Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
STOPAŘKA (nová verze)
Tvé jméno v tuto chvíli pro tebe nehraje podstatnou úlohu, protože všichni tvoji známí ti neřeknou jinak než Beran. Snad je to kvůli tvým kudrnatým dlouhým vlasům, snad kvůli tvé až příliš beraní, tvrdohlavé povaze. Bereš vše s rozběhem a nejednou si narazíš tu svojí tvrdou palici o ještě tvrdší zeď. Dnes se opět navracíš domů. Je to vůbec domov? Říkáš si. Je tak prázdný, tak pustý a jak dokáže být nemilosrdně chladný, kdykoliv se ve svých náladových stavech vracíš v pochmurných nocích do postele.
Návrat až do onoho místa, kde si přeješ trávit tak málo času. Jak tě to zžírá. Tam co žiješ, nebo spíše přežíváš v nudném světě samoty. Tento týden se ti opravdu vydařil. Spoustu slunce, spoustu zábavy a i když malé ale přeci jen užitečné úspěchy v práci. Právě jsi se rozloučil s bývalou spolužákyní. Byli jste totiž na srazu od školy. Pět let jsi je neviděl. Celkem fajn akce, většinou ještě a nebo už zase svobodné holky, spoustu dětí a spoustu osudů. No jak to tak při srazech bývá.
Čekal jsi možná víc. Možná nějaké naplnění nebo řízení osudu. Co já můžu vědět?! Moc jsi se na to těšil. Chtěl jsi potkat lidi, co už vlastně dávno nevědí, jak vypadáš, nebo jak se pokoušíš žít. Čekal jsi možná mnohem víc, než jsi byl ochoten si připustit.Čekal jsi nejspíš na zapomnění ale to nepřišlo. Čekal jsi a čekal ale místo věcí čekaných, přišlo rozčarování a vystřízlivění v opilosti nálady. Je s podivem jak málo lidí dokáže na těchto akcích komunikovat o něčem jiném než o minulosti nebo o sobě a svých budoucích plánech. Jak malicherné ti nyní připadá, když se všichni předháněli v hovorech o svých osudech, kdo se má buď lépe či hůře. Jak všední ti připadají zvěsti o tom či onom člověku co není, nebo nemohl být, přítomen. Jak prázdné je to tlachání o ničem a přeci tě to nějak naplňovalo pocitem sounáležitosti se svým okolím. Možná to v tomhle období potřebuješ ze všeho nejvíc.
Vždyť je ti skoro třicet let a jsi sám. Úplně sám. Bez blízkých přátel, bez kamarádů, jen pár známých ti zbylo. Na kontě máš statisíce, možná už miliony, ale jsi sám. Tak sám.
Občas si sice k sobě pozveš nějakou tu známost na jednu noc, ale jinak nemáš stálou přítelkyni, milenku. Netušíš proč tomu tak je. Snad kvůli tvé práci, snad kvůli nedůvěře kterou cítíš k ženám. Vždyť jsi se už tolikrát spálil. Tak proč bys měl znovu některé uvěřit.
V mírně melodramatické náladě uháníš metrem až na konečnou a nemůžeš se zbavit pocitu, že není asi všem hezkým dnům konec. Že i ty můžeš mít svůj osud v rukou jen když budeš chtít. Ano! To je to, na co právě myslíš. Chce se ti vůbec ještě?. Chtít a nesnažit se něco předehnat slepou skutečností všedních dní. Jít jen tak a jen tak se nechat chvilku vláčet osudem z místa na místo. Ono se to nějak vyřeší. Všechno se vždy nějak vyřešilo. Vždy tě osud dohnal a nezáleželo na tom co se ti v tu chvíli honilo hlavou. Tak je tomu i právě dnes.
Metro už zastavuje na konečné. Nějak se to přeci vyřešit musí. Musíš už vystoupit!. Popadneš svůj bágl a šineš si to pomalu k východu. Co je vlastně teď tvůj motor? Co tě pohání na cestách?. Iluze o životě jsi přeci už dávno ztratil. Tvá hlavní náplň v životě, tvoje vášně a bolesti, strasti a tvé osamění, tvá práce. To kdybys věděl. Už bys nemusel cestovat s pocitem, že ti něco schází a hledat jak z toho ven.
