Vlak do Tibetu

 9:00 Seděl jsem v kanclu a příšerně se mi nechtělo nic dělat. Měl jsem žízeň na něco, co chutná asi tak, no víte jak. Ono když máš žízeň na vodu, tak to jde. Otočíš kohoutkem a s největší pravděpodobností nějaká poteče. Žízeň po myšlence je horší. Můžeš spolykat miliony slov a otočit tisíci kohoutků a nemusí být mezi nimi vůbec to pravé. A když už, převalíš ho na jazyku, otočíš, vychutnáš, jednou polkneš a je pryč. Lačníš po dalším. Otevřeš ústa a zavalí ti je hromada lascivních keců.

Asi to tak dneska vypadalo. Hned po ránu mi zvedla mandle ušmudlaná obálka ve schránce, která ukrývala účet za telefon. Potom jsem na schodech potkal uklizečku a musel si poslechnout snůšku drbů ze Slavkova a okolí padesáti kilometrů. Když jsem se konečně na pokraji sil doplazil ke dveřím kanceláře, potkal jsem kámoše z předchozí práce. Stál tam v montérkách, opřený o zeď a klepal mi popel z cigára na rohožku.

„Ahoj Karle“ zasípal jsem a s notnou dávkou ignorace vůči vlastním pocitům jsem se pokusil vykouzlit na tváři úsměv. Po třech hrnečcích kafe a přednášce, co všechno je ve fabrice novýho, jak rezne plech, jak se mají svářečky, jsem ho vyhodil. Snad si to moc nebral osobně.

11:45 Zabořenej do křesla teď apaticky vytáčím čísla na telefonu. 1 cvak. 7 cvak, cvak, cvak, 2 cvak, cvak a hledám nějakou rozumnou duši. Kdyby se neozval vyzváněcí tón, tak bych asi byl za chvíli taky „cvak“.

„Prosím.“ ozvalo se na druhé straně drátu tak ostře, že vlaštovky na vedení si raději přesedly na vysoké napětí.

„Ahoj, to jsem já.“ zahuhlal jsem a přehodil sluchátko do druhé ruky. „Máš chvíli čas?“

V přístroji to trochu zapraskalo. „Ne nemam. Za chvíli jedu pryč.“

„Kam?“ snažil jsem se navázat jakousi konverzaci.

„Ale, mam nějaký vyřizování.“

„Hm.“

„Hm.“

„Tak čau.“

„Ahoj.“ Cvak a je šmitec. Asi neumím navazovat.

Zkouším ještě několik čísel. Odpovídá mi jen táhlé tú přerušované krátkými nic. Mám žízeň. Otáčím kohoutkem vodovodu. S největší pravděpodobností by měla téct voda. Neteče. Reprák na skříni přestal na chvíli poskakovat, aby se nadechnul, než začne znovu řvát. Sedím s nohama na stole a jsem línej jako veš.

Někdy kolem desáté hodiny se ozvalo zaklepání na dveře. Sundal jsem nohy ze stolu. Někdy za sedm hodin mi končí pracovní doba. Vyplivnul jsem pod stůl žvýkačku, smetl se stolu štos pornočasopisů a zařval : „Dále!“

***

12:05 Sedím na záchodě a pomalu otáčím z ruličky hajzlpapír. Záchod je vůbec skvělé místo na meditace o smyslu života a jiných věcech. Předevčírem jsem tu třeba našel krabičku od sirek. Byl v ní desetník. Zhruba hodinu jsem přemýšlel, co je hodnotnější. Krabička nebo mince ?

Za tu dobu mi odešly nejméně dva zákazníci. Jako živnostník asi brzy zkrachuju. Jako filosof zase nemám šanci. Bydlet v říjnu v sudu je v Čechách na úrovni pokusu o sebevraždu. Měl ten parchant Diogenes výhodu. Splachuju a pomalu se plížím ven.

