Jít za svým cílem...

Císař je odepsal. Ale lovci se nemíní vzdát a jsou rozhodnuti misi splnit...

Lovecké dobrodružství, aneb jít za svým cílem

Vrchní lovčí Cimburského cechu lovců založil další šíp a na krátkou vzdálenost složil orka s černě pomalovaným obličejem. Lesem se ozývalo zvířecké vrčení orků, svistot šípů, řinčení čepelí výkřiky lidí. Lovci padli do pasti a na padesát orků na ně zaútočilo ze skrytu lesa.Bořivoj nevěděl, jak přelstili jeho zvědy, ale to zjistí až potom. Další šíp skončil v hrdle orka. Odhodil luk a skočil s tesákem v ruce vstříc dalšímu. Dramiru minul šíp jen o palec a letky se jí otřely o rameno. Mladá lovkyně skočila bokem a vyhnula se dalšímu šípu.
Zmatek.
Padl lovec s roztříštěnou hlavou a vzápětí další ork. Mladý Sysel zemřel, když mu tesák prořízl břicho. Lesní prsť byla nasáklá krví a okolní stromy opentleny šípy. Štěpán upadl při odskoku a tesák mu vylétl z ruky. Těsně vedle hlavy se mu zabořil šíp, lovec se bleskově odvalil, dostal se na kolena a uviděl, jak mu ork míří do tváře...
Obrovský vlk dopadl orčímu stopaři na záda a velké čelisti se sevřely na jeho vazu který hned praskl. Ork ani nedopadl na zem a vlk se hnal dál. Dva šípy jej těsně minuly a třetí se mu zabořil do těla. Vlk nezpomalil, prokousl hrdlo prvnímu, drápy roztrhal druhého a skočil dál. Po hrudi se mu svezl tesák, ale ani ten vlka nezastavil a vlčí hlavu zkropila orčí krev.
Ticho rušené jen steny a těžkým dechem přeživších.
Několik luků, co svírali lovci, se natáhly a namířily na obřího, černého vlka, který byl zbrocený krví a žluté oči se upíraly na lovce.
Bořivoj chtěl původně vykřiknout radostí, když vlka poznal... a lovci s z jeho starého týmu také. Jen ti noví, co jej neznali, mířili dál.
„Nestřílet!“ vykřikl pro jistotu Bořivoj.
„To je vlk druidů,“ dodal.
Z lesa vystoupila drobná, štíhlá žena s dlouhými, hnědými vlasy a holí, kterou ovíjely šlahouny neznámých rostlin.
Lovci se uklidnili. Tuto drobnou ženu znali docela dobře. Hopsajda z Kruhu druidů.
„Posílá mě Calenorn, abych vám pomohla“ řekla tichým hlasem a pohladila obřího vlka po zádech.

Noc.
Bořivoj měl hlídku a seděl pod jedním ze stromů. Měl zavřené oči, ale ostatní smysly napnuty až ke krajnosti. Vnímal dech lesa, vnímal jeho noční život. Obloha byla zatažená a chlad zalézal i pod šedivý plášť.
Vedle něj se ozvalo slabé zašustění listí a Bořivoj otevřel oči. Dlaň se mu sevřela na jílci tesáku.
„Klid“ ozvalo se chraplavé zašeptání.
„Lómine?“
„Jo.“
Hubený druid s krátkými vousy, hřívou tmavých vlasů a zvláštně zbarvenýma očima se posadil vedle něho a vypadal zamyšleně. „Čí nápad byla tahle pitomá mise?“
„Císaře“ odvětil Bořivoj.
„Nemáme šanci. Obklíčili nás,“ informoval druid. „Před námi jsou patroly, které pročesávají les. A to nepočítám vojska, která se přesunují. A za námi jsou taky, zálesáci, profíci jako vy.“
„Zvládneme to,“ řekl unaveně Bořivoj. „Zvládli jsme i horší věci.“ Zároveň si vrchní lovčí uvědomil, že Lómin řekl ,nemáme šanci, místo ,nemáte. Takže druid se rozhodl zůstat s nimi. Výborně.
„O tom nepochybuju“ ušklíbl se Lómin. „Ale vyrazilo vás třicet pět. A kolik vás je teď? Dvacet jedna?“
„Pět lidí jsem poslal zpět pro druidy a dva dělají zadní tykadla.“
„Na Cimburk nedorazil nikdo“ řekl tiše Lómin. A při cestě sem jsem našel čtyři mrtvá těla. A jeden byl přibit na strom.“
Bořivoj stiskl rty. „No... tak jak to že jste tady?“ na okamžik pohlédl do druidovy tváře. „Vy jste vyrazili sami? Vás Kruh neposlal?“ téměř vykřikl.
„Neposlal. Jsme tady z vlastní vůle, lovčí. A nikdo nám nepomůže... vlastně, měli jsme přísný zákaz vám jít na pomoc.“
„Cože?“
„Odepsali vás, Bořivoji. Obětovali vás.“
„Tak to ne. Vrátíme se a...“
„Ne. Právě to nesmíš udělat. Musíme to dokázat a osvobodit zajatce. Jestli se nám podaří zachránit Svahilskou princeznu a její lidi, mohla by nám být platná. Když bude na svobodě, Svahilci se k nám přidají a budou za ni bojovat. Však víš jak býval její otec oblíbený. A ji měli ještě raději.“
„A proč jste vlastně s Hopsajdou tady?“
„K tomu až jindy“ ušklíbl se druid. „Prostě tady jsme a zůstaneme s vámi.“
„Tak to ještě máme šanci.“
„Možná. Hele, mě neuvidíte, budu kolem vás kroužit. Nerad bych, aby prosáklo, co jsem zač. Ty a pár dalších to víte, ale jak se to dozví Dramira....“
Bořivoj souhlasně kývl.
„Dokážeme to“ řekl Lómin. „A... běž spát, budu hlídat.“

