Gabriel Whitecrow

GABRIEL WhiteCrow
Lucie Svítková




-19. listopad 2002, 22: 38 SEČ

-Gabriel:
věk: 23
výška: 182 cm
váha: 69 kg

Na střechu kostela dosedl postarší anděl. Křídla měl promáčená dešťovou vodou, vlasy zacuchané a nalepené na obličeji. Přistál s těžkým žuchnutím, taktak se zachytil křehké vížky zvonice, otočil se kolem ní a usedl na plech. Zablesklo se. Anděl si přitáhl kabát blíž k tělu. Bubnování deště. Kovová rána. Podíval se dolů, opatrně, aby nepřepadl. Z náprsní kapsy mu vypadly sluneční brýle. Letěly velmi dlouho, než se dole roztříštily o dlažbu. Gabriel nakopnul plechovku od limonády. Poskočila několikrát po chodníku a pokaždé přitom vydala vysoký dutý tón. Dostal se někam, kam rozhodně nezamýšlel Na konci ulice-skrčená gotická stavba-snad kdysi katedrála, teď pobořené monstrum s vybitými okny. Na dveřích plechová cedule s nápisem: VSTUP ZAKÁZÁN. Možná, kdyby to byl někdo jiný, zakleje, odplivne si, otočí se na podpadku a zase zmizí, ale Gabriel tam zůstal chvíli stát v nepříznivé listopadové noci, promoklý na kost. Pak si zapálil a vešel. A anděl na střeše jenom vzdychnul, podíval se na hodinky a zakroutil hlavou.

-Zina:
věk: 36
výška: 167
váha: 58 kg

Těžce dýchala, v plicích ji pálilo, déšť ji úplně promáčel. Běžela.
Katedrála. Rozrazila dveře, prohnala se kolem Gabriela a padla na zem blízko oltáře. Dovnitř vstoupil někdo další, koho Gabriel ještě vidět nemohl. Zina zaslechla kroky. Z trámoví poděšeně odletěli holubi. Vydrápala se na nohy a několikrát se rozhlédla. Na malý okamžik zůstala hledět na Gabriela. Chtěla mu něco říct, něco důležitého, ale pak zahlédla svého lovce (jenomže ani to Gabriel nevěděl). Trhla sebou. Otočila se a rychle zazvonila na malý zvonek na oltáři.

„Takže jsi to dokázala, Zino. Věděl jsem, že ty to dokážeš!“

-Tadeáš:
věk: ???
výška: 175 cm
váha: 61 kg

„Takže jsi to dokázala, Zino. Věděl jsem, že ty to dokážeš!“ zazubil se Tadeáš. Gabriel si nevšiml, odkud přišel. Prostě se objevil s tím nemluvnětem hned vedle ní. Rozplakala se a začala křičet. Zase padla na zem a trhala si vlasy, ale Tadeáš ji uklidnil a děcko jí podal. Chytla ho tak nějak křečovitě a začala ho líbat a hladit.
„Běž domů a odpočiň si,“ řekl Tadeáš. Zina kývla a odcházela. Zastavila se u Gabriela, vyměnila si s ním pohled, ale nic neřekla. Odešla.

„Vždycky chtěla dítě. Její Patrik umřel hned po pár měsících a ona se z toho sesypala. Nedívejte se tak na mě! Nejsem žádný zločinec. Dal jsem jí to, co tolik chtěla. Vrátil jsem jí ho. A vám můžu taky pomoct!“ Úsměv umrlce.
„Co jste zač, ňákej vobchodník s dětma?“ zeptal se Gabriel.
„Ten největší. Mohu vám splnit jakékoliv přání-samozřejmě za nějakou cenu. Mohu vás například zbavit té věci, co vám roste v hlavě!“ Jak to ví? Jak to, k čertu, ví?
„Heleďte, já vo žádný náboženský rady bližnímu nestojím,“ odsekl Gabriel, ale Tadeáš se nedal odbít.
„Opravdový a zaručeně trvalý účinek!“ Tadeáš vstal a uklonil se jako cirkusový klaun, udělal piruetu a vyskočil na lavici.
„Já jsem kouzelník! Whitecrow!“ zakřičel Tadeáš. Znovu skočil. Vysoko, opravdu vysoko. Zůstal viset ve vzduchu, prostě si poletoval a rozhazoval rukama.
Gabriel zůstal zírat. Když se k němu Tadeáš vrátil, byl tak užaslý, že nebyl schopný mluvit. V tu chvíli si Tadeáš sundal tvář, jako by to nebylo nic než maska.
„Naše lidství je jen zdání,“ řekl Gabrielovi.
„Za pár měsíců umřeš, i když ti slibují celý rok. Já to vím a ty taky. Dokážu cítit tu bolest, kterou ti nemoc způsobuje. Znám lék. Můžu tě ještě zachránit, stačí si to přát a ty si to přeješ, protože tvoje přání tě přivedlo do Katedrály!“ zasyčel Tadeáš.

„Je to naprosto obyčejná smlouva. Co na tom, že je napsaná krví? Chápu, že se vám to moc nelíbí, ale to už je taková tradice. Děkuji, máte hezký rukopis. A teď k těm podmínkám: Zítra…vlastně už dnes je úplněk. Přání se vám splní přesně při dalším úplňku, jakmile zazvoníte na zvon. Zazvoňte si, ať to oficiálně začneme. Skvěle. Ale pamatujte si, že jakmile příští úplněk nezazvoníte, připadne vaše duše mně. Jsem rád, že nejste věřící. Ano. Opravdu po vás víc nechci. Je to bláznivé, ale vy přece nemáte co ztratit!“

Jsi blázen, Gabrieli, co se ti to teď vlastně děje? Potkal jsi ve staré katedrále démona, možná to byla jen halucinace, další klam tvé nemoci, ale copak máš co ztratit? Jako Whitecrow jsi svěsil křídla, možná tě tohle sektářství dokáže zabavit-než přijde konec.

Je úžasné, kdo všechno chodí po ulicích v naší těsné blízkosti a nedá nám ani nahlédnout do svého vlastního života. Je mrzuté, projít kolem geniálního malíře, otevřené empatičky, krásné tanečnice nebo mudrce a nevědět, že jste kolem někoho takového prošli.

-20. listopad 2002

Na snídani si Gabriel zašel dolů do lahůdkářství. Ze včerejška měl divný pocit. Obzvláště, když mu bylo řečeno, že splnění jeho přání je podmíněno jeho mlčením. Naprostá tajemství provázela Gabriela celý život. Bylo tajemství, kdo je jeho otec, bylo tajemství, proč je matka přestěhovala do tohohle prokletýho města, všechno bylo tajemství.
Slečna před něj položila hrnek s kávou a koblihy. Gabriel rozložil noviny a pročítal sportovní stránky. Jen tak naoko. Sport ho nikdy nezajímal, ale byl to zvyk z doby, kdy sázel.

-Badger:
věk: 20
výška: 183 cm
váha: 97 kg

„Zdarec Gábi!“
„Matěji! Co tu, sakra, děláš? Chlape, tebe jsem neviděl ani nepamatuju!“
„Je to všecko na hovno. Dana mě nechala, dám si tvoje kafe, neva?“
„Posluž si. A co tak najednou?“
„Potřebuje najít sama sebe nebo co, to kafe je fakt děsný! Koblížek si vezmu, bo sem dneska ňákej švorcovej.“
„Jo. Poslední dobou se dějou divný věci. Já bych mohl vyprávět! Ale jak to, že ses vrátil z Kanady, kšefty nešly?“-Gabriel si zapálil.
„Blbost. Poldové zabásli Nika a sebrali nám všecko nádobíčko a tak, říkal jsem si, že bych to moh pro změnu zkusit tady doma.“
„Hóchu, tady je trh plnej!“
„Kecy. Žádný drogy. Jenom kouzla.“
„LSD?“
„Řek jsem kouzla!“
„Něco novýho?“
„Si piš!“
„Hele, kámo, s tim svinstvem bys měl seknout. Vypadáš fakt děsně,“ řekl Gabriel a vypustil proužek kouře.
„Hele na koblížek, jak se zakousnu…kurva!“ Krev vytryskla z Badgerových úst.
„Do hajzlu!“ Gabriel vytáhl kapesník a podal ho kamarádovi.
„Kurva, kurva-je to plný skla. Kterej zkurvysyn dá do koblihy drcený sklo!“
„Vstávej, vezmu tě na úrazovku.“ Gabriel vstal. Věděl, že ta kobliha byla jeho, že on narozdíl od Badgera všechno jídlo hltá,že kdyby si tu věc vzal on, nejspíš by byl v daleko větším průšvihu.

