Samota

Roztápím se jako vločka v tvé duši
mé srdce se cítí suchým listem
podzimem beznaděje
Jsem sama
a přesto na mě všichni hledí
jak kráčím vstříc své hlouposti
Zakrýváš si oči
já vím že pláčeš
pro soucit a lásku
co padala ti k nohám
Máš veliký otazník na čele
a tvá mysl je otevřenou knihou
A já předčítám jako poutník
v neznámé krajině
neznámým lidem
neznámým hlasem
který drápe a škrtí

Jsi roztomilý když se tváříš
jako dítě hozené do davu
zmatené a plaché
A přesto jsi krutý
když se vzdaluješ s každým slovem dál
A já zas sama
sedím a ohlodávám srdce
vystydlé hanbou
tolik smutné a skleslé
jako oči toho dítěte

---