Kouzelná píš´talka

KOUZELNÁ PÍŠŤALKA

  Vlak před tunelem dvakrát zahoukal a ponořil se do tmy. V šeru ucítila jeho prsty, jak ji lehce pohladily po tváři a zase se polekaně stáhly zpět. Nic víc, nic míň. Po celé týdny největší důvěrnost, jáké byl schopen se dopustit.. A občas ji ještě držel za ruku. Aby se nebála. Podíval se na ní a plaše se usmál. Na krku se mu houpala dvěvěná omlácená píšťalka.

,,Pískni,“ zaprosila.

,,Ne, to nemůžu.“

,,A proč?“ Divila se.

,,Vždycky, když se na tuhle píšťalku pískne, tak se něco stane.“

,,A dobrého nebo špatného?“ Ptala se dál a dech se jí nad tím tajemstvím tajil.

,,To je právě ono“ povzdechl si. ,,To nikdo neví. Píšťalka si o tom rozhodne sama.“

,,To nevadí, stejně pískni. Já se s tebou nebojím.“

Chtěl dál něco namítnout, ale když viděl její nadšené oči, neodolal. Altový zvuk píšťalky se rozlehl vagónem. N achvíli zavřela oči a ten tón jí ještě dozníval v uších. Pak sáhla po kytaře, zrůžovělá tou hrou, zrozpačitělá pod tím světlehnědým pohledem a zahrála pár písniček o dalekých cestách, přátelství a lásce.

  Cesta jim tak uběhla poměrně rychle. Vystoupili na malém nádražíčku a spolu s dalšími kamarády zamířili známou cestou k lesu. Oni dva šli trochu víc vzadu a povídali si. Zase, jako tolikrát. Našli si krásné místo u málé tůňky, která jako modré oko zářila mezi stromy. Večer u ohně pevně svíral její prsty ve své dlani a oba už cítili, že tenhle večer bude jiný, než všechny předchozí. Ta létem vonící noc měla prostě něžnější melodii než ty ostatní a v tom souzvuku zněl i altový tón píšťalky.

 Spát šli ruku v ruce. Ani ji nepřekvapilo, když v tom tichu ucítila jeho prsty ve vlasech. A pak se políbili. Nedočkavě a lačně, jak se můžou políbit jen ti, kteří dlouho čekali. Usínala s jeho rukou pod hlavou, zmatená, ale šťastná, se spostou otázek na rtech, jenž nestihla vyslovit, protože únava už ji přenesla do říše snů.

  Ráno je přivítalo deštěm, tak pro rozdělávání ohně a stavění přístřešku nebyl na rozhovory čas. Až večer jí ve stínu borovice řekl, že to byla chyba. Omyl, za který se omlouvá. A že nechce pokračovat. Zůstala pod stromy v bolestném rozčarování.

  Pak seděla na molu, na rozhraní dne a noci, kdy vlevo se v ingoustové modři třpytily první hvězdy a měsíc odrážek svou tvář na klidné hladině tůňky. Napravo krvácející, umírající slunce zapadalo za obzor. Jen málo se chvěly struny její kytary, jen málo zněla píseň. Po tvářích jí tekly slzy. Už celé hodiny přemýšlela, jak se to mohlo stát. Teprve teď si poprvé vzpomněla na píšťalku. Sama si za to může. Vždyť jí přece varoval. Strašně moc by chtěla vzít tu chvíli zpátky. To chvíli, kdy ho přemlouvala, ať zapíská. On byl na tom podobně. Litoval, že se utopil v jejích modrých očích a písknul.

Druhý den jeli domů, promáčení a zamyšlení, jen těžko zakrývala smutek a zklamání. Pak se dlouho neviděli, jeden večer všechno zkazil.

Byla pořád smutná a smutnější, veselou písníčku od ní nikdo neslyšel už dlouhé měsíce. Nesnažila se zapomenout . Věděla, že to nejde a ve snech ji pronásledovaly hnědé oči.

Jedonu ho potkala. Napadlo jí, že je to snad poslední možnost něco napravit. Na krku se mu houpala stará píšťalka.

,,Zapískej,“ žádala ho jako tenkrát.

,,Snad radši ne,“ vzpomínáš…

,,Pískni a třeba se všechno spraví.

Sám tomu nevěřil, ale cítil se být dlužníkem, tak tiše písknul. Ten stejný altový zvuk se rozletěl nádražím. Na kolejích zaskřípěly brzdy vlaku.

,,Pojedeme na výlet?“ Usmál se nečekaně.

V uších jí ještě dozníval sametový hlas píšťalky, váhavě mu podala ruku. Vlak jel lesem i mezi skalami a před tunelem dvakrát zahoukal.