Pak ho chtěl přejed taxikář.
Pak na něj spadlo lešení.
Pak se pod ním propadl chodník.
Pak po něm stříleli policajti.
Pak ho pobodal doktor.
A pak toho měl dost.

Telefonní seznam. „No tak, no tak, kamaráde, dělej! Bab, co se jmenujou Zina, tu nemůže bejt moc! Mám tě!“ Setmělo se.

Měla jsem strom. Jako každé dítě, když bylo zle, když tekly slzy nebo krev. Když bolela hlava...Loni mi ho pokáceli. Když jsem byla ještě dítě, pokusili se mě zabít. Že to mohla být vražda, jsem zjistila až o mnoho let později. Tenkrát mi prostě hodili balvan na hlavu. Když jste dítě, nebojíte se smrti, jako by ani nebyla.

-21. listopad 2002

Klepání. Ticho. Mlácení.
„Už jdu, už jdu!“
„Zino?“
„Vypadněte.“
„Potřebuju pomoct. Něco fakt divnýho…“
„Vypadněte, nebo budu křičet! Běžte, utíkejte!“
„Já vám neublížim. Musím s váma mluvit.“
Křik. Popadla nůž a ohnala se po něm. Vypadni. Vypadni!
Vlak přijel a jiný odjel. Po nádraží se ledabyle válela mlha. Bezdomovec u východových dveří. Zima.
„Nepomohla by vám ani za nic!“

-Prezident:
věk: 52
výška: 176 cm
váha: 70 kg

„Nepomohla by vám ani za nic! Jsem Prezident,“ řekl, když se posadil vedle Gabriela a zapálil si.
„Zina je milá holka. A taky chytrá. Ta bude žít ještě spoustu let,“ ušklíbl se.
„Vy jste to taky podepsal?“
„Šššš! Nic mi neříkejte, neodpovídejte a jenom poslouchejte. Můžu vám pomoct. Asi se vám v posledních několika dnech nevedlo nejlíp. Ale máte štěstí, protože máte prachy. Takže teď si vemte tenhle papír a na to číslo mi převedete sto tisíc korun. Uvidíme se tu zítra ve stejnou dobu. Pokud to zatím přežijete. Čau!“ Odredovaná hlava se zvedla a zmizela ve tmě na kolejích.
Svítání. Gabriel se vrátil do bytu. Nábytek byl pryč. Přešel do kuchyně. Otevřel lednici…všechno zplesnivělo. V ovesných vločkách byli mouční červi. V obýváku křídový kruh a mrtvá kočka. Sebrali mu televizi. Jediný, co mu nechali-snad jako výsměch-Bible.

Srocují se, číhají a stopují mě , o mé bezživostí usilují.
Žalm 56-7

Prasklo topení. Voda se okamžitě rozběhla po bytě. Gabriel snil. Ležel na podlaze. Rozsypané prášky na spaní. Voda se dotkla protější zdi. Zachrápal. Košile nasála špinavou tekutinu. Kočka začala plavat. Převrátil se na bok. Vdechl vodu.
„Kurva! Kurva!“

„Ale ne, mami. Nic se neděje, jenom mi prasklo topení. Ne, sakra, nepotřebuju žádný prachy. Prostě budu pár dní fuč. Čao!“ Upustil sluchátko. Musí do banky.

-22. listopad 2002

„Byl jsem celou zasranou noc v buse, tak ať to stojí za to!“
„Do ouplňku zbývá spousta času a vy máte v patách lovce. TICHO! Žádný otázky. Lovec. Nemyslel jste si, že vám to daj zadarmo, že? Pro ně má vaše dušička neuvěřitelnou cenu. Protože duše, to je magie, kouzla!- tomu byste stejně nerozuměl. Oni prostě žijou z lidí, kteří prohrajou tendle závod. Voni si vás totiž nemůžou vzít jen tak, chápete. Musí to bejt podle pravidel. Musí bejt smlouva. Když chcípnete-vyhráli. Když přežijete-vyhráli. Protože vy musíte držet klapačku. Jenom slovíčko o nich a najdou si vás. Dostanou vás. A nikdo nevydrží věčně. Jednoho dne promluvíte třeba ze spaní. Prokecnete se ženský. Opijete se. Konec! Jasný? Jsem rád. Pohybujte se v noci. To lovec, kterej po vás jde…zkrátka není člověk a de poznat. Nelezte na slunko. Vyhýbejte se kostelům-momentálně jste nežádoucí osoba. A utíkejte, chlape. Nezůstávejte dlouho na místě. Zmizte. Lovec je taky jenom…zvíře. Jo…a kdybyste se přece jenom prořekl, můžete pracovat pro mě. Najdu si vás!“ Lišácký usměv.
„Počkejte!“
„Příště.“

-23. listopad 2002

Gabriela zase propustili z nemocnice. Ne, tentokrát nebyl přiškrcený, přiotrávený, připodřezaný ani připřejetý. Tentokrát se účastnil kurzu první pomoci. Během dlouhého čekání na lekci se seznámil s paranoidní alkoholičkou, která mu neřekla své jméno, protože byla přesvědčená, že Gabriela poslala vláda. Jinak to byla moc milá a chytrá holka. Tak především byla ateistka. Respektive vyznávala epikureismus, což bylo přesně to, co lahodilo Gabrielově uchu. Vyprávěla mu, jak jednou vběhla nahá (a opilá) do kostela (uprostřed křtin), popadla kněze a řekla mu: „Vzkažte bohu, ať si políbí prdel!“ Od té doby ji prý pronásleduje i církev. Gabriel přemýšlel, jak by se tvářila, kdyby jí řekl něco o svém neviditelném lovci. Lovec. To byla taky taková věc. Nikdy ho neviděl. Ale věřil v něho. Pořád ho cítil za zády jako valící se lokomotivu. Byl to první náznak jistoty v jeho životě. Byl si jistý, že mu jdou po krku.
Pomalu se stmívalo. Gabriel se dostal na letiště taxíkem. Jeho drobné letadlo bylo připraveno. Jak dlouho neletěl? Rok? Plocha byla celkem prázdná. U drátěného plotu rostla malá jabloň. Už byla holá, bez listí. Gabriel se posadil pod ni a zavřel oči. Tady sedával s Mary.
„Divím se, že vám není zima!“ řekl havran na větvi.
„Hodlám tu sedět jen chvíli a pak půjdu do tepla.“
„Jsem Edgar Allan Poe,“ řekl havran, který byl ve skutečnosti krkavec.
„Brej večer, pane Poe.“
„Viděl jsem vašeho lovce, pane Gabrieli. Sedí v hale a čeká na vás.“
„Brzy se setmí a on bude…neměl bych o tom mluvit!“
„Nemluvte. Je to pro vás opravdu nebezpečné!“
„Přestávám mluvit sprostě. Tahle honička má na mě dobrej vliv, všim jste si toho?“ řekl Gabriel.
„Ano. Jeden by řekl, že to bude spíš naopak.“
„Jsem teď hodně nervózní. Začíná mi to lízt na mozek.“ Chvíli byli oba zticha.
„Mohl bych vás naučit nějaké kouzlo,“ navrhl havran-krkavec.
„To jsem zvědavý. Cígo?“
„Děkuji, nekouřím. Kouzlo osobnosti.“
„A jak se takový kouzlo provádí? Abracadabra!“ zahučel Whitecrow.
„Nevím přesně. Při posledním pokusu o takové kouzlo jsem se proměnil sám v sebe-vždy jsem se cítil být tak trochu havranem. Tedy: buďte sám sebou, pane Gabrieli a třeba se jednoho dne probudíte jako skutečný Gabriel!“
„Děkuju vám za příjemný rozhovor, pan Poe,“ řakl Gabriel otráveněji něž možná zamýšlel.
„Dejte si horkou kávu z automatu.“ Řakl havran s vědomím, že je to bude rozhodně ta nejodpornější káva Gabrielova života.