V listnatém lese se válela řídnoucí mlha. Štěpán běžel vytrvalým klusem lovců vepředu. Tři kroky od něj se hnal mladý Skolik a i jeho oči propátrávaly les. Přeskok přes vývrat, kolem keře a dál. Jejich nohy dopadaly na listím pokrytou zem s děsivou pravidelností. Kus napravo od nich byla Ellanor a Běžec.
Hlavní skupinka lovců se držela asi sto metrů za nimi. Několik dalších se rozptýlilo kolem a běželi pořád dál, už několik hodin. Drobná druidka s nimi. Štěpána mimoděk napadlo, kde je asi Lómin. Znal jej a znal jej docela dobře a v rámci možností mu i věřil, protože s lovci spolupracoval při několika příležitostech.
Štěpán se náhle zarazil. Jeho instinkty, vybroušené léty bouřlivého života jej varovaly. Skrčil se a Skolik též.
„V klidu,“ zašeptal Lómin, který se vynořil z jednoho mohutného stromu. Skolik natáhl luk.
„To je dobrý“ řekl rychle Štěpán. „Co se děje?“
„Asi pětset sáhů od vás je patrola orků“ šeptal rychle Lómin. „Deset a těch patrol je tu víc, asi pět. Berou vás do kleští a křižují ten les docela pečlivě.“
„Doprdele. Budeme se muset prostřílet...“ začal Skolik.
„Ne. Mají mezi sebou velký rozestupy. Řekněte Bořivojovi, že až se ozve vlčí zavytí, ať počítá do dvacíti a pak utíkej, přímo tímto směrem“ naznačil druid.
„Dobrá. Skoliku, jdi za Bořivojem a ostatními.“
Skolik zmizel a Lómin se ještě na okamžik zdržel. „Připomeň mu, ať o mě mlčí. A Štěpáne... hodně štěstí. Ukážu se asi až večer.“
„Dobrá“ šeptnul lovec a podivínský druid mu zmizel z očí během tepu srdce.
Lovcův zrak bloudil okolím, mezi stromy a takřka holými keři. Náhle se odněkud zepředu ozval křik orků a Štěpán až nyní uviděl nějaký matný pohyb v dálce. Dál se krčil, když se jeho ramene dotknul Skolik, který byl tichý téměř jako duch.
Táhlé zavytí se rozlehlo lesem. „To je ten vlk druidů“ řekl lovec a vstal. Oba se rozběhli naznačeným směrem a tři desítky kroků za ním se hnali další lovci. Rychlé kroky, mělký dech. Šustění listí. Poslední běžela Hopsajda se svou holí, kterou se občas dotkla země. Všechny stopy, které lovci nechali, mizely jako mávnutím kouzelného proutku.
Proběhli kolem mrtvého orka s rozervaným hrdlem.