Kéž už bys přešel těch pár metrů a byl na té silnici, co směřuje na konec tvé dnešní cesty. No nevím co tě zrovna teď nutí myslet na takové věci ale je tomu vždycky tak, když vykročíš vstříc dalšímu stopování. Auto co stojí u tebe v garáži, vypovídá o dobré finanční situaci. Nejezdíš s ním na tyto dlouhé cesty, snad jen kvůli poznávání nových lidí, snad kvůli alkoholu co ti většinou dělá společnost v krevním oběhu. Není ho většinou mnoho. Jen pár kapek denně. Stačilo by to však na to abys už nikdy neusedl za volant, kdyby tě chytili.
Doufáš a čekáš, přemýšlíš o náhodách. Už abys co nejdříve nasedl k někomu do auta. Nechal se odvézt zpět do míst kde se váže tvůj život s prací. Tam kde práce je vysvobození od všedností jednotlivých táhnoucích se dnů. Konečně už zase stojíš za mostem ve správném směru. Jsi zase na své další cestě.
Auta se prohánějí, jedno za druhým a zvednutá ruka jim signalizuje že už bys raději jel. Před tebou v řadě jsou jen čtyři mládenci. Každý je zajisté jiná osobnost. Koukáš jak se tváří, a podle toho se snažíš odhadnout jejich myšlenky. Třebas si říkají "No nazdar teď už se odsud jen tak nevyhrabeme". Dva z nich ti odpověděli na kývnutí, když jsi kolem nich procházel. Další dva jsou asi tak pohrouženi do sebe, že si ani nevšimli tvé přítomnosti, nebo-li dalšího příživníka (konkurence) na cestě.
Ptal jsi se jednoho.: "Jak dlouho?" Odpověď ti přišla stejně strohá jako tvá otázka. Ale vypovídala přesně o situaci která zde panuje. "Asi tak patnáct minut". Zasmál se dlouhán s třídenním vousem a pokynul na pozdrav. Občas tě to potěší, že si cizí lidi mezi sebou řeknou ahoj. Dnes, to bylo jiné, vlastně ani ne tak jiné jako spíš už naprosto všední a ne příliš originální. Uvědomíš si že patnáct minut je v limitu čekací doby. Doufáš že přijde štěstí a něco ti zastaví. Dlouhán ti popřál: "Šťastný lov!". Uvažuješ, že to tak doopravdy je. Jde jen a pouze o to zaujmout a odlovit si tu svojí čtyřkolovou přepravní nádobu.
Stojíš nyní jako poslední v tomto houfu a doufáš že tato strategická pozice ti umožní brzký odjezd. Za dobu svého stopování jsi se naučil trpělivosti. Víš také, že největší šance nemá ten co stojí jako první ale většinou ten co je na konci a třebas i kousek poodejde od skupinky. Vlastně, to až tak doslova neplatí. Ne vždy. Dílo náhody, nebo řízení osudu?. Říkáš si. Hodně často jezdívá jako první, ten co stojí jako druhý v řadě. Ale i tak tvé dnešní šance na konci jsou více než perspektivní. Člověk na konci, působí jako stojící jednotlivec, vyčnívající z řady. Snad proto mu většinou lidé zastaví rychleji než ostatním. Snad je to chvilková odlišnost od davu. Nevíš.Mnohý řidič co bere stopaře si podvědomě vsugeruje ano to je ten pro kterého sundám svojí velkou nohu z plynu, zastavím a svezu ho. Nevíš sice proč tento princip funguje, ale je to tak.
Tak si tam v klidu stojíš, upíráš pohled na další auto co vás míjí. Na dalšího řidiče s vlastností lidskému tvoru asi naprosto přirozenou.
Toho dalšího co svůj pohled raději upírá na opačnou stranu, než stojíte. Jako byste ani neexistovali. Možná nikdy nejel stopem a ještě si pořád s dudlíkem v puse, (ta představa tě nějak vždy uklidní, aby jsi se nerozčiloval nad takovými pokrytci) si představuje že jste banda ztroskotanců na silnici. Myslí si: ,,Vy chudáci!" Sám je nejspíš chudák, pomyslíš si a uvažuješ co ho asi vede k názoru, že mu nestojíte ani za pohled. Pokrytec drží kružnici, ten kulatý nesmysl v ruce a představuje si že je pánem světa, přitom z jeho reakce na vás se dá usoudit, že nejspíš nezvládá ani sám sebe.