Gabriel vzal kelímek do prstů a rozfoukl páru. Tvář mu pohladilo příjemné teplo. Vzadu v hale seděl světlovlasý muž a upřeně ho pozoroval. Došel k závěru, že je to lovec, před kterým ho varoval Edgar a nespouštěl ho z očí. Pak dostal povolení k odletu. Povolení překročit hranici.

Vím, jak to udělám. Musí to tak být…vyhnu se světlu a stanu se nočním letcem. Poletím skrz mraky…pryč od slunce a víckrát nespatřím světlo, než nastane úplněk. Doufám, že mám v tašce lunární kalendář. Do háje, zas to-seru na budíky.

samým zlem se sytí má duše, k podsvětí spěje můj život
-Žalm 88/4-

-24. listopad 2002

Bylo to neuvěřitelně vysilující. Cestovat z místa na místo, stále sledovat čas a mapu. Už to kdysi dělal, když létal se svým kamarádem. Byl to astronom, který se rozhodl, že mu slunce překáží v práci. Spolu tenkrát zažili dva měsíce dlouhou noc. A stálo je to majlant.

„Nesnáším oříšky z automatu. Jsou cítit,“ zavrčel Gabriel sám pro sebe. Roztrhl balíček a posadil se. Pár nezbedných ořechů popadalo na podlahu. Čekal, až mu prohrabou zavazadla a dovolí letět dál.
„Mně ořechy chutnají. Mám rád ty slané,“ řekl muž vedle.

-Ježíš
věk: 2002
výška: 190 cm
váha: 50 kg + kabát

„Dejte si,“ dal mu Gabriel sáček. Myslel si, že je to nejspíš místní bezdomovec.
„Já bych duši nikomu nedal,“ řekl, když vložil burák do úst. Ruce se mu při tom třásly.
„Nejste náhodou mluvící havran?“ ušklíbl se Gabriel.
„Překvapilo by vás, kdybych byl?“
„Ne.“
„Ale stejně. Duše je duše. Zkusím se za vás přimluvit u otce, ale je k lidem dost přísný.“
„Já na dušičku nevěřím. Mé fluidum neexistuje.“
„Duše je to, co dělá z hromady masa člověka. Nemáte kapesník?“
„Tady…“
„Víte, občas to krvácí,“ řekl a stiskl látku. Pomalu vsákla krev z dlaně.
„Poslední dobou potkávám zvláštní lidi. A mluví na mě havrani. Co to znamená?“
„Havrani mluví k mrtvým. A já mluvím se zoufalými a šílenými. Takže jsi…myslíte, že jsem svůj otec?“ změnil náhle téma hovoru.
„Já nevím.“
„Kdybych byl, přimlouval bych se sám u sebe a trpěl bych samomluvou. To by bylo mrzuté.“
„Některé věci člověk nikdy nepochopí.“
„Já jsem vlastně přišel jen proto, abych vám řekl, že máte duši. A že si na ni máte dávat pozor. Klidně buďte dál ateista. Ale v duši věřit musíte.“
„Když v ni začnu věřit, začnu se bát,“ řekl Gabriel.
„To je pravda. Měl byste se bát. Díky za oříšky, vyčaroval bych vám rybu nebo chleba, ale mám naspěch. Běží vás totiž několik tisíc a většina je velice zoufalá.“

Ježíš zůstal stál opodál, pak se usmál. V zásadě lidem neříkal nic nového, nic, co by skutečně nevěděli. Jako s dětmi, král nebes ve vší své moudrosti-choval se jako dítě, protože Gabrielova duše byla nemilována a nepochopena. A snad jen děti byla ochotná poslouchat. Jednoduše, jazykem, kterému rozumí-jazykem ulice.

Jednou u nás před školou stáli dva mladí lidé a rozdávali Bible. melé kapesní. Když jsem vyšla všechny ty schody ke své třídě, byl odpadní koš plný těch malých knížek.

-25. listopad 2002

Nastalo počasí, během kterého se nedá létat. Gabriel složil křídla na jednom z těch malinkých letišť pro práškovací letadla. Bolela ho hlava. Jak jeho nemoc postupovala, bolela ho čím dál víc. Dnes ho napadlo, že přijde den a on nebude schopen vzlétnout nad oblaka. Taky ho napadlo, že Tadeáš to ví. Gabriel byl nejlepší obchod, jaký v poslední době v katedrále udělal. Jestlipak má duše vůli? Otevřel lahvičku a spolykal léky. Měl by být v nemocnici…ale lovec by ho tam našel. Co se vlastně stane, když mu vezmou duši…zemře? Rozhodl se, že o tom nebude přemýšlet.

„Pochovej méďu!“
„Prosím?“ sehnul se k holčičce.
„Maminka tu pracuje!“ řekla holčička.
„Maminka je prodavačka?“ zeptal se Gabriel.
„Ne. Maminka pracuje venku. Ale dneska mě hlídá teta. Pomáhám.“ Podíval se výlohou ven. Postávaly tam prostitutky v krátkých sukních a pokuřovaly cigarety.
„Viděla jsem příšeru!“ zašeptala a rozevřela hrůzou modré oči.
„Strašidla přece nejsou,“ usmál se a klekl na jedno koleno, aby jí viděl přímo do tváře.
„Viděla jsem příšeru, která vás sleduje.“ Gabriel se lekl. Nemohla ho vidět.
„Viděla, viděla, viděla,“ opakovala a tiskla si medvěda k tělu.
„Rozbila vám letadlo,“ pípla. Gabriel polkl. Děti ho děsily. Holčičku to zjevně netrápilo. Chvíli se ještě houpala na podpatcích a pak odběhla k pultu s cukrovinkami.

Ani rozhled z nejvyšší hory vám nenabídne pohled na vlastní tvář. Proto vznikla zrcadla. Ale ani nejvyšší zrcadlo vám nenabídne skutečný pohled do údolí. Občas lidé nosí zrcadla na vrcholky hor. Jaké v tom asi nalézají uspokojení? Asi jako někdo, kdo vylije poslední hlt vody jen proto, aby viděl, jak vypadá poušť mokrá.

Letadlo vypadalo v pořádku. Tedy-na první pohled. Vzlétnout nemohlo. Gabriel se rozhodl udělat tu nejrozumnější věc, jaká ho zrovna napadla. Zavolal mechanika. Jenomže opravit letadlo mnohdy trvá déle než den. A tak Gabriel šel. Na obzoru byl kopec s malým hájkem. Když dorazil až nahoru, posadil se do měkké trávy a pohlédl do kraje. Vyndal zrcadlo. Kdepak. Krajina, kterou odráželo, nebyla ta samá. U nohou se mu schoulila černá kočka.
„Zrcadla nejsou pro muže,“ řekla.
„Eh?“ podivil se Gabriel.
„Sám jsi viděl krajinu. Zrcadla věci zplošťují. Nikdy ti neukáží pravdu.“
„Jsou zrcadla pro ženy?“ zeptal se Gabriel.
„Ne. Zrcadla nejsou pro nikoho. Ukáží ti snad, jak velké máš srdce, jak dokážeš milovat?“
„Mně zrcadlo říká, že jsem neoholený,“ zasmál se Gabriel, ale jen tiše, kdyby byl lovec poblíž.
„Ale neříká ti proč.“
„Je to snad důležité?“
„Kdyby ti zrcadlo řeklo, že jsi neoholený proto, že v době, kdy jsi se oholit mohl, jsi telefonoval matce, aby se nebála, bylo by to dobré zrcadlo. Jenže ono říká jen: Podívej se-vypadáš jako vandrák!“ prohodila kočka.
„A co by mi mělo říct zrovna teď?“ zeptal se.
„Mělo by ti říct, že jsi bledý, protože se bojíš. Ale nechceš si to připustit, tak klopíš oči a jsi nervózní.“
„To by bylo kruté zrcadlo,“ řekl Gabriel a položil si kočku na klín. Trochu ji pohladil a ona tiše předla. Pak po dlouhém čase, který nebyl dlouhý pro člověka, ale předlouhý pro pronásledovaného, zahlédl Gabriel slunce. Bylo to velmi krásné svítání.

