SVOP - Svévolné opuštění posádky

SVOP - Svévolné opuštění posádky Nedělní večer, teplota mírně převyšuje normál. Vzhledem k tomu, že je polovina července, připadáš si spíš jako v sauně. Nebo že by to bylo tím že už pět minut kroužíš kolem buzer-placu? Neděle večer něco po desáté hodině. Před chvílí jsi ještě popíjel pivo v nádražní restauraci a pokoušel jsi se zjistit proč musíš zpět, tam co se ti nechce, do míst kde ztrácíš svojí identitu, do kasáren. Vycházka už skončila ale ty jsi ještě stále duchem u svých blízkých. Teď koukáš na temný střed nádvoří, vyasfaltovaný a obrovský. Prvorepublikové budovy lemují celý prostor. Lampy v zeleném pásu, svým nevýrazným svitem deformují vysazené stromy. Je krátce po desáté a vy klušete jako jeden člověk. Klušete po kamenných kostkách komunikace, která rámuje a protíná oba prostory, budovy, zeleň a asfaltovaný buzerák. První dvě kola už máte za sebou. Klušete a víte že se nechováte jako stádo, to z vás nechtějí mít. Stádo si alespoň při svém pohybu drží nepravidelné tempo. Volné klouzavé a houpavé tempo. Ve stádě koní při běhu můžeš rozeznat jednotlivá zvířata od sebe. Vy jste míň než zvířata. Musíte držet jednotný krok a jednotné tempo. Ten rytmus vám přešel do krve. Nemusíte myslet na pocity únavy, můžete se soustředit jen na zvuk jednotlivých úderů těžkých bot o dlažbu. Musíte běžet v tvaru. Šedesát pět duší, teď jedna. Celé patro, celé dvě roty včetně tvých mazáků. Alespoň někdy spravedlnost ukázala svojí tvář. Ti co tě šikanují, musí běžet také. Suché patro tvých úst, pocit žízně, na čele ti právě vystoupil pot. Říkáš si, že jazyk máš až na vestě ale nesmíš se zastavit, nesmíš si připustit únavu. Jedinec v celku. Nesmíš porušit ten celek. Jaká to je spravedlnost. Trpět za jedince co vystoupil z řady. Svévolné opuštění posádky, tak tomu říkají. Zase se jeden z vás nevrátil z domova. Teď musíte za něj trpět. Klušete a začínáte další kolo. Probíháte kolem důstojníka co drží službu dozorčího útvaru. Tak milánkové jen běžíme, makejte, ulejvárnu vám tu trpět nebudu!. Jste nějak pomalejší než v posledním kole, koukejte makat!. Nebo tu chcete klusat až do rána?!. Jistě že ne ty blbečku, kdo by chtěl, uslyšíš za sebou. Jak je to zajímavé, že v některých chvilkách, opravdu myslíte jako jeden. Nad celým tvarem je cítit nespokojenost, vzdor a hlavně vztek. Proč se jenom Olda nevrátil? Myslíš si a s tebou jistě celá řada tvých spolutrpitelů. Začínáte na něj mít opravdu velký vztek. Ten parchant si někde užívá a my tu klušem jako pitomci. Zaslechneš. Však mu to spočítáme až se ten blbec vrátí. Ty také v duchu souhlasíš s tichými nadávkami na Oldovu adresu. Taky bys ho nejraděj viděl naběhnout na tvojí pěst. Zasloužil by si to. Trpíte kvůli němu jak fyzicky, tak psychicky. Jak ti připadá nespravedlivá ta vaše kolektivní vina. Všímáš si jak se projevuje únava z běhu na ostatních. Podle tvých velitelů má kolečko kolem buzeráku jeden kilometr a dvě sta padesát metrů. Vy už běžíte třetí. Ale kolik vás ještě čeká, to neví nikdo a ani nejspíš ten panák, co támhle