Šero.
Lovci se krčili na okraji lesa a zírali na proluku mezi lesy. Bylo to aspoň půl míle a ještě z kopce. Nad loukou se vznášel bílý opar ze kterého prosvítaly rudé oči ohnišť. Brzy se k nim přidají i pochodně.
„To není hlavní tábor, ale je jich tady aspoň tisíc,“ špitla Dramira.
„A maj to parádně vobšacovaný“ dodal Jizva.
„Dá se to obejít?“ zeptal se Bořivoj druidky která zavrtěla hlavou. „Jen se ztrátou celé noci.“
„A to si nemůžeme dovolit,“ odvětil Bořivoj.
„Projdeme“ navrhl odvážný Štěpán.
„Stačí, aby viděli jednoho a jsme ztraceni,“ řekla Dalionna, drobná lovkyně s plavými vlasy.
„Druidko?“
„Možná by to šlo“ řekla zamyšleně Hopsajda. „Můžu zkusit ten opar zesílit. Když půjdeme rychle a budeme mít velké štěstí...“
„Nemáme čas“ rozhodl Bořivoj. „Udělej to.“
Druidka zavřela oči a sevřela pevněji svou hůl. Už neslyšela, když přiběhl Kazir s tím, že se blíží osm orků směrem z lesa a mají je v zádech. Lovci udělali kolem druidky půlkruh a kryli se. Jejich zraky bloudily houstnoucím šerem. Dole na louce bylo zapáleno i několik pochodní a to opět snížilo šance lovců na průnik.
„Kurva, máme je za prdelí“ hlesl Skolik, ale to už druidka vyrazila. Kráčela první a opar kolem ní houstl. Ostatní lovci se shlukli a vydali se napříč mokrou loukou. Mezi orčí patroly.
Byl to odvážný plán, který dával jen dvě možnosti. Žít nebo zemřít.
Lovci byli napjati a jejich smysly zostřeny do krajnosti. Oni riskovali každý svůj den, při každé výpravě do týla nepřátel jim šlo o život, ale tahle hra na ostří nože byla něco nového. Cítili zvláštní rozjaření, cosi, co by nepochopil nikdo, kdo tam nebyl...
A tři orkové před nimi. Hopsajda do nich málem vrazila.
První tep srdce, orčí oči se otvírají úžasem. Druhý tep srdce, jež bije jako splašené. Bořivojův šíp se noří do oka jednoho z orků, současně Jizva zabodává svůj tesák do hrdla dalšího.
Třetí úder srdce, poslední ork se nadechl a tasil meč. Štěpán vystřelil, o palec minul hlavu Hopsajdy a jeho šíp se zabořil nepříteli do srdce.
Vezměte je s sebou, naznačil Bořivoj a sám si jednu těžkou mrtvolu hodil na záda. A dál.
Spásný les. Orčí mrtvoly bleskově skryli, stejně je najdou, ale bude to chvíli trvat. Lovci se opět rozběhli, když se mezi stromy objevila patrola patnácti orků.
„Pal!“ vykřikl Bořivoj. Nedbal na opatrnost. Měli jen jedinou šanci. Hopsajda do konce svého života nezapomněla na ten pohled, který se jí naskytl. Dvacet lovců běželo proti orčím stopařům a za běhu stříleli z dlouhých luků. Jejich nepřátelé ale nebyli žádná snadná kořist. Během pěti tepů srdce byli stromy opentleny šípy, ozývaly se duté nárazy hrotů do kůry, do těl a kostí. Sedm orků zemřelo téměř okamžitě, další dva hned po nich.
Ale pak to schytali i lovci. Zemřel Holak s šípem v krku a Reina, ta to dostala do hlavy. Esnat, Honer a Teddy šli k zemi vzápětí. Běh, střelba. Poslední ork se zhroutil k zemi. Vše se odehrálo bez řevu a většího hluku. Lovci se sklonili nad těly padlých druhů.
„Můžeš je pohřbít?“ zeptal se Bořivoj Hopsajdy. Ta udeřila holí do země a zašeptala prosbu. Během chvíle zmizela těla lovců i orků. Zbraně mrtvých lovců vzali sebou.

A dál.

Lovců bylo už jen šestnáct.
Noc byla tmavá a uklidňující. Hvězdy nedokázaly proniknout těžkými mraky které slibovali déšť. Mladá druidka Hopsajda seděla opřena zády o strom a užívala si chvíle odpočinku. Necítila chlad který sužoval ostatní z výpravy. Byla v lese. Byla doma.
„Možná to nebyl nejlepší nápad“ zašeptal Lómin, který se objevil vedle ní. Usadil se a přivřel oči, které mu ve tmě zářili žlutě.
„To ani neříkej“ stejně tiše se ohradila Hopsajda. „Ty jsi mě přemluvil, že nás lovci budou potřebovat.“
„A taky že potřebují.“
„To ano, ale ty tady říkáš že se ti to nezdá.“
„To jsem neřekl“ ohradil se druid. „Jen přemýšlím.“
„Jestli nás Caleborn nevyhodí z Kruhu?“
„To už skoro udělal“ málem se neudržel Lómin. „Kvůli jediné chybě. Neštve mě to ani tak kvůli mě, já se bez druidského Kruhu obejdu, ale ty...“
„Já to přežiji taky“ usmála se druidka. „Zatím nám to společně docela jde.“
„Jo, žijeme“ kývnul Lómin. „A snad to tak zůstane. Bez naší magie nemají šanci uniknout stopovacím kouzlům od jejich šamanů.“
„Přesně. Dneska jsem odehnala několik zvířat která jim slouží jako oči.“
„Já taky“ přikývl druid. „Každopádně, ta nuda ve městě mě už úplně ubíjela.“
„Proto jsem s tebou taky vyrazila na nepřátelské území bratříčku.“
„Jsem rád že jdeš se mnou. Běž si odpočinout, já budu hlídat.“
Hopsajda se podívala do tváře svého druidského bratra. Pod vousem byl Lómin velmi bledý a vypadal unaveněji, než si ho kdy pamatovala. Šla spát.

