla pár kilometrů daleko. Byl jsem u ní za pár minut a hodnou polovinu té cesty jsem slyšel neklamné zvuky násilí.

     Přejel jsem terénní vlnu a pohleděl na skupinku skřetů, stojících v útvaru před úzkým vstupem do rokle.

Vždy se dva oddělili a vběhli mezi skaliska. Podle svištění šípů a zvuků čepele, zatínající se do masa, byl průsmyk hlídaný. Skřety nijak nezneklidňovala jejich zatím nulová úspěšnost. Další dva sebevrazi vběhli do pasti. Všiml jsem si, že tito skřeti byli jiní, než jaké jsem viděl tehdy na nádvoří hradu. Tito byli vysocí, dlouhé umaštěné vlasy jim padaly na záda, byli oděni v šupinových zbrojích a zahlédl jsem mezi nimi dokonce jedince v kyrysu. Standartní těžké šavle svírali v silných prstech a byl mezi nimi cítit nádech jakés takés organizovanosti. Na hrudi měli bílý obtisk ruky. Jinak páchli a byli špinaví stejně, jako ti druzí skřeti.

Čekal jsem jak se to vyvine. Když skřetů zbývalo jen osm, a nepostoupili ani o píď, změnil velitel (ten v kyrysu),

taktiku. Všichni se začali mlátit volnou pěstí do hrudi, řvali a jinak se hecovali. Nakonec v řadě vběhli do rokle.

Tentokrát se ozýval svist šípů a třesk mečů o něco déle. Pak nastalo ticho. Chvíli jsem počkal, ale když bylo jasné, že jim nevyšel ani poslední útok, pomalu jsem se rozjel za jejich chladnoucími mrtvolami.

     Těsně za začátkem se rokle rozšiřovala, její severní stěna přecházela do pozvolného svahu, který pokrývaly jehličnaté stromy. Stezka vedla prostředkem skalisek. Na stezce stál muž. Měl dlouhé hnědé vlasy, na levém předloktí se mu houpal kulatý dřevěný štít a pravou pěst opíral o dlouhý meč, zabodnutý do země. Přesto první věcí, které jsem si všiml, byl nádherný okovaný roh, visící mu kolem krku. Ve změti stromů jsem vycítil ještě jednoho muže a když jsem se soustředil, spatřil jsem ho. Tělo mu halil dlouhý zelený plášť, díky kterému téměř dokonale splýval s pozadím. Kadeře hnědých vlasů a podobná tvář napovídaly příbuzenskou spřízněnost s válečníkem na stezce. Možná to byli bratři. Dlouhý luk v jeho ruce jsem viděl zřetelně.

     „Stůj, cizinče, obrať svého koně a odjeď v míru. Pokud tedy nesloužíš temným silám,…pak se postav mému meči.“ válečník měl zřejmě upovídanou náladu, možná za to mohla hromada šedozelených těl, nahrnutá bokem.

     „Zapomněl jsi na šípy svého společníka. Já jsem temná síla. Ustup z cesty a budeš žít.“sesedl jsem z koně.

     „Pak tedy zemři a věz, že tě zabili bratři Bílého města!“vykřikl a dal se do pohybu, kroužková košile po kolena cinkala. Tak tedy bratři, můj odhad byl správný. Nechápu, proč jsem se s ním vybavoval, normálně bych ho zabil dřív, než by si stačil uvědomit, že je mrtvý. Snad proto, že jsem vytušil, že tohle nejsou obyčejní válečníci. Tohle jsou hrdinové tohoto světa. A já jsem tu v roli jejich zkázy. Jakýmsi zvráceným způsobem se mi to zamlouvalo.

     Šípy, které začaly létat z lesa, jsem srážel levičkou. Střelec mířil dost přesně – do spojů zbroje a do průzoru.

Šípy mi připadaly směšně pomalé. Válečník už byl u mě. Sehnul jsem se pod jeho sekem na hlavu a předloktím zastavil pokus o ripostu. Udeřil jsem ho rukou v rukavici do žaludku, zlomil se jako skládací luk a odletěl pět metrů daleko. Rozběhl jsem se k e stromům. Lovec v zeleném mohl těžko postřehnout, jak jsem se objevil najednou tak blízko, ale přesto mi vrazil dýku do slabin. Chytil jsem ho pravačkou za krk a stiskl. Povolil hrtan i páteř a krev se mu rozlila po bradě.  Ozvalo se táhlé hluboké zatroubení. Válečník i přes mou předchozí ránu klečel, roh u úst. V mžiku jsem byl u něj a prorazil mu pěstí díru do hlavy. Vytí ztichlo. Znechuceně jsem si otřel hnědé kadeře z rukavice válečníkovou halenou a když jsem se obracel k hřebci, pohled mi padl na roh.

