Největší český Šaman

Břetislav Kafka, od jehož smrti 27. srpna uplynulo 35 let (1891 – 1967), by měl být vnímám jako veličina, legenda. Byl Mistrem, který by se z dnešního pohledu měl studovat a obdivovat. Ano, pan Kafka byl v českých podmínkách ŠAMAN, který ve svém činění nemá obdoby. Lze bez nadsázky říci, že Kafka vybudoval první soukromou laboratoř, zabývající se zkoumáním paranormálních jevů.

Moje vlastní nemoci a moje vůle

Zdravotní potíže provázely Břetislava Kafku téměř celý život. Protože jejich příčiny a zejména průběh léčení považoval za důležité a poučné, zařadil do svého základního díla tyto pasáže:

„Všechno, co jsem o vědomém autosugestivním léčení napsal, jsem nejdříve vyzkoušel sám na sobě. Moje stálé nemoci byly příčinou, že jsem k popsaným poznatkům dospěl.

MILÝ ČTENÁŘI, JSI-LI SEBEVÍCE NEMOCEN, NIKDY NEZOUFEJ. DOKUD JE DUŠE V TĚLE, MŮŽEŠ SE UZDRAVIT. ABYCH V TOBĚ PROBUDIL VÍRU, POVÍM TI NĚCO O SVÉM ZDRAVÍ, ČI SPÍŠE NĚCO O SVÝCH VLASTNÍCH NEMOCECH, KTERÉ VŠAK MĚLY I JISTÉ DĚDIČNÉ PŘÍČINY.

Jako jednoleté dítě jsem služce spadl ze schodů. Po delším léčení lékař dosáhl toho, že jsem nebyl do smrti mrzákem. Po roce jsem dostal zápal pohrudnice a další dva roky mě trápil černý kašel. Osypky a spalničky mou slabost jen dovršily. Byl jsem chudokrevný a z nepatrného nastuzení jsem si přivodil revmatizmus. Z toho se pak vyvinula vážná srdeční vada – nedomykavost chlopní. Levá ruka v kloubu otekla, zatvrdla a přes snahu lékařů zchromla. Hromaděním chorobných látek také zduřely klouby nohou. Do mých šesti let se choroba nohou trochu uvolnila, jen ruka zůstala chromá.
Protože jsem byl tělesně i duševně zesláblý, pobýval jsem střídavě u otcových a matčiných rodičů, abych se u nich změnou vzduchu a stravy zotavil. Když mi bylo sedm let, šel jsem od matčiných rodičů z Žernova k otcovým do Ratibořic. Stezka
vedla z Žernovské skály do Babiččina údolí. Na vrcholu skály jsem potkal tři výrostky. Nevšímal jsem si jich. Oni však na mne začali dorážet a ze skály mě srazili. Pozbyl jsem vědomí. Vím, že jsem se probral ze silné horečky v bytě svých rodičů. Lékaři zjistili poruchu obratlů a míchy s výronem krve mezi obratle. Čtyři roky mě léčili nejpřednější lékaři. Dosáhli však jen toho, že
jsem mohl pomalu, ale s bolestí chodit. Obratle zůstaly zduřelé, páteř křivá a neohebná. Porucha míchy měla následek – všeobecnou nervovou zesláblost. Stále jsem pokašlával, slábl a chřadl.

VE MNĚ VŠAK ŽILO VĚDOMÍ, ŽE MUSÍM BÝT ZASE ZDRÁV JAKO DRUZÍ, ŽE SE MUSÍM
UZDRAVIT. VE ŠKOLE JSEM VLIVEM SVÉ NEMOCI MNOHO ZAMEŠKAL. DOMA JSEM SE NABIL NIČÍM JINÝM NEŽ PŘÍRODNÍMI SPISY A DOSÁHL JSEM TOHO, ŽE V PATNÁCTI LETECH JSEM UVOLNIL CHOROBOPLODNÉ LÁTKY V RUCE I PÁTEŘI A OBOJÍ JSEM MOHL OHÝBAT.

(ČASOPIS MEDIUM Č. 9/2002)

Pokračovani ve čtvrtek.

---