-26. listopad 2002

Dnes ho bolela hlava víc než včera. Opustil kočku a ubytoval se v motelu u zaprášené cesty. Rád by se nasnídal, ale nedokázal se k tomu přinutil. Dnes měl poprvé pocit, že brzy zemře. Prošel se po okolí a s hrůzou zjistil, že hledá lovce. Zastavil se uprostřed strniště. Před ním stál strašák. Kýval se ve větru a rachotil. Vypadal jako Tadeáš. Jako něco mrtvého. Něco, co dokáže vyděsit i krkavce. Sáhl pod plášť. Vytáhl pistoli od Badgera. Zamířil. Střelil. Ze strašáka odlétl chomáček slámy. A lovec to slyšel.

Na pokoji měl připravenou vanu s hustou pěnou s vůní moře. Gabriel si svlékl župan. Protáhl se a naklonil nad vodu. Možná se pod pěnou skrývá lovec. Možná je tam a čeká, až se dotkne hladiny. V tu chvíli se na něj vrhne a zardousí ho… Gabriel natáhl ruku k mýdlu, zvedl nohu, aby vlezl dovnitř. Prosmýkla se kolem něj kočka. Lehce se odrazila a skočila do vody. Ani necákla. Zůstala plavat na hladině. Zvláštní. Normálně by asi neplavala. Pěna se potrhala. Mohla mu říct, že je ve vodě jed spolu s látkou, co rozšiřuje póry, ale ona se raději sama vrhla do smrti. Takové už kočky jsou. Teatrální. Gabriel jen pokrčil rameny. Mělo mu to připadat strašlivé-měl křičet nebo zděšeně zírat, ale on jen stál a pozoroval kočku, jak se houpá na hladině. Musel to být velice prudký jed. Zřejmě by ho to ani trošičku nebolelo, ani by si neuvědomil…Rychle zaplašil tu představu.

-27.listopad 2002

Dnes ráno mu něco došlo. Jak tak stál před motelem a prohlížel si vlastní ruce-proč jen si dřív nevšiml, jak zvláštní má ruce?-uvědomil si, že je víc než 500 kilometrů od katedrály a nemá žádný dopravní prostředek ( letadlo mu bylo ukradeno ). Zašel do města. Už podával slečně peníze za půjčenou dodávku, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Ucukl. Rozhodl se, že půjde pěšky a začne víc přemýšlet.
Odpoledne koupil stan a všechno ostatní, co potřebuje muž k táboření vedle dálnice. Pak začalo pršet a Gabriel rychle postavil svůj nový lehký dům. Vlezl dovnitř, natáhl se a vzpomínal, kdy tábořil naposledy. Dlouho krčil čelo a došel k pozoruhodnému závěru. Ještě nikdy netábořil.
Noc přišla rychle. Poslouchal podivné zvuky a představoval si, jaká děsivá zvířata je vydávají. Možná, že to strašlivé vrčení pochází právě od jeho lovce! Vzpomněl si, jak mu bylo sedm let a spal u tety na venkově. Byla to nejstrašlivější noc jeho života. Začalo se mu chtít na záchod, ale bál se jít přes černou chodbu. Dodneška se mu stáhlo hrdlo, když si ji představil. A jak tak ležel, začal si znovu připadat jako malý chlapec, jenom chodba se roztáhla a potemněla o trochu víc.

-28.listopad 2002

Jít sám nebyl nejlepší nápad. Chtěl přemýšlet a všechno si srovnat, ale to, co ho cestou napadalo nebylo vůbec příjemné. Někde za městem se k němu přidala kočka. Neznal ji a ona si s ním nechtěla povídat. Prostě šla a dělala mu-i když chabou-společnost. Posnídali spolu ve stánku s občerstvením. Koupil kočce slanečka, ale ona nad ním uraženě ohrnula nos. Gabriel jí ho vzal s sebou. Šel si koupit dnešní noviny-doufal, že si ze školy vzpomene na všechny ty cizí jazyky a trochu si počte. Vybral si, ale když podával trafikantovi minci, muž po něm vystřelil. Gabriel upadl. Krátce se usmál, protože doufal, že je mrtvý, ale nebyl. Dal se tedy na útěk. A opět začal cestovat v noci.

-29.listopad 2002

Vyhodil slanečka. Jeho kočka ho definitivně nechtěla. Ale přišla jiná a dala se s tou první do řeči. Bylo to milé, protože dvě kočky už nejsou osamělé. Přesto mlčely nebo vedly hovor pouze mezi sebou. Gabriel se pokoušel zaslechnout něco z toho, o čem mluvily, ale nerozuměl ničemu. Pouze tón byl velice vážný.
Dostali se na turistickou cestu. Vedla podél skály. Gabriel si prohlížel hvězdy a hádal, jak jsou asi daleko od Země. Nakonec si na tom místě postavil stan a spacák roztáhl na trávě vedle. Uložil se. Bylo velice chladno. Od úst mu stoupala pára. Kočky se mu stulily u nohou a obracely hlavy k nebi.
„Jestli to přežiju, postavím si dům na samotě a každou noc se budu dívat na hvězdy,“ řekl.
„Neměl bys tu spát, Gabrieli. Jestli půjdeš přes den, zase ti ublíží lovec,“ zašeptala kočka.
„Zůstanu tu jen chvíli.“
„Změnil ses, Gabrieli,“ řekla druhá kočka. Gabriel to věděl. Věřil, že je to dar, protože se mu otevřely oči. Už mu bylo jedno, jestli zemře na svou nemoc, nebo jestli doběhne svůj závod. Život mu náhle připadal tak neuvěřitelný! Měl pocit, že nic není obyčejné, že vše kolem ožilo. A než se dosyta vynadíval na kosmické klenoty, přidaly se k němu další dvě kočky.

-30. listopad 2002
Anežka
věk: 17
výška: 160 cm
váha: 52 kg

„Neměl byste trochu vody? Ahoj, kočičko, můžu tě pošimrat pod krkem?“
„Prosím?“
„Jestli byste neměl trošku vody. Včera mi došla.“
„Jistě, tady, vezměte si, kolik chcete.“ Ochutnala vodu. Přelila ji do bandasky a utáhla víčko.
„Mám ráda kočky.“
„Já taky.“
„Jsou všechny vaše?“
„Cestujeme spolu,“ řekl Gabriel, aby nemusel nic vysvětlovat.
„Ta malá je nejhezčí. Copak, chceš si hrát?“ Povalila kočku na záda a podrbala ji na břiše.
„To takhle vždycky mluvíte s cizími lidmi? To se mně ani trochu nebojíte?“ podivil se Gabriel. Žil ve světě násilí, kde dívky jako ona byly v bezpečí jedině někde pod zámkem. Zvážněla, podívala se na nebe a řekla:
„Nemám strach, dokud je tma.“
„Za chvíli svítá.“
„Můžu si postavit stan vedle vás?“ pípla. Kývl. Shodila krosnu ze zad a vytáhla tmavé iglú.
„Já jsem na výletě. Přes den je horko, tak pochoduju jenom přes noc,“ řekla a usmála se. Horko? Vždyť je hrozná zima! A ona se bojí. Má větší strach než já…proboha…vždyť je to malá holka! Co může chtít po Tadeášovi takové kuře? Nebo je to náhoda? Možná je skutečně na výletě. Sama? Vyloučeno.
„Nedáte si, slečno, něco k jídlu?“
„Nejedla jsem skoro den,“ vzdychla a usmála se. Vyndal plechovku s masem a postavil ji na lihový vařič.
„Vy jste něco jako zálesák?“ zeptala se.
„Žádné otázky. Nechci vám lhát, ale pravdu vám říct nemůžu. Ne, nebojte se. Nejsem žádný zločinec. Jak vás tak poslouchám, myslím, že máme společnou cestu.“
„Nemůžete vědět, kam jdu,“ řekla přísně. Vytáhl mapu, rozložil ji přes deku a zapíchl prst přímo na město s katedrálou. Příšerně zbledla.
„Tak vy taky?“ zeptala se.
„Já nevím. Už si nejsem jistý, že to chci.“
„Proč?“ vyděsila se.
„Mozkový nádor.“ Vypadala, že nechápe. Přemýšlela.
„To je mi líto,“ řekla nakonec.
„Zvláštní náhoda, že jsme se potkali,“ řekl.
„Ne. Hledala jsem pomoc a muž, co si říká Prezident, mě za vámi poslal. Ale nevěděla jsem, že taky…“
„Prezident…tomu jde hlavně o peníze,“ odfrkl si.
„Nemyslím. Víte, on pomáhá ostatním, ale asi by mu nikdo nevěřil, kdyby pro svou pomoc neměl nějaký motiv. Pomoc zadarmo je strašně podezřelá.“
„Jste chytré děvče.“
„A vy úplně jiný.“
„Jiný?“
„Prezident říkal, že vás poznám podle toho, že budete mluvit jako dělník a kolem sebe máchat bouchačkou.“ Zčervenala.
„Takovej jsem opravdu byl. Dřív jsem nepřemýšlel.“
„Možná bychom neměli tolik mluvit, ať nenaděláme nějakou škodu.“ Gabriel se usmál a zalezl do spacáku.
„Dobrou noc, slečno…“
„Anežka.“
Když se probral, zapadalo slunce. Anežka vařila polívku ze sáčku. Všechny kočky jí při tom pomáhaly, jak mohly.
„Spal jste dobře?“
„Jo. A nevykejte mi, prosím“
„Vy mi taky vykáte!“ řekla pobaveně a podala mu polívku s chlebem.
„Tebe mi, Anežko, poslalo samo nebe,“ řekl a očistil svou lžíci.
„Mě? Je to va…tvoje polívka a tvoje voda.“ řekla.
„Vidím, že máme novou společnost,“ kývnul Gabriel k nové kočce.
„Přišla, když jsi spal a lehla si vedle tebe. Myslela jsem, že patří k těm ostatním!“
„Asi mám na ně štěstí. Sbal se. Vyrazíme do půl hodiny.“

