Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Hluchota

01. 08. 1999

1758

Autor

Bolek

Skleněný poklop dunivě zaklapl a přiskřípl vakuový pískot v obzduší. Pak začal padat rosolový déšť.. Plnil ústa, vléval se do uší, zalepoval oči dlouhými jazyky, plazil se po zádech, stékal k patám, až naplnil celý prostor. Tělo se prohýbalo pod tíhou rosolu, prudce brázdilo rukama v rosolovité kaši ve snaze dostat se ven. Skleněný poklop byl pevný. Pohyby zvláčněly, zvolnily a poddaly se drtivému tlaku... Pak prostor zduřel do růžova a z jeho esence vyšlehlo TICHO. Ostré jako dýka a tvrdé jako srdce prudce zaútočilo na zchvácené tělo. Ve zběsilém rytmu tvrdě dopadaly nemilosrdné údery na hlavu nabitou k prasknutí... Tělo zmýtané divokými nápory, přijímalo rány a čekalo konec. V děsivé explozi času se míhaly ocelové hroty ticha a konec nepřicházel...

klipeto

06. 12. 2004

Dát tip

skvely... dobre popsany pocit ztraty sluchu dovolim si klub t*

kačka

20. 10. 1999

Dát tip

Trochu moc rosolu na můj "ne/vkus", možná ten konec bych víc nasměřovala k té hluchotě, je to nějak pro mne zdrobené, spíš sugestivní pocity, zanikla mi tam podstata toho, cos chtěl říct, pokud nebereš hluchotu jako konec - čeho?