Týden

Je pondelí. Zacíná nový týden a do žil mest se vrací jejich starý ruch. Rodice zas jedou do práce a deti jdou zas do škol. Monika taky. Když se ráno probouzela, byla ráda, že se dostala z postele a dokázala by v kterékoli minute znovu usnout. I tak si ale obstarala bežné ranní veci (hygiena, káva, cigareta) a vydala se na metro. Opet bylo plné a opet se jí pri ceste udelalo nevolno. "Ne. Dnes ne.", rekla si sama pro sebe. "Dneska už ne."

Prišla do školy. Pred tím si ješte dala další cigaretu a kávu, aby byla schopná alespon udržet pozornost ale i tak se steží ovládala. Uklidila se úplne u okna a každý ve tríde pochopil, že si jí nemá všímat...

..."Nemáš zapalovac?", rekla Monika po skoncení vyucování spolužacce pred školou. "Jasne." Kdyby Moniku nekdo neznal, asi by se divil, jak mohlo dojít k takové zmene v chování. Najednou už nesedela schoulená v lavici a nejevila nejmenší známku únavy. Ted se vesele bavila s Martinou a žive gestikulovala. Zkrátka - kdo by ji neznal, neveril by. Ale v její tríde už ji znal každý. Nikdo se tedy ani moc nedivil, že se to stalo. Domu už jela s dobrou náladou a cestou poslouchala discman. Obcas se u ní objevil i náznak tance...

Je úterý. Ráno bylo výjimecne klidné a ranní dopravní kolony se již rozjely. V ulicích se pomalu zacínají objevovat první lidé, jdoucí na obed. Stejne jako na Monicine škole. Ta místo obeda šla s úsmevem na cigaretu. Venku se sešla s nekolika práteli.

"Cau."

"Nazdár. Tak co?"

"Jo, v pohode."

"Vážne?"

"Jasne. Nemusíš se bát, hm?"

"A byla jsi vcera O.K.?

"Jasne, ráno mi bylo hrozne - znáš to - a pak se to zase spravilo."

"Tak to je hlavní. Hele, co deláš po škole?"

"No, já bych se mela sejít s Klárou, ale to až tak v osm. Takže vlastne nic."

"Takže už máš plán.", zasmál se Lukáš. "Jdeme do hospy."

"Nééé. Sorry, ale fakt se mi nechce. Nekdy jindy, hm?"

"Jasne, nekdy jindy.", rekl chápave, ale presto bylo z jeho hlasu cítit zklamání.

Když Monika prišla domu, prepadla ji neuveritelná ospalost. Vlastne by se i divila, kdyby ne. Jen tak, v oblecení, si lehla na pohovku a usnula. Probudila se až druhý den ráno. To, že na ni Klára cekala hodinu u McDonalda, kde mely sraz, ji vubec nenapadlo.

Je streda. Monika hned ráno premýšlí o vecech, které dnes bude muset vyrídit. Všechno jí vyjde a povede se. Jen ta škola... Ale co? Vydrží to ostatní, vydrží to i ona. Po druhé vyucovací hodine už si ale myslí neco úplne jiného. Je jí tak moc zle, jak už dlouho nebylo. Ona to proste sama nedokáže. Potrebuje pomoc. A tak zavolala Honzovi. Honza je asi ten jediný, který jí muže pomoci. A presne tak to i bylo. Pri jejím fyzickém stavu, který byl presným obrazem stavu duševního, bylo velmi jednoduché se vymluvit na nevolnost a za hodinu již sedet u Honzy na pohovce.

"Cože? Kdo si myslíš, že sem? Nejakej blázen, nebo co?"

"Je to tvoje volba... Já vím jak ti pomoct, ty to mužeš bud prijmout, nebo odmítnout.", usmál se klidne Honza.

"A co si predstavuješ pod pojmem "alternativní pomocná metoda"?"

"Zkrátka mín používanej zpusob lécby, kterej úcinkuje úplne stejne, jako ten, kterej se používá 'normálne'."

"A jak se to delá?"

"Jen zavri oci a bude všechno v porádku..."

To bylo asi poslední, co Monika vnímala. Jako by najednou upadla do snu. Do stavu, ve kterém splývaly dojmy, pocity i realita. Cas ztratil veškerý smysl a ona se propadala stále hloubeji a hloubeji...

Když se probrala, Honza nebyl doma a ona porád ležela u nej na pohovce. "Sakra. Škola!" Ale šlo vlastne spíše o prosté konstatovaní, než o nejakou lítost. Vlastne nešlo o žádnou emoci. Byla v téhle chvíli schopná jakékoli emoce? Až ted jí to vlastne došlo - ona spala s Honzou! Okamžite bežela do sprchy. Schoulila se do rohu a nechávala po svém tele stékat vodu. Drhla si kuži v zoufalé snaze smýt ze sebe jeho doteky. Sama to prece chtela, ale dnes se cítila úplne jinak. Dnes by to už neudelala. Rozplakala se.

Když si vysušila vlasy, zapálila si a zacala premýšlet, co bude delat. S nacatým dnem. S docházejícími financemi. Se svým životem. Co nevedela bylo, že by mela premýšlet i o tom, co s životem, který se v ní práve ted tvoril. Monika totiž také nevedela, že prezervativ, který použili, mel na sobe malou, docela nepatrnou prasklinu...

"Jak dlouho jsem tu byla? A jak me to Honza uzdravil? Jasne, ted to jen nepoplést...takže, trochu prášku nasypat na lžicku a nahrát nad svíckou...pridat citron...nechat to rozpálit a pak nabrat do injekcní stríkacky..." Bylo to lepší, než si pervitin šnupat...to delala už dva roky. Tohle bylo bylo neco nového. Nepoznaného... Když jí jehla propíchla kuži, v koutku oka se jí objevila malá, docela nepatrná slza... Byl pátek. Odpoledne. Bylo dávno po obede. Bylo dávno po škole. Bylo dávno po všem...