-1.prosinec 2002

Tma byla lehounká jako pírko. Gabriel a Anežka šli přes rozoraná pole. Vlasy měli ulepené a vlhké, jak celou tu dobu mrholilo. Pod nohama se jim pletly kočky a ševelily mezi sebou, čenichaly a občas se někam ztratily, aby se zase vrátily.
„Podívej, domek!“ řekla Anežka a ukázala na blízky kopec, kde se skrz mlhu prodíral paprsek světla.
„Tam půjdeme,“ pověděla jedna z koček a její ostatní soukmenovci se za ní rozběhli do svahu.

Dům byl malý, postavený z červených cihel. Jeho střecha se už dlouho rozpadala, ale v létě ji nebylo přes koruny lip vidět, tak to nikomu nevadilo. Náhle vrzly dveře.

-Šimon
věk: 73
výška: 198 cm
váha: 87 kg

„Pojďte dovnitř, pán vás očekává.“ Muž ve dveřích vypadal jako komorník. Měl na sobě velmi ošuntělý frak a mezi futry se musel sklánět, aby hlavou nepráskal o strop. Kočky se hned nahrnuly dovnitř. Gabriel chvilku váhal, ale zvědavost s ním pohla jiným směrem, než rozum.
Uvnitř bylo přetopeno. Vonělo to tam po kobercích a prachu. Na zdech byly podivné prastaré tapiserie a letité obrazy starých pánů a dam. Vyřezávaný nábytek ucpával chodbu.
„Jděte prosím do sálu,“ řekl komorník a ukázal jim směr. Anežka a Gabriel se vydali bloudit domem. Zdál se být uvnitř větší a starší, než zvnějšku. Kočky jim nedovolily uhnout jinam, a tak oba nakonec vstoupili do sálu. A tam, na pohovce vedle krbu, ležel on.

Sebastian
věk:?
výška: 136 cm
váha: 57 kg

Byl to vpravdě obří kocour. V setmělém pokoji mhouřil oči a mrskal ocasem ze strany na stranu. Na krku se mu houpal podivný amulet.
„Posaďte se, prosím,“ řekl Sebastian hlubokým hlasem. Usadili se tedy do připravených křesel.
„Už dlouho na vás čekám,“ zavrněl. Pak dlouho mlčel a jen tak si je prohlížel. Tak dlouho, že oba, aniž by položili jedinou z těch otázek, které je trápily, usnuli.

-2. prosinec 2002

Probudili se se západem slunce. Sebastian tam stále seděl.
„Kdysi dávno si zvířata vybírala, jestli budou s bohem, nebo s člověkem. Většina zvířat milovala člověka a šla s ním, ale kočka zůstala s bohem. Pak jednoho dne se kočce po člověku zastesklo. Bůh jí tedy dovolil odejít k člověku. Jenomže když byla kočka u člověka, stýskalo se jí po bohu. A je to nyní tak, že duše kočky žije u boha a tělo u člověka. Všechna tajemství universa kočce zůstala. Kočka nikdy nemůže ztratit duši, nikdy ji neprohraje, nikdy na ni nezapomene,“ vyprávěl obrovský kocour tak tiše, že ho sotva slyšeli. A všechny kočky při tom kývaly hlavami. Je to tak, je to tak.
„Až teď jsem poznal, že žít znamená bojovat o duši. Jak může kočka žít, když má duši tak daleko?“ řekl Gabriel.
„Kočka žije napůl, ale její život není o nic horší něž tvůj, který jsi nežil ani ze setinky,“ pronesl kocour. Je to tak, je to tak.
„Proč jsi nás sem tedy přivedl?“ divil se Gabriel.
„Protože když ti bylo patnáct let, svou duši jsi proklel a přesto o ni teď bojuješ.“
„Ano. Vzpomínám si, že jsem to kdysi v zoufalství udělal.“ (Záblesk, rána z pistole, krev na podlaze…)
„Je to tak, že se kočky chystají k velkému rozhodnutí. Jestliže neuspěješ ve svém běhu, kočka navždy odejde od člověka.“ Jistě, proč ne, po tom všem, čeho se na ní člověk dopustil. proč zůstávat u člověka, který utrácí duše jako penízky?
„Teď jdi. Pomůžu ti uspět, ale zázraky nečekej.“

-3. prosinec 2002

„Je tu příliš ticho,“ řekla Anežka. Lesní cesta se před časem spojila s asfaltovou silnicí. Teď šli po ní a naslouchali. Už nepršelo.
„Já vím. Kočky jsou nervózní. Možná, že něco cítí.“
„Hodně jsem přemýšlela. Musíme se rozdělit,“ řekla. Dívala se daleko před sebe a krčila čelo.
„Já vím. Taky jsem na to myslel. Je pro nás těžké o některých věcech nemluvit…je těžké mlčet,“ řekl Gabriel.
„Vlastně, bylo by nejlepší se už nikdy nevidět. Aby nás to nesvádělo,“ pípla.
„Ano. Ale budu mít o tebe velký strach,“ zašeptal. Opravdu se o ni bál a ona o něho. A tak na další křižovatce odbočila jinam. Neloučili se, prostě se otočila a šla a některé kočky s ní.

-4.prosinec 2002-NOV

„Kampak jsi zmizel, Měsíci? K čertu s tebou!“ Gabriel listoval v mapách. Broukal si cosi nesrozumitelného. Zrak se mu mlžil. Napadlo ho, že by bylo velmi legrační, kdyby na svou nemoc umřel právě teď a tady, když ani neví, kde je.
Dostal se na dálnici. Auta jezdila kolem a troubila na něj. Světla ho oslňovala. Celá ta scenérie ho malinko uspala, takže se soustředil jen na to, aby střídal nohy a nezakopl o ně. A když se z únavy začal sladce usmívat, zasekla se mu kočka do zad. Probudil se, vytřeštil oči a sundal ji dolů, ale dřív, než ji položil, něco velikého a černého ho strhlo pod projíždějící kamión.

-5. prosinec 2002

Probral se, což bylo velmi neočekávané. Neměl se probrat. Nechtěl se probrat. Setřel si krev z obličeje. Vedle něj ležela rozjetá kočka. Jak mu jí jen bylo líto! Chtěl ji vzít a zahrabat, ale ostatní se toho ujaly. Předpokládal, že to ony ho odtáhly ke kraji cesty, protože rukávy měl vytahané a okousané.
Proč je na světě veškerá bolest?
Hvězdy se nad ránem ztratily a on se zamknul v motelovém pokoji a zabarikádoval okna. Do večera byl v bezpečí…snad.
„Myslíš, že jsem mrtvý?“ zeptal se večer kočky. To už byli znovu na pochodu.
„Mezi veškerými tajemstvími je toto jediné, které ti nemohu objasnit,“ řekla kočka.
„Ježíš mi řekl, že havrani mluví s mrtvými. Se mnou jeden mluvil.“
„Ach, Ježíš zase mluví se zoufalými. Jsi snad teď zoufalý?“ řekla kočka, zastavila se a podívala na Měsíc. Ona alespoň tušila, kde Měsíc je, ale Gabriel ho neviděl.
„Nejsem zoufalý. Možná, že už tedy nejsem ani mrtvý...“ Kočka se ušklíbla a otráveně zakroutila hlavou. Lidé jsou někdy tak hloupí!