Uplynula noc, den a blížila se další noc, když lovci a druidka dosáhli svého cíle. O Lóminovi neměli žádné zprávy, ale jak si Bořivoj všimnul, Hopsajda si o svého bratra nedělala žádné velké starosti.
„Máš nějaký plán?“ zeptala se ho druidka, když leželi na okraji lesa a pozorovali velký orčí tábor pod nimi. Dál už lesy nebyly. Vlastně, nyní se lovci nacházeli na hranicích s Jižními Svahy, které padly už před dvěma měsíci.
„Ne. Nečekal jsem, že se sem dostaneme.“
„Já taky ne“ přiznala druidka. „Když jsme se s Lóminem rozhodli vám pomoci...“
„Tak opravdu jednáte proti Kruhu?“
„I proti císaři,“ se slabým úsměvem potvrdila Hopsajda. „Když to bratra napadlo, nečekala jsem, že se sem probijeme.“
„Bez vás by jsme tady nebyli“ řekl Bořivoj. „Ale kde je Lómin teď?“
„Za vámi“ ozval se chraplavý hlas druida. Na zádech nesl luk, za pasem tesák. Jeho hazuka byla na několika místech rozervaná a potřísněná krví. Vypadal strašlivě unavený.
„Kde máš hůl, bratře?“
„Ztratil jsem ji“ řekl Lómin a poklekl k nim. „Dostal jsem se do boje s pár orky a na chvíli mě zajali. Hůl spálili.“
Hopsajda jen sevřela rty. „Ty jsi ztratil moc?“ optal se Bořivoj.
„Ne“ uklidnil ho Lómin. „Jak bude čas, požádám Hvozd o novou. Ale teď k plánu, toho Svahilskýho pohlavára s ženskou drží někde tam,“ ukázal na vzdálený konec tábora. „Bude krušný se tam prosekat.“
„To tam chceš prostě naběhnout?“
„Ty vedeš výpravu, vrchní lovčí“ řekl druid. „A já se podřídím.“

Broušené ostří loveckého nože se matně zalesklo ve slabém světle měsíce a prořízlo orčímu stopaři hrdlo. Jizva potichu pustil orčí tělo na zem a vydal se dál. Byl jako stín, nepostižitelný, nezachytitelný. Jeho lehké kroky směřovaly k místu, které vrchnímu lovčímu určil druid Lómin.
Za Jizvou se stejně tiše plížili Štěpán, Dramira a Běžec. Ostatní zůstali nad táborem a chystali se je krýt. Lovci procházeli nocí, kolem nich se váleli orci zmoženi pitím a únavou. Z ohnišť zbývali jen řezavé uhlíky a ty poskytovaly jen velmi málo světla. Lovci byli zahaleni ve svých šedých pláštích a kdyby je někdo zahlédl z dálky, mohl si myslet, že to jsou orčí stopaři. Kdo by také chodil do tábora nepřátel...
Hlídky kolem určeného stanu byly dvě. Mohutní orkové ve zbrojích, které se leskly v záři ohně ze dvou železných košů. Dramira a Běžec zůstali přikrčeni za jedním z přístřešků a další dva lovci obešli velký stan. S nekonečnou trpělivostí začal Štěpán nožem řezat zadní díl plachty. Každý hluk se mu zdál velmi hlasitý...
Prolezl dovnitř, tma. Lovec vytáhl z mošny malý kámen, ve kterém byl uvězněn kousíček měsíčního světla, tenhle dar dostal od veledruida před mnoha lety a vždy mu dobře posloužil. Matné, bílé světlo zazářilo. Lovec měl v druhé ruce těžký tesák.
Na zemi ležel svázaný člověk, který zamrkal do matného světla. Lovec světlo ihned ukryl a po paměti přišel k zajatci. „Generál Hasid bin Sazzan?“ hlesl.
„Ano“ zazněla slabounká odpověď.
„Jsme z Cimbarnu,“ zašeptal lovec a nahmatal pouta, aby je mohl přeříznout. „Kde je králova dcera?“
„Odvedli ji před nějakou dobou do stanu orčího panovníka.
Štěpán tichounce zaklel. „Ona je prvotní cíl.“
„Jdeme pro ni“ řekl Hasid.
Tři lovci a osvobozený generál procházeli orčím táborem. Hasid svíral v ruce lovecký tesák a držel se svých zachránců. Nestačil se divit, od Cimbarnských nečekal pražádnou pomoc, jejich země žily již příliš dlouho ve vzájemných neshodách. Zvlášť kruté boje se odehrávaly mezi lovci z Cimbarnu a Svahilskými partyzány...
Tři orkové a mezi nimi žena v uváleném a špinavém oblečení.
„To je princezna“ špitl Hasid.
„Nesmí dojít k tomu stanu“ hlesl Štěpán.
Ticho noci prořízlo zasvištění šípu a s dutým zvukem se zarazilo do lebky prvnímu orkovi. Dramira nikdy neminula. Jizva zabodl svůj nůž do ledvin dalšího a poslednímu prosekl krk Hasid, který si od mrtvého hned vzal meč.
Žena se nestačila ani pohnout. „Má paní,“ zašeptal Hasid. „Musíme urychleně zmizet...“
A pak je jeden ze skřetů, který vylezl ze stanu se vymočit, uviděl. A Dramira vystřelila o tep srdce později než měla.
Když Bořivoj uslyšel výkřik z tábora orků, polohlasně zaklel. V táboře začalo vše ožívat, ohně vzplály a ozářily i prchající postavy, co se hnaly do kopce ke spásnému lesu.