stojí s rukama za zády a pozoruje jak funíte.V potemnělých oknech budov, cítíš účastné pohledy a tváře kluků, kteří zůstali na patrech. Jim nikdo neutekl. Jim se všichni vrátily. Slyšíš další nadávky na adresu dozorčího i na adresu běžence. Ten si to vodskáče. Parchant jeden. Držte kušny, nebo nás ten kokot bude zadírat ještě do rána. Nejspíš asi zaslechl nějaký hluk, protože se vzápětí rozkřičel. Bylo vám dovoleno mluvit? Já jsem takovej rozkaz nevydal.! Takže až tohle celé doběhnete, dáte si další kolečko navíc. Tvarem se rozléhá šeptaný vzdor. Nadávky pro dozorčího protínají vzduch jako dýka co jí máš u pasu. Takže vám to nestačí dobrá další kolo navíc. Berte to jako neplánovaný výcvik. Tohle běhání není trest. Hovoří k nám dále. Vždyť víte že fyzické tresty jsou v armádě zakázané. Pronese s takovou ironií až ti to rve uši. Ten pacholek ví moc dobře že po těchto slovech si nikdo z vás nepůjde stěžovat na šikanování ze strany velitele. To by muselo někomu opravdu rupnout v kouli jak se říká. Teď jste mohli spokojeně ležet na pryčnách a místo toho tady musíte běhat. Běhat za "kamaráda". Ten prevít je si nějak jistý tím co říká. Ale má pravdu takto to stojí přeci v základních řádech. Fyzické tresty jsou zakázané. Ale co je potom tohle?. No jo je to noční cvičení. Odpovídáš si. Víš s určitostí, že i kdyby nějaký rádoby sebevrah cokoliv pronesl před někým kdo stojí postavením nad tímhle dozorčím, trest by toho stěžovatele neminul. Vždycky by se našel způsob jak dotyčného umlčet. Jo to umějí skvěle. Myslíš si. Umlčet a zardousit v člověku vzdor a myšlení. Nepřísluší ti o věcech přemýšlet. Musíš jen slepě plnit rozkazy, bez ohledu na to, jak jsou nesmyslné, nebo nesplnitelné. Opět se chuť agrese a pocity vzteku vznáší nad vámi jako aura vědomí. Opět jste si našli cíl pro vybití těchto pocitů. Olda je ten pravý. On je ten co by to měl všechno odskákat. Už zase jako jeden přemýšlíte nad tím, jak mu pocuchat ciferník. Hněte sebou hovada! Opět řve váš dozorčí. Napětí se stupňuje. Klušete tedy a snažíte se zrychlit tempo. Čtvrté kolo už je pomalu za vámi a vy se vydáváte do pátého. Ještě že nemáme plnou polní myslíš si při vzpomínce na dva nebožáky, kteří za trest běhali kolem nádvoří s plnou polní, plus protitankovou minou v báglu na prsou a těžkým kulometem v ruce. Je to jako když si naložíš pytel obilí na ramena a pak bys s ním chtěl uběhnout deset koleček kolem placu. Ty víš že to dokázali. Trvalo jim to dlouho a vyčerpáním se pak zhroutily na postel, alespoň na chvilinku. Už o deset minut později museli stát na odpoledním nástupu a tvářit se jako že jim nic není. Vzpomínáš jak na nich byla vidět únava z prožitých útrap a z tváří a očí jim vymizel jakýkoliv vztek nebo vzdor. Zlomilo je to. Ale ty si říkáš že tohle tě nesmí potkat. Takhle se nechceš nechat zlomit. Na duši ti sáhnul strach a bezmoc. Vy krávy zelený pitomí říkáš si v duchu. Takhle nás lámat, takhle nás týrat, nechat člověka aby si sáhnul až na dno svých fyzických a psychických sil, a když už je na dně, ještě ho ohýbat a kroutit