-6. prosinec 2002

Minula půlnoc, přišel nový, sychravý a mrazivý den. Z oblak se tiše snášel sníh. Zima byla po pár hodinách tak nesnesitelná, že Gabriela zahnala ve vesnici do hospody. Sám se spoustou koček vypadal hrozivě. Seděly kolem něj v kruhu a švitořily.
Slunce vstávalo pomalu. Poledne Gabriela probudilo. Pocítil lovcovu blízkost.
„Je venku. Stojí hned u dveří, ale ty ho nemůžeš vidět,“ řekl President. Podivné, ten člověk sám byl lovci podobný svými způsoby.
„Co dělat?“ pípnul Gabriel. President se jen usmál:
„Nedělej nic. Prostě tu seď.“ A tak seděli. Hodinu. Dvě. Tři a lovec stál stále mezi dveřmi a čekal.
„Dovnitř nepůjde,“ řekl po čase President.
„Možná. Ale my nemůžeme ven,“ řekl Gabriel.
„To je pravda. Otázka je, jestli chceme, či potřebujeme jít ven.“
„Já musím,“ zašeptal Gabriel.
„Dobře. Oknem napravo. Já ho zdržím,“ řekl President a skočil ke dveřím. Gabriel otevřel okno a vylezl ven. Kočky za ním.

Odložils mě do nejhlubší jámy, do temnoty hlubin
Žalm 88/7

-7. prosinec 2002

Gabriel seděl v půjčeném autě. Cesta letěla kolem, sníh se lepil na přední sklo. Kočky spaly. Zastavil u pumpy. Koupil něco málo k jídlu. A pak znovu dál a dál, když se najednou silnice pohla a zkroutila, převrátila a roztáhla...Gabriel prudce zastavil, opřel se o volant a sténal. Tak strašlivá bolest! Ve spáncích mu bušilo a před očima mu tančila světýlka.
Nemoc se zase ozvala silněji než dřív. Tento den Gabriel poprvé uviděl plakat kočku.

-8. prosinec 2002
Přejel hranice. Stále mu nebylo dobře. Občas se dostavily závratě a on věděl, že v takovém stavu by neměl řídit.
V jeho prospěch hrálo to, že noc se dloužila a světlo bylo sotva okamžik. Jenom mráz ho trápil a kočky studily tlapky. Koupil si lístek na vlak a všechny je propašoval do kupé. Vyhodili ho až po dvou seti kilometrech. Byl zpátky ve svém městě. Tam, kde to začalo, a kde to hodlal i skončit.

-9. prosince 2002

Město bylo oblečené do vánočního kabátku. Kolem chodili cizí lidé a on, jediný, který měl aspoň příležitost dotknout se pravdy o lidské duši, krmil v parku holuby. Kočky se pro těch pár okamžiků vzdálily, a tak seděl nerušen a nechal si do vlasů padat vločky. Ptáci šustili křídly a sbírali drobečky.

...kéž bych i já směl mít hedvábná křídla tohoto ticha...

Stal se z něj zanedbaný vandrák. Narostl mu vous, nehty měl samou špínu, kabát uválený. Třeba se konečně proměnil ve skutečného Gabriela. Zvedl oči k zasněžené jabloni. Přimhouřil oči. Ano. Sníh vypadal stejně, jako bílé květy. Kochal se tou myšlenkou ve chvíli, kdy v kostele zvonili poledne.
Zbytek dne byl klidný. Lovec nejspíš stále nedorazil do města.

-10. prosince 2002

Gabriel se zastavil doma. Byt byl po vytopení zničený, ale tekla tam voda a on se oholil a umyl. Zrcadlo bylo naprasklé. Kdyby tak chtěl dnešek rychle skončit! Cestou z koupelny prošel kolem telefonu.
„Krásný den, půvabe jara...“
„Gabrieli?“ řekl ženský hlas v telefonu.
„Ano, já,“ řekl.
„Ty jsi tu knihu přečetl?“
„Dnes.“ Před třemi lety vydala knihu. Tenkrát spolu chodili, ale on nebyl schopný přečíst jedinou stránku. Vrátil se k ní až dnes a připadala mu krásná. Ona i její kniha.
„Já...nikdy jsme nemluvili o tom, jak jsi odešla.“
„Odešel jsi ještě přede mnou. Nemyslím tím fyzicky.“
„Chtěl bych tě vidět, hrozně mi chybíš.“
„Gabrieli, vdala jsem se.“ Tak. Oči mu zabloudily k obálce Půvab jara.
„Doufám, že jsi šťastná.“
„Jsem velice šťastná, Gabrieli. Jak se ti vede? Dlouho jsem o tobě neslyšela.“
„Mám se skvěle. Všechno se mi daří. Promiň, volám z práce, budu muset končit. Pozdravuj muže...“ zavěsil. Dokázal si ji představit, křehkou a vždycky trochu smutnou. Vdanou.
Zašel do restaurace, ale neodvážil se tam nic sníst. Zavolal matce, nevzala to. Pak si koupil novou pistoli. Skončil v kostele. Seděl sám v lavici hned u dveří a pokoušel se vzpomenout na nějakou modlitbu. ...Klidně buď dál ateista, ale v duši věřit musíš...
„Ven! Ven ty bezvěrče! Kdo je ochoten nabídnou duši ďáblu, ten nepatří do chrámu!“

-11.prosinec 2002

Stejně jako včera, toulal se Gabriel městem. Kočky pobíhaly kolem něj, až o ně občas zakopával. Procházel kolem kavárny, když skrz výlohu zahlédl známou tvář.

-Adriana
věk: 30
výška: 160
váha: 52

Musela ho zahlédnout. Vyšla ven a přátelsky ho objala.
„Nevěřím, že jsi ji přečetl,“ řekla.
„Zeptej se, na co chceš.“
„Změnil ses. Hodně.“
„Jo. Malinko jsem překopal svůj slovník a způsoby. Jsem lepší člověk,“ řekl.
„Jiný ještě neznamená lepší. Měla jsem tě ráda takovýho, jaký jsi býval,“ vzdychla.
„Jaký jsem byl?“ zeptal se.
„Upřímný, ale taktní. Vulgární a divoký, trochu romantický, velmi zmatený. Nevěděl jsi, co chceš. Víš už, co chceš?“
„Žiju, abych to zjistil.“
„Nechtěla jsem ti ublížit. Nemohla jsem to vydržet.“
„Neměla jsi to se mnou jednoduchý,“ uznal.
„Nenáviděla jsem tě.“
„Lžeš, měla jsi mě ráda.“
„Jo, to teda jo, ale nerozuměl jsi mi.“
„Až teď, ale je pozdě.“
„Jo, to je. Musím domů, vařit večeři.“

-12. prosinec 2002

Probudil se dřív než ona. ležela nahá na matraci, kterou měl místo postele. Nikdy jí to tak neslušelo, jako teď. Políbil ji na rameno, odhrnul vlasy z tváře. Vstal a oblékl se, napsal jí krátký dopis, kde jí slíbil, že zavolá a odešel ven. Nechtěl s ní mluvit, nemohl. Oba se provinili a nejvíc proti sobě navzájem. Možná jí někdy doopravdy zavolá, jenže ona zavěsí.
Přes den se dostavil ten ošklivý pocit, že je lovec na blízku. Až do setmění se proto vyhýbal slunci a držel se ve stínu. Se setměním dorazil ke zdem hřbitova. Zaslechl, že si tam někdo píská.