Míjí vás další vůz. Tentokrát se řidič nekouká na druhou stranu ale aby to bylo ještě lepší, tak na prázdné, dvojproudé silnici si radši přejede do vzdálenějšího pruhu. Šlápne na plyn. Možná mu to uleví od jakéhosi pocitu viny. On přeci nemohl zastavit. On je přeci v jiném jízdním pruhu. No jo zase další pán silnic. Myslíš si. Tak už to tu chodí. Je možné, že ve vzdálenějším pruhu si připadá v bezpečí. Co kdybyste třeba najednou skočily do silnice a snažily se ho nějakým způsobem zastavit. A nebo s trochou ironie se dá uvažovat o zcestné teorii, že byste mu mohli nedej bože spadnout pod kola jeho BMW. Jsme přeci jenom malé děti které se mají držet máminých sukní a ne se cpát na silnici. Navíc jste bez auta jak si vůbec můžete dovolit obtěžovat ho se zvednutým palcem. Vlastně no právě bez auta. Jste nejspíš chudáci, že nemáme ani na vlastní auto a tudíž nemá smysl aby se s vámi byť i jen na chvilku, zabýval.
Vidíš kolegu před tebou, jak otáčí hlavu za tímhle řidičem a z kroucení jeho hlavy usuzuješ, že se mu patrně hlavou honí naprosto podobné myšlenky. Jako to stádo ovcí, říkáš si. Reagujeme všichni úplně stejně.
Vracíš se v myšlenkách do předchozího večera. Bože, jaká to byla nuda ale přesto jsi se bavil. Nebo jsi si nalhával, že se bavíš? Kdo ví. Těžko říct. Znáte to. Ústa jsou od ucha k uchu ale srdce a mysl vám napovídá něco není v pořádku. Pak ta noc s bývalou spolužákyní. Doufáš že to bylo pouze na jednu noc. Že už ti nezavolá a nebude žádat o další schůzky. Proč?
Čekání se protahuje. Dobrých deset minut už tu stojíš. Míjí vás jedno auto za druhým a nic, vůbec nic. Doufám že pojedeš brzo a snažíš se usmívat. Jako tupec, v žádosti o milost. Je horko či spíše vedro k padnutí. Sundáváš si košili s nadějí, která je pouze v tvé hlavě, že se ti uleví. Jenže to bys na sobě nesměl mít černý džíny. Je v nich ještě větší vedro než bys chtěl.
Zahlédnul jsi nějaký pohyb v dálce, v zatáčce co se napojuje na vaší silnici. Asi nejspíš dorazila další várka stopařů z metra. Bleskne ti hlavou. A taky jo. V předu jde nějaká slečna s velkým báglem na zádech. "Bože! Jak ta holka může být celá v černém" Ujede ti nahlas. Nikdo tě naštěstí neslyší. Za dívkou v černé si to šinou další lidi. Upíráš k přicházející skupince zrak a stále držíš ruku v tak známém gestu stopařského štěstí. Palcem vzhůru. Auta tě neustále míjejí. V tuto chvíli neuvažuješ o tom, jestli tě někdo vezme. V duchu se snažíš rozhodnout, jestli má cenu setrvat na současném místě a nebo usoudit, že lépe přeci jenom bude, vzdálit se až daleko za všechny přítomné a hrát si na samotáře. Však už jím taky jsi.
Je pozdě zvažovat možnosti. Ta holka co přichází, se zastavuje u prvního z vás a tobě je jasné na co se zrovna ptá. Máš vztek, sám na sebe, že jsi neodešel kousek dál. Taky trochu na ní, že je tady, protože s největší pravděpodobností, pojede jako první. Zrovna minula druhého a třetího mladíka. Pozvolna kráčí k tobě aby tě taky jen tak, minula. Pohledem si ji měříš jako šelma před útokem.
Volné splývavé oblečení jí vlaje v mírném větru kolem celého těla. Pod tíhou batohu se sotva vleče. Její vlasy jsou správně rozcuchané a jeví se, vzhledem k úhlu ozáření sluncem, jako svatozář. Kam asi jede? Pak si všimneš té nejúžasnější věci na téhle osobě. Oči!?. Bože to je krása, kde se asi dají takovýhle oči koupit? Už zase převádíš vše na peníze. Říkáš si. To musí už jednou skončit!. Teď se ale snažíš soustředit na ty její oči. Má je zvláštním způsobem modrý ale ne tak modrý jako běžně bývají. Ani je nemá podbarvený šminkou. Jsou modrý jako azurové nebe, jako studna moudrostí co se probudila ze staletého snu.
