Lehké kroky Múz

Lehké kroky Múz

   Ten hrneček znal skoro půl století…Bílý s pečlivě vymalovanou švestkou a zeleným listem. Jako malý trávil Viktor dlouhé chvíle představami, jak se mu namalovaná švestka rozplývá na jazyku. Měl švestky rád, miloval nakyslou chuť plodů ze stromu, co rostl za dědovým dřevníkem. Tu na hrnečku automaticky pokládal za jednu z nich.

  Ale…co když to bylo úplně jinak…Švestka na hrnečku je přece tak krásná, jako z atlasu,  sladká, oblá, hladká…ty od dřevníku bývaly vždycky pomačkané a jakoby skvrnité…

Co když se celé dětství mýlil? Co když švestka na zašlém porcelánu chutná ve skutečnosti úplně jinak…? Co když tenhle hypotetický omyl předznamenával všechny jeho skutečné životní omyly?

   To se dostal v uvažování pěkně daleko…původně si chtěl jenom udělat čaj! Viktor až nápadně rychle zašoupl hrneček co nejdál za hraničku talířů a rázně zabouchl dvířka od kredence. Popadl nejbližší hrnek z odkapávače, dal do něj pytlík pigi, zalil horkou vodou a odnesl ke stolu. Odsunul hromádku papírů a poznámek, které na něm ležely a čaj postavil opatrně na desku stolu. Posadil se.

  Past času. Nevěděl, kde zaslechl tohle spojení, možná v některém z béčkových filmů, na které se díval pozdě v noci, když nemohl spát, což bylo stále častěji, ale pro jeho situaci mu tohle spojení přišlo výmluvné.

  Past času. Kdykoliv nemohl v textu dál, vzpomněl si na to. Past času. Nemožnost pohnout se tam ani zpět, minuty soustředění, které se měnily v hodiny prázdného vysedávání nad stránkou se zlomyslnými řádky.

  Múzy chodí lehkými kroky, říkávala jeho maminka…A brzy odcházejí, dodával po mnohých trpkých zkušenostech. Byl ochoten být pokorný, dokud mu psaní šlo. Dokud řádky přibývaly jak rychle odvíjená nit,  nebouřil se, psal a psal. Ale potom…zmítal se v pasti času…a rouhal se Múzám…zrovna tak jako teď.

   Byl rád, že je tady sám. Doma by s ním nebylo k vydržení. Jakékoliv nároky vnějšího světa pokládal v pasti času za přímý útok na svou osobu. Děvky, Múzy jsou děvky…napadlo ho a s chvatným vzrušením to slovo za slovem napsal na papír. Múzy jsou děvky! Ještě okamžik na ta slova koukal s podivným zadostiučiněním, pak rychle papír zmačkal a hodil do kamen. Otevřel dveře ven…a couvl před náporem dubnového vzduchu… Zatímco seděl nad psaním, venku se setmělo. Ještě nebyla úplná tma, zatím viděl k brance. Až padne tma jako černé punčochy, uklidní se a znovu soustředí, to věděl ze zkušenosti. Celá dlouhá noc bude na to, aby povídku dopsal.

   Věděl, že udělal klukovinu, vždyť nejde o nic,než hloupou sázku. Vsadil se s kamarádem, že do rána napíše povídku. Proto spěchal z práce, děti rozhrnul jako kombajn brázdu, jen aby odjel sem, na chatu, kde ho nebude nic rušit.   

   S tou hloupou větou se zachoval jako malý kluk. Připouštěl si to, ale přesto mu bylo nějak líp. Jakoby se od něčeho osvobodil. Připadalo mu, že všemi smysly cítí probouzející se jaro. Mimoděk se narovnal, napřímil a hrnek s čajem si vzal na zápraží. Stál mezi dveřmi jako lodivod na přídi parníku, který vyplouval do dubnové noci.

/26.května 13:08 hodin – 22.června 2005, 12:56 hodin/