Smrt
výška: 200cm
váha: víc než stín a míň než svět

Málem do toho chlapíka vrazil. Poskakovat mezi náhrobními kameny s kosou v ruce a ta zvonila divnou melodii. Jakmile však zahlédl kočky zastavil, uklonil se a řekl:
„Krásný den.“
„Krásný den,“ řekly kočky.
„Krásný den,“ řekl Gabrielovi.
„Copak vás přivádí zrovna sem?“ zeptal se Smrťák.
„Slyšel jsem, jak si pískáte. Zdálo se mi, že ten nápěv poznávám,“ řekl Gabriel.
„To jsem nepískal já, to si pískala Pravda,“ řekl Smrťák.
„Copak Pravda je tady?“
„Jistě, rád vám ji ukážu,“ řekl Smrťák a odhrnul letitý břečťan ze zanedbaného kříže. Na kříži bylo napsáno PRAVDA a zpod něj se ozývalo veselé pískání.
„Jakto, že je pravdě tak veselo? A pročpak je tam dole?“ divil se Gabriel.
„Inu, to je tak: Pravdě bylo zatěžko poslouchat všechny ty hrozné malicherné lži, tak se jednoho dne sebrala a zalezla tam dolů.“
„Ale vždyť je ještě hodně Pravdy na světě,“ řekl Gabriel.
„Ho! To už není Pravda, to je jen to její pískání,“ zasmál se Smrťák a dvakrát se zatočil.
„A já tu tančím, aby měla proč pískat.“
„To je dobré vědět,“ řekl Gabriel.
„Krásný den,“ uklonil se Gabriel a nechal Smrt, ať si tančí.

-13. prosinec 2002

Pátek třináctého. Gabriel opustil byt, kdyby snad napadlo lovce znovu ho navštívit. Přestěhoval se do ubytovny. Za světla spal, dobře zamčený s odpojeným plynem a elektřinou. Se zastavenou vodou. Večer se odhlásil a vydal se do ulic. Bloudil po barech. Skončil v malinké kavárničce na předměstí. Zastavil se tam i President. Chvilku si jen tak povídali, vypili něco čaje. V celku to bylo pro oba příjemné. Nad ránem se vydal President za svou prací a Gabriel šel hledat bezpečný nocleh. To už ovšem bylo 14. prosince.

-14. prosinec 2002

Dlouho mu bylo zle, svět se mu převracel před očima a hlava mu téměř praskala. Na dvě hodiny se vrátil ke svému starému slovníku, ale jak odezněla bolest, odezněla i zlost. Chvíli plakal.
Když opouštěl pokoj, našel pode dveřmi lístek se vzkazem.


Sejdeme se na fotbalovém hřišti dnes ve 20:00. Lovec

Lovec. President mluvil o lovcích jako o zvířatech. Byla to nějaká legrace? Nebo past? Každopádně Gabriel byl dost zvědavý na to, aby se okamžitě vydal na fotbalové hřiště.

-Lovec

Stál na zasněžené hrací ploše a rozhlížel se všude kolem. Lovec se přikradl tak tiše, že si ho všimnul, až když ho on popadl za krk a otočil si Gabriela tváří k sobě. Lovec byl něco zrakově neuchopitelného. Gabriel by o něm řekl, že je velmi temný a lesklý. Řekl by, že je obrovský, a že má malou hlavu a hladkou tvář bez očí, bez uší, bez úst. Jen nos z ní trčí. Dvě nozdry, aby mohl čenichat. Přesto lovec viděl a slyšel.
Gabrielovi se setmělo před očima. Vypadalo to, že omdlí. Kočky se rozutekly. Jenže lovec Gabriela nezabil.
„Tadeáš ti vzkazuje toto: Jdi zítra o půlnoci do lesa za město. Jdi co nejhlouběji a poznáš,“ řekl lovec.
„Co poznám?“ zeptal se Gabriel. Lovec zaváhal.
„Poznáš. Prostě poznáš.“

-15. prosinec 2002

Gabriel byl stále vyděšený ze včerejšího zážitku. Včera si něco uvědomit. Lovci ho nemají zabít. Co tedy? Byl tolikrát příliš blízko smrti a přece se jí vždycky vyhnul. Ale jeho přežití se zatím jevilo jako nešťastná náhoda. Čím víc o tom přemýšlel, tím míň tomu rozuměl.
Smrákalo se, když dorazil k lesu. Bloudil. Dostal se velmi daleko, až začal pochybovat, dokáže-li se vůbec vrátit zpět.
O půlnoci padla mlha. Mezi chomáčky se zjevili andělé. Všichni krásní, ale z kamene, stáli mezi stromy a mlčeli. Gabriel, jako by věděl, kam jít, vztáhl ruku k jednomu z nich. Ta tvář mu byla známá. Jakmile se jí dotknul, kamenný škraloup se odrolil. Ta tvář patřila Anežce. V měsíčním světle byla úplně bílá. Praskliny se však nezastavily a běželi dál po jejím těle. Rozpadla se jí křídla a ona bez kamenné podpory padla k zemi. Vypadala, že spí, ale probudit nešla. Gabriel pochopil. Neuspěla a bylo zbytečné zapalovat za ni svíci. Nebyla duše, která by se nechala vést jejím světlem. Zvedl se vítr a odvál mlhu, anděly i Anežku.

-16. prosinec 2002

Celý den bloudil lesem a hledal cestu ven. Dostal se na malou stezku, která ho zavedla na větší a ta do vesnice, odkud se vrátil autobusem. Jako by všechno skončilo. Anežka byla ztracená a on s ní.
Zašel na oběd do restaurace. Dřív, než mu donesli oběd, Gabriel usnul s hlavou na stole. Měl sen, ale když ho servírka něžně probudila, zapomněl o čem. Snědl to, co mu dala a odšoural se domů vyspat.
Probral se, když se smrákalo. Doufal, že se neprobudí, ale ne tak, jako dřív. Dřív by to zoufalství cítil úplně. Dřív by se jím opájel, teď to byl pocit trochu jiný. Vstal, vyčistil pistoli a vyrazil do ulic.
Před dveřmi seděl President, Gabriel o něj málem zakopl.
„Ztrácíš ostražitost!“ napmenul Gabriela.
„Je mi to jedno. Včera jsem mluvil s …ním a nic mi neuděl. Ani se mě nedotknul.“
„Jistě. Proč by to dělal, nebyl to tvůj lovec, ale její!“ zatřásl s ním President. Tak tedy. Ztracená jistota se vrací. Tak přece jen je lovec jen obyčejný zabiják a žádná nová záhada. Gabriel z toho měl takovou radost, že Presidenta objal.
„A kde je? Kde je ten můj bastard?“
„Kdybych ti to řekl, rozběhneš se za ním. Hlupáku, dávej si pozor na pusu. Moc mluvíš.“ Gabriel přemýšlel. Po nedostatečném spánku, spocený a páchnoucí…bylo to těžké, ale věděl, že lovec šel po jeho stopě a nespěchal. Možná tedy bloudí někde v lese.
„Chci ho vidět. Kolik chceš?“
„Nechci peníze. Bože, dobrá, povím ti to. Zůstal na hřbitově, ale nechoď za ním. Je pod vlivem kouzla Pravdy. Jestli tě ucítí, kouzlo se prolomí,“ řekl President, ale Gabriel ho vnímal jen málo. Hned se rozběhl ke hřbitovu.
Padla tma. Gabriel se plížil kolem zdi. Doufal, že uslyší, jak Smrt klape o kamennou dlažbu, ale bylo ticho. Jen jakýsi šepot ve stínech.
Prošel branou. Lovec klečel u náhrobku Pravdy, hlavu nastranu a poslouchal. Zdál se být naprosto fascinován šepotem z hrobu. Gabriel se blížil a blížil až slyšela slova jasně a ostře. „Nejsi nic. Jsi míň než nic, nikdo tě nepotřebuje, nikdo si tě nežádá. Kdo ztratí duši, ztratí sebe. Jsi prázdné nic a ničím zůstaneš!“ A znovu dokola opakovala Pravda ten vzorec tak, že i Gabriel zapomněl, kde je a kdo je a dlouhé hodiny naslouchal. Možná by tam stál navěky, kdyby ho nepopadla pohublá ruka a neodtáhla z dosahu slov.
Byl to Ježíš. V ruce držel bochník a cpal ho Gabrielovi.
„Posledně jsem neměl čas.“ Gabriel na něj zíral v pravdě jako na zjevení.
„To jsi ty? Já…promiň, ještě jsem si nezvykl na tohle hmotné…křesťanství,“ řekl Gabriel.
„Křesťanství? Kdepak. Jde jen o to, čemu věříš ty. Kdybys byl třeba hinduista, zašel by za tebou Višnu, nebo jak on se to jmenuje,“ řekl Ježíš.
„Tak ono je vás víc?“
„Ne. Pro tebe ne. Pochop, je to složité. Je jen to, čemu věříš.“
„Ale já nevěřím!“ Bránil se Gabriel.
„Ach tak. A co ty modlitby před spaním? Co to tvé andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku?“ Ježíš teď vypadal rozčíleně. Gabriel zaváhal.
„Ale to bylo dávno!“
„Ať je to jak chce. Babička tě dala pokřtít a tak tě mám na starosti. Tady si vem ten chleba a já zase půjdu.“
„Počkej! Přece jsi nepřišel jen kvůli chlebu!“ divil se Gabriel.
„Pravda. Chtěl jsem ti říct, ať nechodíš tak blízko, mohl by tě ucítit,“ prohodil Ježíš.
„On? Aha. Tak…se měj hezky.“
„Moment. Ještě něco. To s Nadějí. Jistě. Naděje. Je jedno odkud bereš Naději, ona tu prostě je a neměl by ses stydět věřit. V cokoliv. Třeba ve mně.“
„Nestydím se.“
„Ale ano, stydíš. To je poslední krok. Otevřel ses sám sobě a nepřiznáš si takovou hloupost, jako je víra.“
„V Boha?“ zeptal se Gabriel.
„Hloupost. Ty v Boha uvěříš, až o něj zakopneš. Ale v něco vyššího. V nějaký ideál! Pokřtěný ještě neznamená křesťan, modlící neznamená upřímný. Uvěřil jsi v duši, uvěřil jsi v sebe. Teď ti zbývá uvěřit v ostatní.“
„Jsi príma chlapík, ale nechceš toho trochu moc?“ řekl Gabriel.
„Kdepak. Jen…úplně všechno, co mi můžeš nabídnout,“ usmál se Ježíš. Gabriel ho pokládal za velmi zmateného, ale něměl to srdce, ho odbýt. Všimnul si, že mu zase krvácí šrámy na rukou a tak mu podal kapesník.
„Dík,“ řekl jen.
„V něčem máš pravdu. Babička mě něco naučila a ono to ve mě trochu zůstalo. Víra. Já věřím, že zítra vyjde slunce a bude ještě hřejivější, než to dnešní.“
„Blázne. Nic nechápeš. Zkouším tu na tebe svou nejlepší propagandu a ty na mě se sluncem. No nic. Měj se. Mám toho hodně…zázraky a tak,“ řekl Ježíš, nasadil si zrcadlovky a odšoural se pryč. Vskutku-podivný chlapík.

