Osamělé rohlíky

Je zamračené letní sobotní dopoledne a já jdu jako obvykle do práce. Nebylo by na tom nic tak zvlášního, kdyby nedošlo k níže zmíněné události. Díky tomu že jsem si doma nestihl připravit v čas svačinu, zašel jsem pro dvacet deka salamu a pečivo do nejbližího krámku po cestě. Mlaďoučká prodavačka v lahůdkách mi ochotně dala vše co jsem měl odvahu vyslovit nahlas a to co jsem nevyslovil je už stejně pryč... Pak jsem nabral ještě jako obvykle pečivo a šel jsem k pokladně zaplatit. "Pět?" Zeptala se mladá usměvavá paní... Chvilku jsem se zarazil, jelikož jsem si v tu chvíli poprvé v životě uvědomil, že jsem si nikdy nekoupil liché číslo rohlíků, takže jsem s úsměvem odpověděl: Nikoliv, šest, já si nikdy nekupuju lichý počet rohlíků, aby nezůstal nějaký sám a se zasněným úsměvem nad svými láskami jsem v klidu odešel pracovat a zapojit se zase do všedního obyčejného života.