Stále je tu naděje

Vidím přes střechy staveb a domů, přes natažená dráty, hromosvody a ploty...tam někde daleko vidím les,louku a svobodu.Všude kolem je průsvitno, okna a v nich drzé obličeje.To hledí na mě? Copak jsem nějaký zvíře v zoo? Sakra tak mi rozvažte ty pouta a shoďte mě dolů, je mi to jedno, hlavně už chci odtud a je mi úplně fuk kam! Copak to těm tvářím není blbý? Jak na mě zírají, moc toho na sobě nemám a upraveně taky nevypadám, ale...co jim je do toho? Nic! A na pomoc nepřijde nikdo..Vzduch začíná chladnout, vítr si pohrává s mými vlasy, ale ne a ne mě shodit.Blesk. Ne prosím, bože to mi nedělej, vždy jsem se bála bouřek, víš to..tedy pokud mě někdo neklidnil, ale teď tu není živá duše. Lidi omrzelo pozorovat mou bezmocnost a zalezli k televizím. Jak jsem asi vysoko? Dolů se dívat nechci...jen  v před. Anebo se modlit k nebi, odezva nepřichcází a bůh na mé prosby nedá. Z lehkého vánku se stal vichr, který mě spolu s deštěm bičuje do tváře, chci odvrátit hlavu, ale...nedokážu odtrhnout oči od té nedosažitelné svobody..snad se mi to zdá..nebo tam opravdu jasně září slunce? Čistá ironie, jen se smějte. Tak už mě konečně zabij, nebaví to mě ani tebe. Nenávidím tě, nikdo není dobrý, ani ty ani já. Jen sám sebe chceš přesvědčit že je tu zlo, ale proč, vždyť ty to víš.A vztekáš se, to dovedu taky. Já však ve svobodu stále věřím, ne v mou, ale přesto věřím. Vždyť naděje umírá poslední. A nesejde na naději jednoho, ale na naději všech. Doufám, a ty bys bože měl taky,že se lidé sami osvobodí a naleznou pravdu. Naleznou sami sebe.