Mě se nikdo neptal!!!

 Třískla jsem dveřma od bytu a letěla do pokoje. Padla jsem na postel a brečela. Bylo mi hrozně! Za všechno ale mohl Honza. Utřu si slzy a horečně hledám po šuplíkách fotky. Tady! Ruce se mi třesou, když dávám každou fotku na zem. Je tam všude. Směje se a na jedné máme představení ve škole. Tehdy mě požádal o ruku. Samozřejmě ne doopravdy, ale já to brala vážně. Celá červená jsem řekla ano podle scénáře. Usmála jsem se. Po tváři mi zase sklouzla slza.

 Honza mě před měsícem a něco poprosil, abych s ním šla do Diclu, tedy do Disco Clubu. Šla jsem a představovala jsem si, jak spolu budeme tancovat a on mi vyzná lásku. Chyba lávky! Vůbec jsme nešli na parket, ale k baru, kde čekal nějaký chlap. Vypadal, jako by právě přijel z Havaje. Košile a kalhoty měl potištěné obrázky palem a mořem. Honza mu něco řekl do ucha a chlap přikývl. Pak následovala výměna: peníze a záhadný balíček s bílým práškem. Potom mě Honza vytáhl ven z diskotéky. Tenkrát jsem tomu nechtěla uvěřit. Piko. "To si děláš srandu, ne?" vykřiknu na něj. "Prosím tě! Ani jsi to nevyzkoušela a už bys chtěla poučovat. Dej si!" dává mi k obličeji balíček. Ustoupím o dva kroky a zašklebím se. "Jsi vadný nebo co? Zahoď to!" skoro jsem brečela. Vždyť jsem ho znala tak dlouho... Vybavil se mi film o feťačce, která čekala dítě. Těsně před porodem zemřela. Dítě pár dní potom taky. Honza mě chytil bolestivě pod krkem. "Sklapni!" zasyčel. Strašně jsem se lekla. "Pusť mě. To bolí." zasípala jsem. Pomalu mi docházel dech. Pustil mě. Rozkašlala jsem se. Tehdy jsem utekla domů. Ani si nevšiml, že už s ním nejsem.

 "A co Honza? Už tu dlouho nebyl." zeptala se mě matka u oběda. Celá jsem se uvnitř zhroutila. Lžíce spadla na talíř a já brečela jako nikdy předtím. Za chvíli bylo všechno venku. "Ale Honza je takový hodný hoch. To přece nejde!" řekla matka s hrůzou. Zavrtěla jsem hlavou. "On už do toho spadl. Je jen otázkou času, kdy se mu tam nebude líbit."

 Ahoj Terko. Potrebuju s tebou mluvit. V parku v sedm. honza  Musela jsem si zprávu přečíst několikrát. Teď? Teď chce se mnou mluvit?! V duchu jsem mu nadávala, ale po chvíli jsem se uklidnila a šla za ním. Přišla jsem dřív. Nikde jsem zatím Honzu neviděla. Nevystřelil si ze mě? "Ahoj!" ozvalo se za mnou vesele. Otočila jsem se. Stěží jsem zadržela výkřik. Honza. Spíš to, co z něj zbylo. Ostatní vzaly drogy. Hubený, bledý a vypadalo to, že i nevyspalý. Chtělo se mi brečet. "Honzo..." vydechla jsem. Smutně přikývl a sedl si na lavičku. "Chtěl jsem se ti omluvit, co jsem ti tenkrát udělal." řekl. Sedla jsem si taky, ale kousek od něj. "Víš, po našem rozchodu jsem si našel kámoše. Tihle kámoši ze mě udělali trosku, kterou teď vidíš. Drogy, hulení, drogy a tvrdé drogy. Spadl jsem do toho a přestalo se mi tam líbit. Chci tě požádat o dvě věci. Jestli mi odpustíš a jestli mě odvezeš do nějaké léčebny..." hlas mu selhal. Poslední tři věty řekl ten starý dobrý Honza. Odvezla jsem ho do léčebny co nejdříve, ale nevěděla jsem, jestli mu mám odpustit.

 Šla jsem k pokoji, kde ležel Honza. Měla jsem pro něj medvídka se srdcem s nápisem "I love You, my darling!". Zaklepala jsem a s úsměvem vstoupila do pokoje. Náhle jsem strnula. Pokoj byl prázdný. Sestřička právě povlíkala postel, kde spal Honza. "Přejete si?" zeptala se. "Promiňte, ale ten kluk, co tu ležel... Odvezli ho už domů?" řekla jsem. Sestřička posmutněla. "Bohužel slečno, ale zemřel. Vyskočil z okna. V ruce držel dopis pro nějakou Terezu." odpověděla. Mrtvý!!! Rukou jsem se opřela o dveře. "Mrtvý?" zeptala jsem se. Hučelo mi v hlavě. Viděla jsem Honzu, jak chudák stojí v okně a je myšlenkama u mě.

 Milá Terezko,

já vím. Podělal jsem si život. A nejenom mě, ale taky Tobě. Já to tak nechtěl. Vím, že bys chtěla radši toho starého Honzu, který Tě na vystoupení prosil o ruku. Já Tě ale prosil doopravdy! Myslím, že jsi to věděla. Sám jsem se rozhodnul, že to všechno skončí. Nemůžu žít s tím, že jsem v Tobě zanechal tak hroznou jizvu.

 Navždy TVŮJ Honza.

 "Ale mě se nikdo neptal!!!"