Předmluva k neexistující knize

Před dávnými, ale opravdu dávnými časy, v dobách, kdy vesmír byl ještě mladý klučina a každý, kdo v něm žil, měl spoustu volného časoprostoru pro podnikání a vůbec provozování podobných nekalých rejdů, bývaly i ty nejzapadlejší a nejnudnější galaxie plné života. V pokrokovějších, obydlenějších a kdyby se u vesmíru dal určit střed, řeklo by se centrálnějších částech kosmu pak vznikaly o překot nové a nové civilizace, vzájemně se objevovaly, obchodovaly spolu, uzavíraly mnohostranné dohody o neútočení, předháněly se v jejich porušování a celkově bylo tak nějak veseleji.

Do toho všeho přišel jednoho dne profesor Lěbyhcět Šejutmán Syt z Katedry Extrémně Teoretické Fyziky a prohlásil, že se mu podařilo rozbalit dvanáct svinutých rozměrů vesmíru a že u něj doma v kůlně je teď vesmír šestnácti rozměrný. Díky tomu, tvrdil Lěbyhcět Šejutmán Syt, není problém otevřít cestu do sousedních vesmírů s mnohem přívětivějšími fyzikálními zákony a celkově lepšími podmínkami pro život, což názorně demonstroval tím, že prostě prošel zdí mezi policí na hoblíky a svěrákem a nadobro zmizel z tohoto světa.

Naštěstí (nebo bohužel — to záleží na úhlu pohledu) po něm zbyla spousta poznámek a výpočtů, takže zakrátko už se stavěly brány do všech myslitelných vesmírů na každé druhé planetě. Cestování se stalo nejoblíbenější kratochvílí horních deseti kvintiliónů a cestovní kanceláře nehorázně bohatly (zejména proto, že z „dovolené“ se nikdo už nechtěl vracet zpátky a tudíž se dost ušetřilo na pohonných hmotách).

V následujících letech počet obyvatel našeho vesmíru klesal tak rychle, že by to jistě vyburcovalo všechny demografy k alarmujícím výrokům o stárnutí populace a naléhání k provedení radikálních, cílených, komplexních a hlavně systémových protiopatření, nebýt ovšem toho, že drtivá většina demografů už tou dobou žila o několik dimenzí dál ve vesmíru označeném jako D42-alfa a ti ostatní se tam chystali v nejbližší době, jen co si sbalí své nejpovedenější grafy a naposledy přepočítají sousedovic děti.

Samozřejmě, že se v tom nekonečném množství cizích vesmírů našlo i pár dobrodruhů, kteří se vydali opačným směrem a hledali vzrušení a zábavu tady u nás. Bylo jich však pramálo a navíc většina z nich po několika dnech zbaběle prchla.

Stručně řečeno se z našeho vesmíru stalo pusté, opuštěné místo, se kterým nechtěl mít nikdo nic společného, až na těch pár chudáků, kteří byli tehdy teprve v té fázi vývoje, ve které vás hnedka kdekdo strká na hranici, jakmile se jen zmíníte o něčem, co zavání fyzikou či astronomií. (Nebo dokonce ještě ani tak daleko nebyli a prozatím trávili podstatnou část dne v bahně, nemohouce se rozhodnout, nebude-li nakonec přece jen lepší se na celou tu souš vykvajznout a vrátit se hezky zpátky do moře.)

To všechno se však stalo velmi dávno a nikdo z těch, kteří vystupují v následujícím příběhu, o tom nemá ani zdání. Dokonce není nutné, aby o tom měl nějaké zdání sám čtenář. Jediný důvod, proč se tím vůbec zabýváme, je ten, že znalost historie pomůže čtenáři pochopit, proč je vesmír, tak jak ho známe my, tak neuvěřitelně pustý a nudný.

Zároveň (a to je to hlavní), připravil tento úvod potenciálního čtenáře na fakt, že celá knížka bude vesměs ještě nudnější, než vesmír, ve kterém se odehrává, ba co víc skoro stejně tak otravná, jako planeta, kolem které se celý děj točí. Nyní by vás již nemělo překvapit, až zjistíte, že velká část textu je hlavně o tom, jak je těžké najít někoho, kdo dovede obstojně žonglovat, nebo alespoň někoho, s kým je možné rozumně si popovídat.

Příjemnou zábavu. Dobře vám tak