Hořce hořký

     Bylo to jednou večer, moje srdce plakalo, z nebe se sypaly blesky a hromy je následovaly nebývalou silou, když se rozum zastavil a ruce poklesly ke kolenům.

     Držíc v ruce několik let staré valentýnské přání jsem si i já přála se vrátit o pár let zpět, kdy srdce odesílatele patřilo mně. "Den bez Tebe je jako den bez slunce..", stálo tam. A po otevření: "...touha po Tobě mě přímo spaluje!". Bylo to krásné a sladké neznat, kdo Vám píše a přesto vědět, jak moc ho milujete a ještě mnohem krásnější a úžasnější byla myšlenka, že jste to Vy, kdo vlastní takové štěstí. A teď držíc v ruce několik let staré valentýnské přání si i já přeju se vrátit o pár let zpět.

     Srdce se mi svírá při myšlence, že jsem snad ztratila kousek své duše, své minulosti, své sladké přítomnosti a vysněné budoucnosti. Pro pár hloupých slov se teď bolest rozpíná po místnosti jako kouř cigaretového nedopalku, jen nasajete už Vás zabíjí. Kéž by to smutné mlčení vyplnil zvuk, jediný mým uším libý zvuk, krátké textové zprávy. Namísto toho se mi vrývá kamsi hluboko melodie písně "When Susannah cries" a možná by to tolik nebolelo nebýt druhým jménem Zuzana.

     Nezbývá než se na sebe dívat a proklínat každou minutu, kterou se víc a víc prodlužuje jizva tam uvnitř Vás, kde dáváte vzniknout svým snům, představám a přáním. Nezbývá než zkusit se chvíli nenávidět mnohem víc než jindy a s hořce hořkým pocitem se snažit zvednout své pokleslé ruce od kolen.