***

     Stezka mezi skalami se po půl kilometru rozšiřovala a ústila na malebnou paseku, porostlou hustou zelenou trávou. Už na mě čekali, troubení rohu je varovalo. Škoda že marně.

     Z chaty v rohu paseky, ze které jsem cítil auru mého cíle, vyšel plavovlasý bojovník. Přes záda mu visel

jeden a půl ruční meč, krátké rukávy kroužkové košile měl stažené řemínky. Strniště na bradě a kruhy pod očima

ukazovaly na člověka, žijícího v dlouhodobě vypjaté situaci. Přesto se pohyboval tím plavým způsobem dravých šelem a skvělých šermířů. Sebedůvěra čišela z každého jeho kroku. Mohl by mi způsobit nepříjemnosti, vzhledem k tomu, že ta čepel na zádech byla cítit magií.

     Zleva se na mě upíraly jasně modré oči, vyhlížející z pohledné hladké tváře. Mezi dlouhými světlými vlasy, staženými do ohonu, se objevovaly špičky protáhlých uší. Muž neměl žádnou zbroj, zato před sebou držel dlouhý luk a plný toulec na jeho zádech mě nenechával klidným. Dlouhý šedozelený plášť, spadající z jeho ramen, splýval s pozadím. Už jsem se s těmito tvory setkal, tuším, že se jim říká elders, v místní řeči elfové.

     Stejně tak jsem znal i bytost, která odstrčila lučištníka a rozeběhla se ke mně. Trpaslík. Odporní tvorové.

Tenhle byl odporný obzvlášť, dlouhé mastné vousy měl zastrčené za opasek, těžká šupinová zbroj chřestila

v rytmu jeho krátkých skoků a sekera v jeho masivních prstech vypadala více než smrtelně. Ale byla to obyčejná

ocel a kam s tím na mě.

     Suverénně nejnebezpečnější postavou na mýtině byl kouzelník, celý v bílém. Bílé roucho, dlouhé bílé vousy,

vlasy, bílá hůl s křišťálem na konci. Magie z něj sálala tak, že to musely cítit i tak nevnímavé bytosti, jako jsou lidé.

     Sesedl jsem z koně, sluneční paprsky se odrazily od vykládaného rohu, který jsem měl pověšený na prsou.

Rád si z těchto stále řidších výprav beru suvenýry. Jak ho spatřil trpaslík, ztuhl uprostřed kroku, pak zařval a vrhl se ke mně s napřaženou sekerou. Pěna mu odlétala od úst. Nechutné.

     „Gimli, ne!“vykřikl elf a napjal luk, ale už bylo pozdě. Pozdě pro Gimliho.

     Malá postava mávla sekerou, první ráně jsem uhnul záklonem, napřáhl se k další, která by rozpůlila koně.

Zastavil jsem ostří dlaní na půli cesty k mému krku. Okamžité zpomalení a zpětný ráz mu zlomily ruce.

Spadl na zem, chrčel bolestí a pokoušel se odplazit z mého dosahu. Sejmul jsem si helmu, demonstrativně se rozhlédl po ostatních a rozdupl Gimlimu hrudník. Trochu je to zpomalilo. Kdyby mluvili, řekl bych, že jim to vzalo řeč.

     Elf vypadal otřeseně a mág si něco šeptal. Válečník se obezřetně přibližoval. On mě nepodcení.

Zleva začaly létat šípy v takové rychlosti, že jsem je nedokázal všechny srážet. Dva prošly zbrojí a hlavice mě tlačily pod kůží. Třetí mě zasáhl do krku. Pro efekt jsem se zapotácel, všichni se zastavili, asi čekali že spadnu.

Vytáhl jsem ho levičkou a rána se okamžitě zacelila. Bojovníkovi ke kontaktní vzdálenosti chybělo pět kroků.