-17. prosinec 2002

Tenhle den skoro celý prospal. Jeho lovec byl zavřený na hřbitově a Gabriel získal něco jako nestálou svobodu pohybu. Blížil se den návratu do katedrály a on byl náhle nejistý. Kočky se ztrácely a vracely, zvířata na něj civěla, bylo to zlé, ale mohlo být hůř.
Večer si zašel k holiči, nechat se ostříhat a oholit, pak si koupil nový oblek a barvičky. Když se vrátil do bytu, kočky z něj měly legraci. Gabriel si je bral jednu po druhé a maloval je na zdi bytu. Byly to malůvky jako od děcka, naivní, ale milé. Kočky vypadaly v podstatě stejně, jen fleky na kožichu měly různé. Mezi tímhle barevným šílenstvím gabriel seděl, dokud nezaslechl šramot od dveří.
„Gabrieli, hádej, kdo přijel?“

-Matka:
Věk: 58
Váha: 78
Výška: 163

„Nic horšího se mi stát nemohlo,“ zavrčel.
„Gábí? Fuj, jedeš!“
„Jejda, mami, to je ale milé překvapení!“ řekl Gabriel. Máma zůstala zírat a kabely jí vypadly z rukou. Byt vytopený, bez nábytku, jen jedna matrace na zemi a všude kočky.
„Vysvětlím ti to,“ řekl.
„To doufám.“
„Prasklo topení a já se musel vystěhovat. Chci to tu prodat kočičímu útulku a najít si něco většího,“ drmolil. Matka mu něvěřila, ale kývla.
„Měl bys být v nemocnici a ne se tu válet v téhle špíně,“ špitla, ale skutečnou podstatu jeho nemoci neznala.
„No, tak já abych ti zabral místo v hotelu,“ vytáhl mobil.
„Neobtěžuj se, zabrala jsem si ho cestou, kdybych tě tu našla s ženskou. Nesnáším ty tvoje ženský.“
„Změnil jsem se,“ zkusil Gabriel.
„Já vím. Měníš se dvakrát ročně. Jěště fetuješ?“
„Ne.“
„Piješ?“
„Trochu.“
„Nikdy jsem neměla pořádného syna. Tak teď jdi ven a já to tu trochu uklidím!“
„Bude se to prodávat!“
„Jistě. Ale stejně to tu uklidím. Co by si o tobě pomysleli. A tu havěť si vem s sebou.“ Gabriel byl vystrkán za dveře. Kočky na něj vyjeveně mžourali a on jen vzdychnul:
„Taková byla vždycky. Tak já abych si zabral místo v hotelu.“

-18. prosinec 2002

Matka ho celý den zpravovala o stavu bytu. Bylo to ubíjející, ale milé, že se starala. Tak se zase celý den toulal a zaháněl nervozitu v zábavních podnicích. Rozhazoval peníze a čas se nakonec naklonil k velkému dni.

-19. prosinec, čtvrtek, úplněk

Když se probral, bylo poledne pryč a všechny kočky seděly v kruhu kolem hotelové postele. Čekaly a čumáčky je jim leskly.
„To je ten čas,“ řekla mourovatá. Gariel se učesal a oblékl, při holení se pořezal. Ruce se mu třásly a žaludek se mu svíral jako nikdy. Za oknem sněžilo. Den nebyl nijak záživný, ale jakmile se setmělo, všechny cizí kočky vyšly do ulic a bylo cítit hrozivé napětí. Měsíc stoupal pomalu a zářil, že nebylo vidět hvězd. Mraky se rozplynuly. Gabriel kráčel ke katedrále.
Byla ještě zanedbanější, než když ji viděl naposledy. Posadil se na chvíli na její schody a sníh mu promáčel kabát. Bylo ticho.
Hodiny objaly půlnoc. Zvon ve věži počal odbíjet…
…jedna…
Gabriel rozrazil dvěře do síně.
…dva…
Minul křtitelnici.
…tři…
Minul sloupoví vedlejší lodě.
…čtyři…
Minul dřevěné lavice.
…pět…
Vyšel dva malé schůdky.
…šest…
Přistoupil k oltáři.
…sedm…
Chopil se šňurky zvonečku.
…osm…
Cink, cink, cink!
…devět…
Bolest v hlavě.
…deset…
Tadeáš vchází bočními dvířky.
…jedenáct…
Uklání se jako šašek.
…dvanáct…
Usmívá se-řada žraločích zubů.
„Gratuluji, gratuluji. Tak se přece znovu potkáváme. Váš obchodník s dětmi-vždy k dispozici. Dovolte mi potvrdit vaše úplné uzdravení.“
„Chci běžet znovu.“
„Co?“
„Chci běžet znovu!“ řekl Gabriel. Mezi kočkami to zašumělo.
„Je vám ovšem jasné, že přání typu: Ať zmizí tahle katedrála navěky, nebude nikdy splněno!“
„Pochopil jsem pravidla téhle hry. Možná víc, než jsi zamýšlel.“
„Je to příliš vážné, než bychom to nazývali hrou,“ řekl Tadeáš s vážnou tváří.
„Nicméně, jaké je vaše další přání?“

-20. leden 2004

Takže…dnes je dvacátého ledna a je pondělí. Tak to je. Gabriel běžel znovu a běhá stále. Nejprve si přál, aby Tadeáš vrátil duši Anežce, pak dalším a dalším. Každý rok zachrání 13 duší. 12 cizích a tu svoji. Žel se jich ročně ztratí víc, než jich on kdy může zachránit, ale je důležité vědět, že i když už vlastní duši promrháme, on ji může najít. Jednou si prodlouží život na nespočetná léta. Bude tu, dokud ho nezabije lovec, nebo se on nerozhodne skončit.

---