„Tak do toho,“ zavelel Bořivoj. Lovci zapálili roští a od něj zaplály hroty šípů. Dvanáct zápalných střel prořízlo tmu a vysokým obloukem se snášelo do tábora. Plachty chytaly od smolných hrotů a tábor vzplál. Další a další šípy prořezávaly vzduch, některé dál na tábor, jiné na orky kteří se jali pronásledovat zajatce a mnozí jim byli těsně v patách. Jizva a Štěpán se otočili a vrhli se na orky. Hasid jim skočil na pomoc a orčí meč se mihl vzduchem. Vzápětí se do boje vrhli i ostatní lovci, jen Dalionna odváděla princeznu, která byla stále zmatená, do bezpečí.
„Ústup!“ vykřikl Bořivoj a lovci se odpoutali od zmatených orků, kteří nečekali tolik lidí nad vlastním táborem. Cimbarnští se rozběhli do temnoty lesa, vedeni svým citem. Mnozí orkové, stále hnáni touhou po krvi a podpořeni další dvacítkou bojovníků se vrhli za nimi.
„Útok!“ Bořivoj se vrhl zpět, v každé ruce tesák. Kolem něj zaplálo matné světlo, to Hopsajda požádala Lunu o pomoc. A opět se lovci srazili s orky. Byl to krutý a krvavý střet v lese, kde rozhodovalo štěstí a dýky. Orčí rváči se nemohli pořádně rozmáchnout svými masivními zbraněmi.
Ozvalo se zavytí, mohutný vlk následovaný smečkou svých šedavých druhů se zapojil do boje. Vlci strhávali orky a zatínali tesáky do jejich těl. Mnozí umírali, ale vrčení a vytí se rozléhalo lesem.
„Pryč!“ Bořivoj nevěděl, kolik jeho lidí ještě vůbec žije, ale bleskově ustupoval. Viděl několik dalších jak se odpoutali od protivníků a zmizeli v temnotě lesa. Luna zhasla.

Ráno bylo kalné.
Mlha se rozprostírala listnatým lesem, ve kterém se v noci odehrála krátká srážka. Mrtvá těla orků, lidí a vlků ležela roztroušená v mnohdy groteskních polohách. Zaschlá krev, rozervaná těla, krákání havranů. Několik lišek se již plížilo kolem.
Orčí šaman a jeho osobní oddíl, padesát skřetích stopařů procházelo místem masakru. Šaman, Krü-lich, zvaný Vlčí dráp stál nehybně a soustředil se.
„Cimbarnští lovci a alespoň jeden druid“ řekl tiše veliteli stopařů, Běsovi.
„Ano, před chvílí dorazil posel, že se silná skupina lovců probila skrze hlídky“ zavrčel Běs. „Přišel ale pozdě.“
„Zase tak silní už nejsou“ podotkl šaman. „Tady jich zemřelo osm.“
„Jaké jsou rozkazy šamane?“
„Jdeme po nich.
A začal hon. Skřetí stopaři byli profesionálové, rychlí, vytrvalí a smrtelně nebezpeční.

Zase běh.
Levá noha, pravá. Přeskočit padlý kmen, vyhnout se křoví. Dál. Bořivoj dýchal lehce, jen pot na tváři a uštvaný pohled očí ukazoval jeho vyčerpání. Elannor, Dramira a Jizva běželi stejně klidně a rychle jako on. Někde napravo se hnal Štěpán a nalevo Běžec. To byli všichni lovci kteří se k němu po srážce v noci připojili.
Mezi sebou měli generála Hasida a princeznu Selmu. Ta se nacházela na pokraji vyčerpání, ale lovce udivilo, že vydržela běžet tak dlouho. A také tu byla Hopsajda. Odkud drobná druidka čerpala sílu nikdo nevěděl.
„Vydržte princezno“ zašeptala Dramira. „Ještě chvíli a budeme mít dostatečný náskok. Pak si odpočineme.“
Běželi.

Mohutný vlk se hnal lesem kupředu. Vyplazený jazyk dokazoval vyčerpání, ale jeho krok byl stále stejně pružný a rychlý jako před mnoha dny. Na těle měl plno nových šrámů, které se ale rychle hojily. Ve vzduchu zachytil pach Cimbarnských lovců. Jsou někde za ním. Musí jim vyčistit cestu. Doufal, že Hopsajda poslouchá Hvozd a vede lovce za ním. Musí oběhnout tu proluku, tentokrát by neprošli. A musí se dostat blíž Cimburku.
Musí.

Selma se prostě zhroutila. Černé vlasy měla slepené potem, tvář vyhublou. Už se nacházela na konci svých sil a všichni to věděli. Lovci se zastavili. Bylo jich osm, Skolik a Zajíc je dohnali včera. Oba utrpěli v šarvátce zranění, ale ani slovem si nepostěžovali. Ze zpocených těl stoupala v chladu pára. Ve vzduchu se vznášel pach hniloby, padaného listí, hub a podzimu. Byli na cestě od orků téměř tři dny a i lovci toho měli dost.
A na Cimburk to měli už jen dva dny, jen dva dny!
„Tak míli před námi jsou orkové, je jich spousta, asi třicet“ ohlásil Štěpán který zrovna doběhl.
„Kolik máme šípů?“ zeptal se Bořivoj.
„Já tři. Z toho dva stříbrné“ ohlásila Dramira.
„Já sedm,“ Ellanor.
„Pět,“ Skolik.
„To nedokážeme“ zavrtěl hlavou Jizva. A zdálky se rozlehl křik a zuřivé vytí.
„Teď nebo nikdy“ rozhodl Bořivoj. Hasid podepřel Selmu a skupina se vydala pomalým klusem lehce zešikma k místu, kde se odehrával boj.