Na chodbě visí reklama na moji firmu. Kupujte, neváhejte, šance nad šance, větší šmejd za menší peníze. Byznys. Kšeft je kšeft. Když je ale člověk „vysranej“, dívá se na celou tu věc veselejšíma očima. Ani nevadí, že za celý týden nemám vydělanou ani korunu. Třeba bude něco zítra. Nebo pozítří. Jednu část trávícího traktu mám prázdnou a druhou plním špekem s hořčicí. Existenční problém mne nechává klidným.

Někdo klepe. Sakra, kdo to sem zas leze. Automaticky sundávám nohy ze stolu a zároveň jak plesknou o podlahu prskám chleba, špek a slovo „dále!“. Do dveří nakoukne postarší chlápek v šusťákové soupravě. Vypadá to na zastydlou pubertu, pane doktore. Sportovní, pomyslím si. Po chvíli chrchlání z něho vyleze, že by rád postel. Tak mu vysvětluju, že je na ideálním místě, kde může něco takovýho získat. Po půl hodině odchází zdeptán mým vyčerpávajícím výkladem a znechucen mými nehoráznými požadavky.

S úlevou vyhazuju nohy na stůl. Další klepání. Dav dvou zvědavců se jde zeptat a podívat. Deptám je a oni deptají mě. Nakonec slibujou, že ještě přijdou. Nepřijdou. Takovejch už tady bylo.

Ručička hodin líně objíždí ciferník a já si zapaluju. Po půl roce první. Slastně natáhnu kouř a vztekle vyplivnu ven. Už jsem tomu odvyknul. Odhazuji vajgl pod stůl vedle žvýkačky, pornočasopisů a listů z kalendáře. Budu muset uklidit.

***

17:50 Pění. Pomalu, ale jistě. Půllitr příjemné chladí do ruky a já mám chuť se do něj vrhnout. Ten vedle mě se tváří, jako by už vrhnul. Skrz kouř ke mně doléhají útržky vět a dohromady nedávají žádný smysl. A mouchy. Lezly po stole a občas i létaly. Prostě hospoda. S líným hostinským, línejma mouchama, jedním smradlavým štamgastem a hromadou dalších, který si myslej, že nesmrdí, ale smrdí. Klasickou hospodskou zatuchlinou. S nonšalancí a grácií jim vlastní popíjí, nebo odhrnují pomyslné pavučiny z větrajících půllitrů.

Přemýšlím, jestli chodil Ježíš na pivo. Ježíš ve Slavkovským kulturáku. Byl by to skvělej absurdní záběr do němýho filmu. V barvě a zvuku asi nic moc. Pepa by asi smrděl i v záběru a všichni by mleli pantem o práci a o štětkách. Celý to kouzlo by zmizelo.

Vyndavám si špunty z uší. Hm, je to tak. Je fuč. Znechuceně dopíjím a odcházím. Vyjdu ven a nadechuji se svěžího vzduchu prosyceného vůní socialistické architektury. Podívám se na levo. Hospoda. Na pravo. Hospoda. Za mnou je taky hospoda. Mám žízeň. Ne po vodě. Po slovech. Nakonec najdu jedno pohozený u obrubníku. Beru ho pod paží a odcházím s ním.

***

19:00 Sedím na nádraží a kejvu nohama. Zítra je sobota a mně to vůbec nevadí. Proč taky. Dole na lavičce je vypálený nápis Schlaggenwald. Taky mu nevadí, že je tam nejmíň padesát let. Jestli budou dráhy ještě chvíli státní, najdou mě tady za padesát let taky.

Sedím na nádraží, koukám se nějaký blondýně pod sukni a kejvu nohama. Je mi skvěle. V kapse mi chrastí drobáky na vlak do Lhasy, a jestli tam ten příští motorák pojede, tak určitě vyrazím. Budu tam vzpomínat na tu blondcku s dlouhejma nohama, na Plzeňský v plechovce a možná, že se jednou i vrátím...

PS: Provoz na železniční trati č. 144 Nové Sedlo - Krásný Jez, kde je i zmíněná stanice Horní Slavkov (dříve Schlaggenwald, byl pozastaven v roce 1997. Od té doby do Horního Slavkova vlak nejezdí.