Srazil jsem poslední šíp, špičkou nohy jsem si nadhodil trpaslíkovu sekeru, jedním pohybem ji chytil a bez míření hodil nalevo. Podle zvuku drcených kostí jsem neminul, elf neměl šanci uhnout, pochybuji, že vůbec něco zahlédl. Sáhl jsem za sebe a ze sedlové pochvy vytáhl dlouhý meč s jílcem pro obě ruce. Černá čepel neodrážela žádné světlo. Zastavil jsem ránu na hrdlo, piruetou se vyhnul navázanému bodu na hruď a sek na koleno srazil vlastní čepelí. Válečník byl opravdu neuvěřitelně rychlý. Na člověka. Vědomí vlastních schopností ho halilo jako plášť. Tvrdým úhozem mě dostal do nevýhodné situace a pokusil se na mě navalit, ale nepočítal s mou váhou, odstrčil jsem ho od sebe levičkou. Zablesklo se a do pravého ramene mě zasáhl blesk, výboj mi sežehl polovinu tváře a ze zbroje se začalo kouřit. Rána se začala hojit, ale o poznání pomaleji. Rozhodl jsem se celou záležitost rychle ukončit. Počkal jsem si na bojovníkův útok, sevřel jeho zářící čepel v podpaží, pláty se začaly tavit, čelem jsem mu rozdrtil nos a odhodil ho do trávy. Při letu jsem ho zasáhl mečem, přes rozdrcené kroužky na prsou začala prosakovat krev. Tři rychlé kroky, nápřah, z lehu mě kopl do kolene, rána mě otočila, další výboj jsem dostal naplno do hrudníku, ještě než jsem dopadl, stačil jsem válečníka přibodnout k zemi, čepel z poloviny zmizela v jeho těle. 

     Vstával jsem pomalu, dělaly se mi mžitky před očima a po bílé bradě mi stékala krev. Z roztaveného hrudního plátu stoupal černý dým. Mág stál tam, kde předtím, hůl visela ve vzduchu před ním, pohyboval rukama a rty vytvářely neslyšná slova. Dostal jsem vztek a protentokrát se rozhodl nešetřit energií. Hojení spálených svalů se tak sice protáhne,…

     Roztáhl jsem prsty na rukou a vykřikl. Pohybem ruky jsem mu utnul magii přímo u zdroje. Zatvářil se překvapeně, ale zkusil to znovu. Zaostřil jsem na něj, tlesknutím sepjal ruce a trhl dlaněmi od sebe. Rozlétl se na

krvavé cáry. Hůl dopadla na zem.

***

     Vyšel jsem z chaty a slunce mi svítilo do tváře. Dýchal jsem zhluboka a vychutnával si čistý vzduch.

Zmasakrování tří hobitů ve srubu mi neudělalo radost. Miluji bitvy, žiji bojem, ale tohle byla sprostá řezničina.

Řezničina, pro kterou jsou bytosti, jako já, stvořeny.

     Mýtina už nevypadala mírumilovně. Trpaslík s rozdrceným hrudníkem, rozervaný kouzelník, elf, zhroucený u kmene smrku. Netrefil jsem ho ostřím, přesto neměl v těle dvě kosti vcelku. Jen válečník kupodivu stále žil.

Došel jsem k němu, byl při vědomí a zíral na mě tmavýma očima, strniště slepené krápníkem zaschlé krve.

Přišlápl jsem ho a prudkým pohybem mu vytáhl meč z břicha. Tvář se mu zkroutila bolestí. Umřel a pořád se na mě díval.

     Hřebec se za celou dobu nepohnul. Podržel jsem si před očima prstýnek na řetízku, který měl na krku ten půlčík s obrovskýma modrýma očima a hodil ho do sedlové brašny. Já jsem pro byl pro tyto lidi zlo, někdo, kdo

zničil jejich sny a naděje. Těch nadějí a snů jsem zničil tisíce a hrdinové, kteří padali pod mým mečem, se na mě

vždy tak dívali. Tím obviňujícím pohledem.

     Vždycky mi to bylo jedno.

     Ale vždy jsem měl smysl pro rovnováhu.

     Zmasakroval jsem nepřátele bílého mága, který si vyžádal mé služby na tomto světě. A za všechny služby se musí platit.

---