Našel ho Jizva. Ležel mezi hromadou orčích a skřetích těl.
„Lómine“ vydechl. Zahlédl Bořivoje a zamával na něj. Během chvilky se skupinka sklonila nad druidem. Hubený muž měl ve tváři strašlivou bolest, v rameni mu vězel hrot oštěpu a v v břiše tesák. Hruď měl napůl proseknutou a ránu na hlavě.
Druidka strnula. Přeci nebylo možné, aby byl Lómin mrtev! Už jej dvakráte viděla ve strašlivém stavu, před dvěma lety v hrobce, ze které vyskočil více mrtev než živ, a potom po zápase s medvědodlakem... Opatrně zkrouceného druida otočila na záda a všimla si rukojeti dýky kterou měl v boku.
„Přežije?“ Bořivoj měl v hlase starost. On věděl co je Lómin zač...
„Ustupte a dávejte pozor“ rozhodla Hopsajda. Jestli je její podezření správné, tak Lómin umírá. „Možná jej Hvozd zachrání.“
Lovci ustoupili a Hopsajda prudce vyrvala z druidova boku dýky. Ano, ta krví pokrytá čepel byla lesklá... Stříbro! Pro Lómina jed.
Klečela nad druidem. Jediné, co jí dodávalo naději bylo, že se stále neproměnil na strom. Takže možná přežije. Ale jen možná. „Hvozde, dej mu sílu, propujč mu svou moc“ šeptala. „Zachraň jej, válečníka, který je s tebou spřízněn. Nenech jej zemřít, zraněného, přímo ve tvém klínu. Zaklínám živly, oheň, vodu vzduch a zemi, ať Lómin žije a pomůže mi.“
U těchto slov vytrhla z druidova těla tesák i hrot oštěpu. Rána na hrudi se začínala pomalinku uzavírat... a Lómin otevřel oči.
„To bylo...“
„Já vím“ řekla tiše Hopsajda. „Uvolnil jsi nám cestu. Budeš schopný chůze?“
„Nechte mě tady“ zašeptal. „To stříbro mě vzalo spoustu sil, ale zvládnu to. Zahrabu se někde a v noci použiju netopýra.“
„Dobrá bráško. Nesmíš ale umřít.“
„Mě je těžký zabít,“ řekl druid. V dálce se ozvaly hlasy a volání. „Jděte! Hned!“

A lovci, Svahilci a druidka se opět rozběhli.
Druid se dostal na kolena, byl strašlivě vyčerpaný, tak jako už dlouho ne. V duchu si nadával, měl prvně zabít toho čaroděje, měl čekat, že on bude tím, koho to napadne. A taky měl počítat se stříbrem. Hlasy orků se blížily. Lómin se postavil a vzal dva tesáky. Klopýtavě se rozběhl pryč a nezůstávaly po něm pražádné stopy. Neměl druidskou hůl a proto ztratil, snad jen dočasně, většinu druidských sil.
Ale to nehrálo roli. Už před lety, když se dal k druidům, si slíbil, že je bude ochraňovat tak, jak to jen zvládne. A teď byla nejmladší z druidů v nebezpečí. Lómin se snažil dýchat zhluboka a cítil, jak mu každým krokem přibývají síly. „Díky Hvozde“ vydechl a běžel dál.

