O Zeleném baretovi

Žil byl v jednom zrekonstruovaném panelovém domě na okraji města malý chlapec. Toho chlapce nebylo možno spatřit než-li se zelenou čapkou pevně naraženou na hlavě. A protože ze všeho nejraději si hrával s ostatními hochy ze sídliště na vojáky, neřekl mu zakrátko v celém bytovém družstvo nikdo jinak, než Zelený baret.

Zelený baret bydlil jen se svojí maminkou, která si jednoho dne chlapce zavolala k sobě a pověděla mu: "Zelený barete. Tvoje babička má dnes kulaté třiaosmdesáté narozeniny. Běž a dones jí v košíčku krabicové víno a bábovku v prášku od Vitany, ať se také trošku poměje. Dám ti ještě padesát korun a kup cestou i nějaké to veselé rozvírací přáníčko na recyklovaném papíře."

Na to Zelený baret pravil: "Sorry, ale v košíčku to fakt nepotáhnu. Bych vypadal jak dement."

"Dobrá," odpověděla maminka. "Hlavně na sebe dej cestou pozor. Nerada tě pouštím do města samotného, ale musí to tak být. Kdyby v pohádkách děti chodily všude se svými rodiči, nikdy by se jim nepřihodilo nic, o čem by stálo za to vyprávět pohádky, víš? Rozhodně to není proto, že bych byla špatná matka. Ostatně můžeš být rád, že máš alespoň nějakou maminku. Kupříkladu ten pacholek Smolíček od vedle žije jen s jelenem a  ještě tam mají v jednom kuse nakvartýrované jeskyňky! Chudák dítě, takový dětství..."

Nato popadl Zelený baret svůj skateboard a šel.

Babička, kterou se stále nedařilo vystěhovat do domova důchodců, dožívala svůj dlouhý a nezajímavý život v pěkném 2+kk na opačném konci města. Zelený baret ji navštěvoval rád, protože mu z toho vždycky nějaká ta stovka kápla. Kromě toho se také těšíval na cestu přes celé město, jelikož to znamenalo přestupovat z jedné trasy metra na druhou. A ještě více než hra na vojáky s hochy ze sídliště, bavilo Zeleného bareta hrát si na honěnou s revizory dopravního podniku.

Stačilo jen - když zase jednou postávali na chodbách tak nenápadně, že je všichni již z dálky viděli - snažit se projít kolem nich rychle s pohledem upřeným do země.

Zelený baret věděl, že když se revizorům jednoduše řekne: "Pojďte si chvíli hrát na honěnou," nebude se jim chtít. Avšak po provedení tajuplného rituálu, spočívajícího v upoutání pozornosti právě oním pohledem do země, pronesení magické formulky: "Nemám" a následném úprku, začali revizoři rázem běhat jako malí kluci.

Když pak Zeleného bareta honění omrzelo, ukázal jim vždy jízdenku a oni si ho přestali všímat.

Tentokrát se hra náramně vydařila. Revizoři smetli k zemi mnohem více cestujících a také pokřikovali daleko hlasitěji než obvykle. Ještě při čekání na další metro se musel Zelený baret té legraci smát.

Jak tak postával na nástupišti, najednou kde se vzal tu se vzal, vynořil se z davu kardinál Vlk.

"Kampak to jedeš s těmi dobrotami, Zelený barete?" ptal se Vlk.

"Jedu k babičce. Má kulaté třiaosmdesáté narozeniny, tak jí maminka posílá něco na přilepšenou," odpověděl Zelený baret.

Vlk se olízl: "A kdepak ta tvoje babička zůstává?"

"Tam na konečné. Má pěkný 2+kk, hned kousek od domova důchodců," odpověděl zase Zelený baret.

"Aha, tak to já už budu muset jít. Jdu pozdě na mši," rozloučil se Vlk.

