Čichovoj Muchomůrka

Žil byl jednou jeden hobit. Jmenoval se Čichovoj. Čichovoj Muchomůrka. Ale přátelé mu říkali jen Čichu. Říkejme mu tedy také tak, protože to je kratší. Čich byl velice vysoký, měřil celý metr padesát, měl dlouhé hnědé vlasy a oříškové oči (to ovšem neznamená, že by měly slupku a dělaly si na ně chutě veverky, tady mluvím pouze o barvě) A jako každý hobit, byl i on poměrně prostorově výrazný.

Pohodlnost, to je druhá výrazná hobití vlastnost. A pohodlný byl jako kočka, jež nikdy neviděla psa. A proto, když se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, padla jeho volba na to očividně nejsnazší povolání – kněze. Tak tedy jednoho krásného dne vyrazil do města do chrámové čtvrti, aby našel chrám boha Bonita, boha všeho dobrého jídla. Avšak Čich byl pravý vesnický balík, který by nepoznal chrám, ani kdyby mu spadl na hlavu. Nikdo se proto nemůže divit, že místo v Bonitově chrámu skončil v chrámu Uropise, boha nečekaných náhod a štěstí konkrétně, chaosu všeobecně, patrona dobrodruhů. Myslím, že na tomto místě si tento bůh zaslouží pár slov, protože bude našeho hrdinu provázet v každé jeho povídce. Takže stručně řečeno – byl to bůh chaosu jak se patří, a proto měl ten nejnemožnější soubor přikázání, jaký jste kdy viděli. Nemluvě o jeho nepravidelných výstřelcích, kterými dokazoval svou chaotičnost.

Všichni novicové byli posláni do kláštera, kde je čekalo zasvěcení a dlouhé studium. Život mu vesele utíkal, byl totiž od přírody nadaným studentem a tak se brzy stal nejlepším ve svém ročníku. Počáteční šok z toho, že jídlo je jen třikrát denně, přežil ve zdraví, a když přežil i informaci, co je k jídlu, tak ho už žádné další překvapení v chrámu nemohlo zaskočit. Avšak díky svým vynikajícím výsledkům ve studiu byl vybrán jako misionář, což se vždy považovalo za velkou čest. To vždy bylo poněkud zvláštní, když uvážíme to, že poctění bratři a sestry tráví noci kdysi v pralese a živí se kořínky, zatímco jejich méně šťastní souputníci mají pohodlné postele a pravidelné příděly jídla.

Tak teď trochu z jiného soudku. Když se narodil, přišli k němu sudičky, jak už to u novorozených dětí bývá. Teď vám nebudu vysvětlovat, co jsou sudičky zač, na to si raději otevřete nějakou odbornou publikaci. Raději vám zprostředkuji jejich rozhovor. Pro lepší přehlednost ho očísluji a rozepíšu.

1: „Dávám ti do vínku…“
2: „Jak to, že máš zase první věštbu, dnes jsem byla na řadě já?“
3: „Vždyť je jedno, kdo začne.“
2: „Možná, ale ona začíná pořád!“
1: „To teda nezačínám!“
2: „Ale začínáš!“
1: „Dávám ti do vínku…“
2: „Nech toho!“
1: „Dávám ti do vínku, Čichovoji Muchomůrko,…“
2: „…velkou smůlu!“
1: „Cos to udělala, ta babizno hloupá?“
2: „Komu říkáš babizno, ty čarodějnice?“
3: „Nechte toho obě dvě!“
2: „Ona si začala.“
3: „Nehádejte se a ty pokračuj.“
2: Dobrá. Jednoho dne se, Čichovoji Muchomůrko, staneš k…
1: „…knězem!“
2: „Proč jsi to udělala?“
1: „Tak a teď jsme si kvit.“
3: „Vy husy hloupé, takhle si zahrávat se životem ubohého smrtelníka! Měly byste se stydět!“
1: „Když ona ale…“
3: „Mlč! Teď abych to po vás všechno napravila!“
2: „Všechno je kvůli ní!“
1: „Stejně jsem byla na řadě!“
3: „Čichovoji Muchomůrko,…“
2: „Nebyla, a ty to dobře víš!“
3: „… ač se staneš smolařem a knězem,…“
1: „Ty jsi ale začínala celý týden!“
2: „Ty jsi ale měla ten týden předtím!“
3: „…tak vždy budeš…“
1: „No to teda neměla! Ten měla trojka!“
2: „Nelži, ty ďáblice!“
3: „…mít přátele, kteří budou…“
1: „Okultní ubožačko!“
2: „Ptačí truse!“
1: „Tupý balvane!“
3: „Vy hlupačky, teď jste pokazily i moji věštbu! Ten člověk bude mít strašný život.“
2: „No a? Vždyť je to jen člověk.“

Doufejte, že při vašem narození žádné sudičky nebyly.

---