„Jsou kolem nás!“ vykřikla Hopsajda. Leč varování přišlo o okamžik později než mělo. Ellanor se zhroutila s šípem v hrudi a další šíp jen o vlas minul Zajíce. Dramira vystřelila ve stejný okamžik jako jeden z orků a smrtelný chropot se vmísil do válečného pokřiku.
Zmatek, orků bylo jen pár, ale zato všude okolo. Šípy svištěly mezi stromy. Další ork padl. Běžec to dostal do stehna. Ellanor se zvedla na lokti a mrštila vrhací nůž do širokých zad před sebou. Další ork prosekl umírající lovkyni krk a hnal se dál. Pro lovce to byla noční můra. Vystřelit, úhyb bokem, otočit se, vystřelit. Nezůstat na místě déle jak tep srdce. Těžký trénink, kterým procházeli dlouhý čas, se projevoval.
Několika skřetům se zapletly pod nohy šlahouny a větve, další dva zemřeli, když jim na hlavu spadly těžké kusy větví. Někteří s křikem utíkali pryč a za běhu naráželi do stromů. Hasid odhodil luk a bojoval mečem. Tento postarší, houževnatý Svahilec byl rozeným válečníkem a zabil pět skřetů.
Mohutný vlk se vynořil neznámo odkud a strhl orka, který se dostal za záda druidky. Vystříkla krev a skřet klesl. Vlk se hnal dál, mohutnými čelistmi se zakousl do ruky skřeta s mečem, kosti zapraskaly. Vlk skřeta strhl na zem a prokousl krk.
Ticho. Oddechování, pach krve.
„Doprdele, tohle nikdy neskončí“ zachrčel Bořivoj. I tento neskutečně vytrvalý muž byl skoro na konci sil. Ohlédl se po princezně, ležela v listí, téměř v bezvědomí.
„Lómine, díky“ řekl Štěpán na adresu obřího vlka...
Zaskřípání lučiště.
„Ustupte od něj!“ vykřikla Dramira s napjatým lukem a založeným šípem. Poslední paprsky slunce se zaleskly na stříbrném hrotu.
Vlkovy žluté oči se zaleskly a mohutné zvíře se napjalo ke skoku.
„Nech toho, Dramiro“ řekl Bořivoj.
„Vy víte co je zač?“ vykřikla lovkyně, téměř hystericky. „Jestli to je Lómin tak je...“
„Vlkodlak“ přikývla Hopsajda.
Skolik, Běžec a Zajíc vytřeštili oči a sáhli po zbraních.
„Lómin je s námi“ řekl Štěpán. „Po celou dobu naší mise nám pomáhal a nebýt jeho, nepřežili bychom.“
„Zabil moji sestru!“
Lómin se proměnil. Dramira, která se částečně otočila k Štěpánovy zahlédla jen koutkem oka, že vlka obalila jakási mlha a během dvou tepů srdce místo zvířete na zemi klečel člověk v rozervaném oblečení. „Můžu vstát?“ zeptal se druid chraplavě.
„Lómin tvou sestru nezabil“ řekl tiše Bořivoj.
„Vy... vy jste věděli že na hradě je tahle nestvůra a nic jste nikomu neřekli?“
„Ano, jsem nestvůra“ řekl tiše Lómin. „Zabil jsem spousty lidí a ještě jich spousty zabiju. Máš právo mě zastřelit lovkyně. Ale Bořivoj má pravdu, já tvou sestru nezabil.“
„A kdo tedy?“ Dramiře se lehce roztřásla ruka a všichni věděli, že jestli vystřelí, druid zemře. Na pět kroků se minout nedá.
„Chalva. Odpadlý kněz Schackeltona“ řekla Hopsajda.
„Ne že bych věděl, o co jde“ vložil se Hasid, „ale za námi se ženou smečky orků a skřetů. Mezi námi je vlkodlak, který nám podle všeho zatím zachraňuje kůži. „Ty vlky jsi přivedl ty?“
„Ano.“
„Pro mě není co řešit. Jestli má dáma s vlkodlakem rozpory, ať je nechá na jindy, protože já chci přežít.“
„Správná slova,“ rozhodl Bořivoj a pokynul Hasidovi. „Dramiro, skloň luk. Posbírejte šípy a jdeme dál. Ellanor tady musíme nechat. Druidko, ošetři Běžce. Lómine, budeš vepředu a najdi nám nejlepší cestu. Štěpán nalevo, Dramira napravo a Zajíc zadní voj.
Dramiro! Něco jsem říkal!“
Lovkyně zaváhala, šíp namířený na druidovo srdce.
„Musíme jít“ řekl Štěpán. Šíp se sklonil k zemi.

Rozběhli se.

Toto byl konec.
Věděli to všichni. Dál prostě nemohli. Princeznu museli nést, Zajíc si podvrkl kotník a rána na Běžcově noze se znovu otevřela. A navíc... už nemohli. Lidská vytrvalost má své meze.
Jak stáli mezi stromy a měřili si očima proluku, kterou právě zdolali, vyběhlo odtamtud na padesát skřetů vedených šamanem. „Tady to ukončíme“ rozhodl Bořivoj. „Pane generále, pokuste se odnést princeznu co nejdále přímo severním směrem. Jen několik mil odsud je Cimbarnská posádka. Pokusíme se je zadržet. Možná vás najdou naši lovci a pomohou vám.“
„Zůstanu tu“ rozhodl se Hasid.
„Ne pane. Kvůli vaší záchraně zemřelo třicet mých lidí a kdybyste zemřel, jejich vlastní smrt by vyšla naprázdno.“ Oba se měřili pohledy. Drsný pohled generála Svahilců a uštvaný pohled vrchního lovčího.
A Hasid pohledem uhnul. „Dobrá.“
„Tak lovci, pal!“
Šípy zasvištěly. Několik skřetů padlo a ostatní ustoupili zpět do lesa.
„Teď se rozptýlí a bude nám horko“ prohodil Skolik. Skřeti ale z neznámého důvodu čekali docela dlouho. „Proč neútočí?“ zeptal se mladý lovec.
„Jejich šaman shromažďuje svou moc. Ví že proti sobě má dva druidy“ odvětila Hopsajda. Jen dopověděla, lesem se rozlehl křik a skřeti se rozběhli kupředu. Zazpívali tětivy a dva skřeti padli. Ostatní si svých druhů nevšímali a hnaly se dál, kličkovali, uhýbali a také opětovali střelbu.
A lovci nespěchali. Žádné zmatené salvy, jen přísně mířená střelba. Skřeti se snažili na palbu odpovídat, ale za běhu se míří špatně. Šípy opentlovaly kmeny stromů.
Hopsajda musela změřit síly se šamanem. Ten vyslal na lovce hejno vos, ale druidka je uklidnila. Pokusila se zaplést skřeta šlahouny keřů, ale ten jen mávl holí a šlahouny, které se ho dotkly se rozpadaly. Nakonec se střetli v mentálním souboji, Hopsajda v ruce svírala hůl a klouby prstů měla bílé. Po tváři jí stékal pot. Šaman cenil zuby a potetovaný obličej se podobal tváři rysa, kterého měl v totemu. Zabil ho Lómin, který kolem něj proběhl a sekl jej tesákem.
Opět se rozhořel boj tělo na tělo. Druid se otáčel jak tanečník, nebýval vždy druidem a se zbraněmi to opravdu uměl.
Ale pak klesli Štěpán a Zajíc. Dramira o okamžik později. Hopsajda se proměnila ve skřivánka a vylétla do výše. Bořivoje zasáhlo kopí a kolem Lómina se shluklo deset skřetů.
„Maso a krev!“ zařval Lómin a skočil po nich.
Konec.

