Smysl postrádající, matoucí a příliš nízké

Rozhodila jsem svoji svatozář do temných životodárných snů.

Zavřela oči a odešla do království stínů.

Kde jsi, můj Pane?

Odešel jsi do temnoty, odkud není návratu?

Chci jít za tebou.

Prosím, dej mi svoji ruku, obejmi mě v celé mé nízkosti a prostotě.

Nemůžeš?

Jsi sláb?

Nebo příliš nedostižitelný?

Pláču.

Vidíš?

Jsi schopen lítosti, nabubřelý synu Galileje?

Zhroutila se nebesa a vypukl gejzír krutosti.

Zahodím pýchu i krásné poblouznění.

Jen mi nech mé utrpení.

A on pochopil.

Rozevřely se velehory a Anděl smrti věnoval hříšníkům jemný úsměv.

Na perutích žádostivých odnesl můj žal.

Římané marně vzývají své šiky k odvaze a boji.

Krev stéká po mečích a hubí vzpomínky.

Můj první hřích učinil z tebe Člověka.