aby i poslední závan jedinečnosti člověka byl ten tam. Jste pro ně póvl, jste pro ně míň než zvěř, i ta zvěř má více práv než vy. Vy jste určení jen k odstřelu v předních liniích případného boje. To jsi pochopil hned na začátku. Jsi nic a jako s nic s tebou a tvými vrstevníky je zacházeno. Trpíte stejně, jíte a spíte kdy vám řeknou, snaží se vás nutit dělat věci co popírají logiku, snaží se vám vštípit svá pravidla hry. Kolik ještě z vás bude muset skočit z okna, kolik z vás ještě bude muset umřít při výcviku, než si tihle zelení páni uvědomí, že tudy cesta nevede? Kdo ví. Ty ne. Tvojí jedinou myšlenkou v tuto chvilku je sžíravá myšlenka na pomstu. Ten Olda si to schytá. Končíte páté kolo. Tak teď si dejte ještě dvě a můžete si na chvilku oddychnout. S pobavením v hlase sděluje dozorčí. Sakra ještě dvě, já už nemůžu, slyšíš z davu. Ticho vy krávy nebo ten blbec nás tu nechá klusat do rána. Jo jako posledně. V myšlenkách se vracíš zpět do doby kdy jsi to takhle běhal poprvé tehdy taky jeden utekl a nevrátil se z vycházek. Tehdy jste trpěli asi mnohem víc než dnes. Byl to váš první "SVOPKAŘ" a Vás nechali nejdřív běhat, potom do absolutního vyčerpání klikovat a dřepovat. A když už jste si mysleli že to máte za sebou, stáli jste v řadě na studené osvícené chodbě, krok od zdi aby se ani jeden z vás nemohl opřít a čekali na opozdilcův návrat. Utrpení na chodbě skončilo krátce před druhou hodinou ranní, v době, kdy dozorčí útvaru, se střídá se svým pomocníkem. Padli jste na postel a spali. O dotyčném SVOPKAŘI jste už pouze zaslechli jak ho asi po měsíci útěku dopadla policie a předala ho k soudu. Jak tě drapnou do svých pařátů a už tě nenechají utéct. Dobíháte šesté kolo. Únava je patrná na všech okolo i na tobě. Potem promočené blůzy se na vás lepí jako cukrová vata na prsty. Dýcháte a funíte rychleji, oči vám vylézají z důlků. Srovnejte si krok nebo vás zadřu tak, že vás vaše kachny doma nepoznaj. Parchant myslíš si. Brnká vám na tu nejtenčí strunu. Ví že vás likviduje a štve, když se někdo takovýmto nebo horším způsobem vyjádří o vašich milenkách. Všichni to vědí. Jste teď jako stádo které myslí a jedná stejně. Dupete po kamenné dlažbě, na které dupaly tisíce párů nohou před vámi. Já to vydržím, mě jen tak nezničí. Parchanti. Myslíš si Dobíháte poslední trestné kolečko. Cítíš se lehčeji a s tebou všichni tví vrstevníci. Konečně to snad máte za sebou. Vyčerpaný slyšíš poslední údery kanad o dlažbu. Všechno to utichá, jen funění a oddychování naplňuje prostor. Tak milánkové vydýchat a dáme si padesát kliků a sto dřepů, to všechno třikrát dokola. Myslím že umřu Tiše pronesl někdo z davu. Já toho hajzla zabiju. Koho? Ptá se jiný. Oldu nebo Dévéťáka?Nejspíš voba dva. Parchanti. Tfuj. Celý kolektiv vře. Klikujete a dřepujete a modlíte se jeden k druhému aby to skončilo. Těšíte se společně na chvilku kdy Oldu dostanete do rukou. V myšlenkách se vracíš zase zpět, tentokrát ke své milované. Vzpomínáš jak ti po prvním pobytu doma řekla, že ti to sluší ve vojenském, že jsi teď její hrdina. Hrdina