Paprsky podzimního slunce dopadaly na vysoké hradby Cimbarnu i na kopce kolem. Ozařovaly i armádu, kterou císař shromáždil k boji proti orkům. Z lesů stoupala pára, když se slunce, v posledním záchvěvu sil před zimou, pustilo do oteplení země Cimbarnské.
Paprsky se odráželi na zbraních, zbrojích a přilbicích. Z tábora zněly veselé hlasy vojáků, kteří si vyprávěli, jak zaženou orčáky do jejich doupat daleko na jihu.
Pod mohutným dubem na kopci, nad armádou, seděla Hopsajda a hladila mohutného vlka, který měl položenou hlavu na jejím stehně.
Mladá druidka si vzpomněla na poslední Lóminův útok a na to, jak klesl k zemi. Pamatovala si na pokřik „Svahy!“ a „Selma!“ když se vynořily desítky lovců a lučištníků. Pamatovala si Hasida, který běžel v jejich čele. Svahilský generál narazil na sbor dobrovolníků – Svahilců, kteří se rozhodli bojovat po boku Cimbarnských a byli posláni aby našli orčí ležení a pokusili se přepadnout karavany se zásobami. Svahilci jej poznali a pak nebyl problém je dovést lovcům na pomoc...
„Myslíš, že veledruid o naší malé účasti na té akci ví?“ zeptala se Hopsajda vlka. Ten jí samozřejmě rozuměl. Lómin na ni upřel své žluté oči.
„Ano, veledruid o tom ví“ ozval se hluboký a pomalý hlas veledruida Calenorna. Mohutný chlap zeleném oblečení a těžkou holí v ruce si sedl naproti nim.
„Měl jsem dojem, že jsem vám samostatné akce zakázal“ řekl pomalu a klidně. „A bratře Lómine, nechceš se proměnit zpět?“
Vlk jen zívnul.
„Dobrá. Nevadí. Vy jste si mysleli, že takové masakry ve Hvozdě přehlédnu? Kdo si myslíš, že poslal Svahilce, čirou náhodou, tím směrem na hlídku? Císař je lovcům vděčný, ale vy jste Bořivojovi a ostatním zakázali mluvit o vaší účasti, takže nikdo nic neví. Musím, ač nerad uznat, že tohle se vám podařilo, i když jste neúnosně riskovali. Tebe, bratře Lómine chápu, ale sestru Hopsajdu už ne. Co vás k těm šíleným akcím nutí?“
Ticho. Hopsajda se dívala do země a z vlčích očí se nic přečíst nedalo.
„Dobrá. Nemáte co říct. Propříště vám jako vůdce Kruhu zakazuji podobné samostatné akce.“ V očích veledruida se zalesklo. „Ale mohu vám říct, že císař má v úmyslu vypravit poselstvo k Raptilionům a Jižním spojencům. Povede je Timur a vyráží zítra za rozbřesku. Ale vy nikam nepůjdete.“
Veledruid se ztěžka zvedl a zamířil z kopce, opíraje se o svou hůl.
„Takže za rozbřesku?“ zeptal se vlčím jazykem Lómin.
„Ano“ řekla Hopsajda. „Máš už novou hůl?“
„Mám. Takže Timur? Vyrazil bych napřed a počkáme na něj, tak jak na lovce, asi den cesty odsud.“
„Snad z toho nebude mít Calenorn problémy u císaře.“
„Nebude. Slyšelas, prostě nám dává volnou tlapu.“

Calenorn je samozřejmě slyšel a usmíval se pod vousy, když sestupoval k táboru vojáků. Doufám, že vám štěstí vydrží dlouho, pomyslel si.
Jestli ne, tak se nikdo nevrátíte.

---