Elf(Strom a liána)

Hustým lesním porostem se jen stěží prodíraly sluneční paprsky, jež svými doteky rozehřívaly prokřehlou zem po mrazivé noci. Když Měsíc, vládce noci předával trochu neochotně své stříbrné žezlo Slunci, pánu dne a světla, to pod jeho doteky zezlátlo a nastal nový den... Hvozdem se mihl světlý, téměř neznatelný stín. Ten stín byl však jiný než ostatní, jiný než ten, který vrhaly kmeny stromů, jiný než stín stébel trávy, jiný než cokoli z tohoto světa. Opět nepatrný pohyb ve křoví a tiché zaševelení listoví. Opět ticho. Dokonce i ptáci jako by zmlkli, okouzleni čímsi neznámým, co jako by přicházelo odjinud. Rozhlédl se pozorně kolem sebe. Jemné ruce rozhrnuly trnité křoviny. Ani jediný trn je nezranil, jako by všechno ustupovalo před touto podivnou a krásnou bytostí. S lehkostí motýla, jehož unáší letní vánek, vkročil na palouk. Vypadalo to, že se nohama ani nedotýká země, jeho kročeje pouze jemně rozvlnily vysoká stébla trav. Z něho samého vyzařovala jasná, stříbrná aura. V chůzi nebyla znát nejistota, hrdé, přec uvolněné držení těla a stejný výraz v jemné tváři s pevnými rysy a štíhlým, oválným obličejem vypovídaly nejinak. Přes ramena mu splývaly jako noc černé vlasy, protkané stříbrným přísvitem hvězd a měsíce. Bronzová, lesklá pleť zůstávala stále svěží, bez jediné vrásky, snad krom dvou kolem úst. Jen jeho oči, jasně zelené, hluboké s kdysi velkou jiskrou, nyní skomírající, vyprávěly skutečný příběh. Příběh minulosti. Minulosti plné zoufalství, utrpení a žalu, jež snadno převážily okamžiky štěstí a radosti, které ve svém dlouhém životě zakusil. Zračil se v nich strach a ještě něco neznámého, nepopsatelného, prozatím skryto kdesi hluboko v nitru. Právě jeho oči, ty zelené oči jako by patřily někomu jinému, někomu mnohem staršímu… Došel až k zarostlému kmeni stromu a okamžik se zahleděl na liánu, jež se svěže zelenala, plná života a na kdysi tak mohutný, do výšky hrdě se vypínající strom, nyní vyschlý, dutý a bez života. Sklonil hluboko hlavu, až na prsa. Na prostém oblečení se objevily slzy, čiré jako kapky rosy a lesklé jako diamanty. Vzdychl a usedl na kmen. Kdysi byl jeho národ stejně hrdý jako tento strom. Je tomu tak dávno… tak dávno, co naposledy slyšel zvonit jejich smích ve svých uších. Tak dávno, co uzřel jejich milé tváře, tak plné štěstí a radosti… Až přišel ten den, který vše změnil. Všude, kam se podíval, byl jen kouř, oheň, nářek a smrt. A po té jen ticho. Tak nekonečné, prázdné, stahující hrdlo a uzavírající myšlenky do jednoho jediného kruhu… Proč… Jak…