Když se vaše pohledy střetly, vidíš že ty oči hovoří jasnou a čistou řečí. Takovou tou věkovitou zkušeností, jako by umíraly touhou po poznání a zároveň jako by říkaly že už není nejspíš pro co žít dál. Ty oči jsi už musel někde vidět. Jo jasně. Každé zatracené ráno na tebe koukají v zrcadle. Když se na vás takhle někdo dívá, cítíte ten zvláštní pohled člověka, co viděl. Člověka co zná. Nevýslovně krásné oči. Říkáš si. Projde kolem tebe a řeknete si trochu zbytečný: "Ahoj, ahoj". Vy už jste se ale pozdravily. Ano pozdravily jste se když se vaše oči střetly. Hlas má jemně posazený, trošku Bass. Ale tak jemný a něžný, tolik procítěný. Jediný slůvko a člověk by málem vyletěl z kůže. Toužíš jí něco říct a nevíš co.
Došla kousek za tebe. Pokládá batoh, v ruce drží srolovaný balící papíry. Vypadá to jako když ty vozím své projekty. Toužíš se jí zeptat jestli jsou to opravdu nějaké projekty ale slova se ti nedostávají na jazyk. Zůstanou ukryta hluboko v Tvém mozku.
Když kolem tebe procházela, usmála se. Signalizovala ti tím něco? Nebo má jen dobrou náladu a těší se, že teď někam pojede a až tam dorazí, je tam možná kdosi kdo na ní čeká?. Kolik toho nevíš. Nevíš a nejistota v tobě cloumá jak v posledním tažení války. Musíš něco říct. Bohužel tě nic nenapadá. V náhlém záchvatu “infantilního“ vnuknutí se otáčíš, usmíváš se v křečovitém gestu. Vidíš sám sebe, jak zvedáš ruku ve stylu hrozící matky a se vztyčeným prstem hulákáš jako nějaké pětileté dítě: "Jestli pojedeš dřív než já, tak si mě nepřej" V tu chvíli ti to dochází. Co to plácám za kraviny? V duchu se stydíš za svoje chování.
Ještě štěstí, že jsi neudělal ,,ty ty ty" . To by byl asi vrchol všech stupidností. Ta holka by si musela myslet že jsi nejspíš opravdu zblbnul z tohoto příšerného, odporného, silnicí stupňovaného, horka.
Co to teď dělá, bere si svůj bágl a míří zpátky k tobě. Hrůza tě jímá. "Co teď, jde mi vynadat či co?" Schovat se není kam a tak trpělivě vyčkáváš, než přijde blíž abys si poslechnul co chce.
Podle gest rukou, která dělá a po pokusu odposlechnout něco z jejího hlasu ti dochází, že tě nemohla skrze projíždějící auta slyšet. Nechápavě vrtíš hlavou a rozhozeným gestem rukou dáváš najevo, že nerozumíš. Blahořečíš zároveň autům za jejich hlučnost. Protože Ona musí přijít blíž. Jsi v určitém smyslu ve výhodě. Ty jsi to začal a ona musí přijít k tobě.
Přichází blíž a usmívá se s nechápavým výrazem ve tváři. Něco ti říká a spíš vytušíš, než vnímáš, že se ptá co jsi to vlastně chtěl. Tón jejího hlasu ti zní trošku útočně. To znáš z nejrůznějších jednání a porad a dokážeš vycítit kdy tomu tak je. Okamžitě stavíš svojí vnitřní zeď a stahuješ svůj normální temperament a důvěru hluboko na dno duše. Tam ho posléze tlačíš pro jistotu ještě hloub. V těchto chvílích jako anténky vystupují na povrch zkoumající smysly a analyzují vzniklou situaci. Jde u tebe o podmíněný, automatický reflex.