Zelený baret dorazil šťastně až k babiččinu domu, stoupl si na špičky a stiskl tlačítko zvonku. Pak se rychle rozběhl za roh, odkud mohl dobře pozorovat babiččina souseda, jak z okna marně vyhlíží, kdo to na něj zvoní.

Když se soused vynadíval dosytosti a s mumláním okno zavřel, vytáhl Zelený baret z kapsy klíč a odemkl si dveře.

Stejně tak si odemkl dveře babiččina bytu a zamířil rovnou do ložnice, kde očekával babičku simulující v posteli těžký zánět obou středních uší, výduť na plicích a poruchu umělé ledviny, jak to dělávala vždy, když očekávala návštěvu ze sociálky.

Nebyla to však babička, koho v ložnici našel.

"Pane Vlku, kde je babička a co děláte v její posteli?" divil se Zelený baret.

To už se ale babička pomalu šourala do místnosti: "Vítej Zelený barete. Panu kardinálovi se neudělalo dobře, tak jsem ho uložila, víš?"

"A babičko, proč má pan Vlk tak veliké oči? A proč má tak veliké uši? A proč má, fuj tajxl to je hnus, tak veliké zuby?" zajímal se Zelený baret.

"Pan kardinál tak moc chvátal, aby mi co nejdříve popřál k narozeninám, až mu z uhnání otekla celá hlava," pravila babička.

"I zuby?"

"No jo, pan Vlk už je přece jen starší člověk a fyzická námaha mu nedělá dobře... ...a do toho ten smog..."

"Ale babičko, přeci je dnes tak krásně. A ráno hlásili bio zátěž jedničku."

"Právě! To je na zuby nejhorší. Ale nebojte se pane kardinále," obrátila se babička k Vlkovi. "Přinesla jsem vám meducínu, která vám jistě pomůže."

Nalila do sklínky tajemný lektvar a podala jej kardinálovi. Ten se s vypětím všech sil a neskonalou důvěrou k staré, hluboce věřící ženě napil a polkl. 

"Proboha! Co jste to do mě, vy jedna dobrá ženo, nalila?"

"To je myslivec. Nedělá vám dobře?"

"Je to, jako by mi páral břicho tupým rezavým nožem!" skučel Vlk.

"To ještě nic není," chlácholila ho babička. "Za chvíli budete mít pocit, že vám do toho břicha někdo zašil hromadu kamení. Ale buďte klidný. Za deset minut to přejde a usnete jako by vás do studny hodil..."

A měla pravdu. Po chvíli již kardinál Vlk spokojeně pochrupoval a i zuby měl teď o něco menší, dokonce mu už ani tak moc nečouhaly z pusy - snad kromě stoliček.

Zatímco se Vlk zotavoval, zasedla babička se Zeleným baretem ke stolu, nalili si dobrého krabicového vína a dívali se na bábovkou v prášku od Vitany. Když dopili víno, vzala babička nerozbalenou krabici s bábovkou v prášku ze stolu, hodila ji do koše a objednala pizzu.

A protože ani po pizze se Vlk neměl k probuzení, sbalil si Zelený baret svých pět švestek, které dostal od babičky výslužkou a rozloučil se.

"Pozdravuj maminku. A nezlob revizory," volala babička za Zeleným baretem pelášícím po schodech dolů.

"No a já už taky musím letět. Slíbila jsem staré Jagové, že přijdu večer na karty," dodala spíš už jen pro sebe zavírajíc za Zeleným baretem dveře. Zamkla kardinála v ložnici, aby ho snad nenapadlo šmejdit po bytě, kdyby se probudil a přepadla ho potřeba provozovat navrácení církevního majetku. Pak hodila do ruksáčku Hrnečku vař, nasedla obkročmo na koště a odlétla balkónovými dveřmi vstříc zapadajícímu slunci.

...

Jo, abych nezapomněl: A žili šťastně až do smrti ještě týden ještě týden až do smrti.