proti své vůli. Kdyby věděla jak to tu nenávidíš, jak se ti tu protiví všechen ten dril a útrapy. Nikdy ses jí o tom ani slůvkem nezmínil. Nikdy jsi jí opravdu nenapsal jak se tu cítíš, co všechno prožíváš a jak bolí přicházet o kamarády. Nejspíš jí nechceš lekat a nebo je to jenom tvoje ješitnost chlapa co se bojí přiznat, jak je na tom zle? Nevíš. Copak asi dělá moje holčička, to moje srdíčko vzdálený? Zazní vzduchem. Opravdu jsme asi jen stádo. Vychované a vycvičené abychom mysleli a jednali stejně. Říkáš si. Další dřepy, další kliky. Konečně to utrpení končí. Snad už to máte za sebou. Dozorčí si vás prohlíží jak tu tak schlíple stojíte, pomalu neschopni nějakého pohybu. Jste v pozoru a čekáte na verdikt. Tak vy šmejdi. Teď mazejte na barák, a rovnou na bidla. Žádný sprchy ani nic jinýho jasný. Však vono vás to naučí abyste už nikdo neutíkali. S tím blbečkem, jestli se tu ukáže si to vyřídím sám. A myslím že si to potom dokážete s ním vyříkat taky. Jestli ne, jste u mě dámičky a ještě si o tom promluvíme až zase budu mít službu. Je to jasný? Tobě to jasné je, jasné jako facka. Ten arogantní blbec, právě vyřknul ortel nad vaším kamarádem. Teď to máte ne-přímým rozkazem. Až se vrátí musíte mu rozbít hubu. Jinak budete trpět znovu. V duchu s tím teď souhlasíš ale zbytek člověka co v tobě zůstal ti říká že se toho nesmíš zúčastnit. Oldo, oldo vzdycháš. Stojí ti těch pár minut o který ses opozdil za to. Nejspíš jsi někde v hospodě úplně namol a nebo si užíváš se svojí holkou. Stojí to za to, stojí nám to všechno vůbec za to? S melancholickou náladou a přesvědčením o zbytečnosti tohoto počínání, se loudáte, únavou zmožení zpět na baráky. Je jedenáct v noci. Do budíčku zbývá celých sedm hodin. Snad dnes v noci budeš lépe spát, po přestálém běhu a cvičení. Vcházíš mezi posledními do vchodových dveří budovy. Při raním nástupu, nepadlo o předchozí noci, ze strany velitelů, vůbec nic. Pouze při ukončování pronesl velitel celého praporu, že materiály dotyčného vojáka už předal vojenské policii a potom prohlásil něco v tom smyslu, že takové on u svých jednotek trpět nebude. Prý abyste se koukali srovnat. Je sobota. Za pár hodin až skončí úklid, budeš moci odjet domů, za svojí přítelkyní. Sbíráš společně se svými kamarády odpadky u košů a nosíte je na hromadu, k odvozu. Přichází tvůj rotmistr, tvůj velitel čety. Čekáš nějaký průšvih. Myslíš si: Co jsem asi zase provedl?. Nevypadá příliš nadšeně. Jde k vám a je jaksi zamyšlený. Pánové říká nám, mám pro vás blbou zprávu. Tušíš nějakou tragédii. Oldu vylovily před dvěma dny z rybníku, kde se byl podle všeho, před odjezdem vykoupat. Vy dva, ukázal na tebe a tvého kamaráda. Vemte si páčidla a vykliďte mu skříňku. Věci mi potom doneste do kanceláře. Musím poslat jeho doklady jeho rodině. Jasné, tak vyražte - vpřed a poklusem. Jak prostě je z oznámení o tragédii zase jenom blbej rozkaz říkáš si. Vojna stojí za hovno říká tvůj kamarád, Tenhle život tady stojí za dvě velký hovna. Přikyvuješ a přemýšlíš, jestli Oldova smrt byla pouze nešťastná náhoda.

---