Upřímně odvětíš že jsi jí jenom chtěl z legrace pohrozit, jestli pojede dřív než ty tak něco uvidí. V mozku se ti vaří myšlenky, že jsi nejspíš začal hloupě a co chvíli musí ona zákonitě odejít. Přestane se zahazovat s tvojí existencí. Líbí se ti však její bezprostřednost, nebo přirozenost?. Jen tak v klidu přišla za cizím klukem. Je to přítomná důvěra? Z očí a z postoje těla cítíš že ano.. No taky jaká jiná, než taková s takovýmto temperamentem by po tak hloupým začátku šla sondovat co jsi vlastně za tvora. Dovoluješ si křičet cosi na dálku. Máš pocit něčeho společně intimního, co vás pro tuto chvilku spojuje. Jakási vzájemná sympatie.
Toho chceš využít. Myslíš usilovně na to co máš říct a samozřejmě pro tuhle chvíli jak jinak, nevíš. V náhlém osvícení mysli se rozhovoříš překotně o čemsi naprosto vedlejším a nepodstatném. Všimneš si jak si tě prohlíží.Naprosto stejný rekognoskační smysl. Je to jako bys byl u doktora. Připadáš si jako pod dozorem psychiatra, co zkoumá pohledem tvůj vnitřek. Ach ty její oči kam až se to dívají.
Ptáš se kam má namířeno. Odvětí teprve po chvilce rozmýšlení, patrně jestli ti vůbec může alespoň prozatím důvěřovat. Zjišťuješ s radostí, že máme společnou cestu. Hned jí to taky oznámíš a čekám alespoň náznak zájmu.
Mlčíte. Začne si balit cigaretu. Už dlouho jsi neviděl nikoho, kdo to dělá. Chce snad tím postojem něco říct?. Mám to snad chápat jako nějaký postoj vůči mě? Hledáš odpovědi. Možná mi chce naznačit jak mě ignoruje?. Mlčky si znovu prohlížíte jeden druhého. Snažíš se přijít na způsob jak prolomit bariéru mlčení. Zeptáš se co dělá. Odpovídá že studuje. Na hloupou otázku hloupá, anebo na strohou strohá, odpověď. Myslíš si.
Jako by to vytušila, řekne ti název svého oboru a ty se přistihuješ jak znovu tápeš, neboť nevíš co tento obor obnáší. Slovně střílíš naslepo, plácáš k tomuto tématu hlouposti a pozoruješ jestli se strefíš nebo ne. Účinek je vidět v její tváři. Je vidět záchvěv pohrdání. Zdá se že jsi položil otázku, která jí stíhá od doby co tento obor začala dělat. Myslíš teď na to, že musí být nejspíš dost mladá. Soudě podle ročníku který studuje. Ale ty oči! Prohodí ještě pár vět o svém oboru a vidíš jí ve tváři s jakým nepřesvědčivým a možná až příliš nezáživným způsobem to říká. S jakým přemáháním vyslovuje fráze dávno vyslovené, které má připraveny pro takové jakým jsi teď i ty.
Musela vytušit že o tom nic nevíš a svým postojem ti jasně dala najevo ať už se na to raději neptáš, že bys tomu stejně nerozuměl. Stahuješ se hloub ve své obraně. Zeptá se na totéž a ty upřímně odpovídáš. Konečně první známka pozitivní reakce ba co víc, možná se jí v očích mihnul stín zájmu. Nebo se mýlíš v tom co jsi právě viděl?
Víš jak většinou působí zjištění toho co děláš na tvé okolí. Většinou se setkáváš s touto velmi pozitivní reakcí. Dost často s otázkami které logicky na toto téma navazují. Proto si teď začínáš připadat jistější v kramflecích. Je to opravdu jako naučený monolog. Vždy to takto děláš a hlavně na stopu. Láme to bariéry v seznamování. Lidé se následně rozpovídají a komunikujete spolu potom v poklidu i o jiných věcech. Ptáš se většinou co oni dělají, oni to většinou bez zájmu řeknou a pak to samé uděláš ty ale se zájmem sobě vlastním a je to. Lidé se cítí sami na cestách a chtějí si povídat. Snažíš se nabídnout to co chtějí a zaplatit tak vlastně svojí přítomností a mluvením za svezení které ti poskytují.
Nevadí že je to tlachání většinou jednostranné a o ničem. Lidé chtějí naslouchat a odpovídat a snaží se o to odpovídání. Snaží se všelijak komunikovat. Velmi často se ti povede z těchto cest dovézt si mnohé životní zkušenosti které tě neustále tvarují a modelují, pohrávají si v tvém nitru a konejší ho. Učíš se. Občas si připadáš jako prodavač osudů, jako továrna na sny a.s. Nabízíš jen to co chtějí dotyční slyšet. Ale nevadí to. Tobě tedy určitě ne. Zkušenosti, vědomosti, kontakty. Stopování ti přijde ideálním místem pro průzkum vzorců chování lidí.
Stojíte na silnici a kouříte. Ptáš se jestli má strach jezdit takhle sama. Odpovídá že takhle stopuje pořád. A že se jí ještě nic zlého nestalo. Tím že řekla že takto stopuje často, ti svitla naděje. Přeci jenom na ni asi nikdo nečeká. "Strach mám jen občas, to víš jsem žena." Dodala po chvíli. Proč to řekla a zrovna takhle. Vypadáš snad jako někdo kdo nemá rád ženy nebo jí připadáš jako ti co se nad ženami povyšují?. Mlčíš.
Mezitím už projelo mnoho automobilů a ostatní nově příchozí se postupně postavili až za vás. Padne návrh z tvojí strany, jestli by s tebou nechtěla stopovat?. Jestli by jí to nevadilo?. Že kdybyste vypadali jako pár byla by tu určitě i větší šance na brzký odjezd. Nečekáš tak rychlou a překvapivou odpověď. "Ano!" Jak nezvykle rychle a ty si myslíš.: "Tak je to seznamování přeci jen na dobré cestě. Možná vycítila můj zájem a nebo se spíš soudě podle jejích nádherných smutných očí, cítí taky osamělá".
Hlava ti pracuje na plné obrátky. Jak teď dál?. Mezitím auta stále jezdí a jezdí. Stále se vám nedaří nic stopnout. Otočíš hlavu a zeptáš se jestli jí není v té černé horko. Opatrně zkoušíš najít hranici toho kam až můžeš zajít. Pokoušíš se vtipkovat, že vás takhle nic nevezme, když bude tolik upjatá a alespoň tu černou bundu si nesundá. Z její reakce nedokážeš vyčíst jestli jí to připadalo jako vtip. Ale poznámka padla na úrodnou půdu. S trochou nepředstírané nedůvěry, plná rozpaků, sundává kabát a ve slunci zasvítí její odhalená ramena. Koukne na tebe, jestli jí pozoruješ. Rychle uhýbáš pohledem ale ne dostatečně rychle. Usměje se v pozitivním pobavení. Konečně vidíš úsměv na jejích rtech. A ten úsměv patří tobě.
Jsi poněkud vyhozený z rytmu. Přeci jenom. Opět tak rychlou a nezvyklou reakci na svou osobu jsi nečekal. Stojíte už dalších pět minut. Konečně se k všeobecné nelibosti kolegů stopařů u vás zastavuje vozidlo. Náklaďák a ke všemu s cizí poznávací značkou. Zeptáš se spolucestující "Do you speak English" V nechápavé reakci se na tebe zahledí. Netuší proč se ptáš. Běžíte ke dveřím kamionu abyste řidiče příliš nezdržovali. Voláš za sebe na vysvětlenou: ,,Protože ten kamion má cizí poznávací značku". V krátkém úsměvu poznání odpovídá: ,,Yes, I thing that my english is very well". Nějak, soudě nejspíš podle toho jak to řekla, vycítíš, že mluví určitě daleko lépe anglicky než ty sám. Říkáš si jestli se budeš chytat se svojí chabou angličtinou. Otevíráš dveře a opět anglicky se ptáš jestli vás vezme s sebou.
Řidič na tebe zmateně pohlédne. Zeptá se česky: ,,Cože?". V tu chvíli ti dojde, že má nejspíš jenom návěs s cizí značkou. Opět si říkáš že musíš před tou holkou vypadat jako úplný pitomec. Další stupidní trapas.
Slyšíš ke své radosti, že se za tebou hlasitě a upřímně směje. Znovu se ptáš tentokrát česky. Řidič přikývne a ty ihned naskočím do kabiny, abys jí v zápětí mohl pomoci s báglem nahoru. Na chvíli přidržíš její sbalené papíry, teď už víš že jsou to návrhy. Natahuješ ruku jako že jí pomůžeš nahoru. Nepotřebovala pomoc. Už byla uvnitř, mrštně jako veverka. Říkáš si jakou musí mít sílu, když se dokázala vyhoupnout s takovou rychlostí a lehkostí do kabiny kamionu. Sedí teď na sedačce spolujezdce a ty v podstatě na řidičově posteli. Uprostřed těch dvou tak trochu v pozadí. Díváš se jak si řidič asi čtyřicátník prohlíží její postavu okem znalce.
Trošku máš pocit, že na ní hledí až příliš neomaleně ptáš se duchem nepřítomen: ,,Co vezete?". Odpovídá ti, a s arogancí se rozhovoří o Španělsku odkud jede. Zeptáš se kam až jede a smírným pocitem štěstí si uvědomuješ, že vás vysadí tam co potřebujete. Postřehneš její reakci na zmínku o Španělsku, a pak se snažíš nějakým způsobem obsáhnout hovor o dané zemi. Jak je vidět oba dva byli. Ty ne!. Snažíš se přijít na způsob jak se do konverzace zapojit.
Nikdy jsi tam nebyl a jediné co víš, jsou chabé znalosti tamního umění a architektury. To ti připadá natolik nedostačující ke konverzaci, že se pro jistotu odmlčíš a vychutnáváš jízdu kamionem. Pozoruješ jak živě spolu komunikují a jak jsou z daného tématu jako u vytržení. Občas sice něco prohodíš ale zdá se že ti dva si opravdu padli do noty a tak tomu necháváš volný průběh.
Cesta vám rychle ubíhá, obvyklé narážky na místní dopravu, trochu na politiky, trošku kritiky vůči situaci v naší zemi a už odbočujete ze státní silnice vaším směrem. V jednom okamžiku řidič prohodí cosi o prostitutkách někde ve Španělsku a něco ve smyslu dámské hlavy pod volantem. Říkáš si ten chlap je vulgární, arogantní a chtivé prase. Čekáš na její reakci, neboť to byla narážka právě na její nádhernou ženskost. Jak se zdá, přešla to s úsměvem a k tvé spokojenosti, když se na tebe podívala, cítil jsi jak je ti vděčná že s ní cestuješ. Chápavým gestem očí jí dáváš najevo jak s ní cítíš. Tak aby to řidič neviděl, projevuješ rozhořčení a nesouhlas s jeho chováním. Překrásně se za to na tebe usmála.
Je s podivem, jak sis dokázal vypracovat obranné mechanismy v hlavě proti takovýmto nejapnostem. Vypadá to že i ona je na tom stejně. Nevíš jak ale nějak to cítíš. Začínáš myslet na to co jí řekneš než se rozejdete každý svým směrem. Hlava a ta trocha mozku co v ní ještě zůstalo, tápou po nějaké reálné myšlence, co dál. Takhle to přeci nemohu nechat skončit. Myslíš si. Pomalu se blížíte k místu, kde má ona vystupovat. Sáhneš do tašky a vytahuješ vizitku. S neskrývanou nadějí v hlase jí říkáš, že bys jí někdy rád zavolal že bys od ní možná někdy něco potřeboval. Jestli bude mít čas tak ať ti večer zavolá. Slibuje že brnkne a že se omlouvá že nemá vizitky. Nevím proč ale nějak jí věříš. Našel jsi dnes možná to co jsi celou dobu hledal a znovu důvěřuješ.
Kamión zastavuje. Pomáháš jí vyložit bágl a podáváš ho spolu s jejími kresbami dolů. Pohled do očí vše napovídá. V duchu pochybuješ o svých předešlých myšlenkách. "Ty už nezavoláš ale přeci je tu ještě jiskřička naděje. A jak známo naděje ve mně vždy umírá až jako poslední." Poděkuje řidiči za svezení, tobě za příjemnou společnost. Odstupuje od auta. Dívá se ti do očí. Vidíš v nich smutek nad rozloučením, nebo to byl jen odraz nějakého světla přes boční sklo, který ti ten pohled zkreslil.
Ještě jí vidíš jak čeká než odrazíte od krajnice aby mohla přejít silnici. Řidič zařazuje rychlost a vjede zpět na silnici. Koukáš z pocitem nějaké ztráty či touhy, do zpětného zrcátka a slyšíš se duchem stále u ní.: "To byla ale krásná ženská." Řidič se nepřítomně usměje jako by v tu chvíli myslel na to stejné a odvětí jo to teda byla.
Písmák 