Zrcadla živá a mrtvá

V Muzeu moderního umění v New Yorku mne zaujalo dílo s názvem Modernity, Mirrored and Reflexed Infinitely (Josiah Mc Elley, 2003). Jednalo se o dvě tělesa, snad nádoby, jejichž povrch odrážel okolí. To tvořily tři stěny ze zrcadel a čelní průhled, kterým divák mohl vidět jak se nádoby odrážejí do nekonečna a ztrácejí se v optickém klamu zadní zrcadlové stěny. Vskutku, kdybych já měl vybrat symbol pro moderní dobu, tedy něco co spojuje abstraktní a konkrétní, něco co svádí mnohost do jednoho bodu, vybral bych také zrcadlo. Zrcadlo jako symbol reflexe, jejíž ubíjející nekonečnost karikuje Kierkegaard takto: „Dnes ani sebevrah se nerozhodne pro svůj skutek ze zoufalství, ale rozvažuje o něm tak dlouho a tak rozumně, že se až rozumností dusí, takže by se koneckonců dalo pochybovat, je-li skutečně možno nazvat jej sebevrahem, když přece ho o život připravilo právě uvažování. Vždyť nespáchal sebevraždu s rozvahou, ale rozvahou.“

            Takto dánský myslitel otevírá svou úvahu Současnost – píše se rok 1846. Na druhou stranu jinde píše: „Nemůžeme proto zničehonic obvinit z ochablosti věk, který je převážně reflexivní, vždyť v něm je možná síly víc než dost, jenomže ta je promrhána v neplodné reflexi.“ Co tedy dělat, aby síla reflexe byla plodná? Jak se vyhnout ubíjející nekonečnosti zrcadel?

            „Mnozí proplují a věda bude rozmnožena“, tak zní podtitul knihy Veliké obnovení věd, kterou vydal nejvyšší kancléř Anglie František Bacon z Verulamu roku 1620. V úvodu kancléř „usoudil, že je třeba ze všech sil usilovat o to, aby se obnovilo anebo alespoň zlepšilo spojení mezi Myslí a Věcmi“, a nabízí plán jak toho docílit. Dosavadní metody považuje za nedostatečné – „pohybujeme se vlastně v kruhu a naše počínání nebere konce“. O pár stránek dál povzbuzuje své pokračovatele a žádá je, „ať nechápou mé obnovení věd tak, jako by to bylo něco, co se potáhne až donekonečna a co přesahuje lidské síly, poněvadž je to ve skutečnosti jen konec nekonečného omylu…“. Na konci plavby čeká nový, moderní svět a má-li plavba být úspěšná, je třeba pracovat s přesnými nástroji – s novým organon, čili „správným nástrojem jak vykládat přírodu“.

            Následuje to, co si z Bacona vybrali dějepisci filosofie a co je dnes nucen znát každý maturant ze základu společenských věd, či uchazeč o studium humanitních oborů: nauka o idolech. Dobře se to učí a dobře zkouší. Vítej Františku z Verulamu v lapidáriu klasiků, tvým atributem budiž idoly rodu, jeskyně, divadla a trhu. Budiž o tobě nadále pojednáváno jako o apoštolu moderny, moderní vědy.

            V této pasáži není tak patrná Baconova poetika, jeho spíše básnické než vědecké užívání jazyka (který sám považoval za idol trhu). Nicméně prosvítá alespoň při výkladu o idolu rodu: „Lidský rozum je jako nerovné zrcadlo, jež přijímajíc paprsky věci směšuje svoji přirozenost s přirozeností věcí a tím ji pokřivuje a porušuje.“ Za neškodlivější nečistotu na zrcadle mysli považuje Bacon vůli a cit. Má-li reflexe být plodná, je třeba zrcadlo zbavit příměsi lidské přirozenosti, vyleštit jej v dokonale rovnou, stálou, chladnou, tvrdou nepopraskanou plochu.

            Podobný sen má „vyrovnaný mladý muž před zrcadlem“ ze stejnojmenné povídky Petera Hoega – „Snil jsem o tom, že postavím zrcadlo, které by ukázalo svět takový, jaký skutečně je.“ I on si jej přeje jako „nestranného soudce, pevný bod a svědka pravdy“. Stane se konstruktérem největšího zrcadla, které má odrážet hvězdy v observatoři. Přese všechnu snahu a spolupráci s nejlepší brusičkou zrcadel, brzy zjistil, že zrcadlo obraz zkresluje, že cosi stíní odrazu nebeského svitu. Marně hledal kousek smítka. Zatímco jeho kolegové „bez potíží vytěsnili ten malinkatý pohyblivý stínek ze svého obrazu světa“, on tehdy pochopil, že zrcadlo musí být živé.

            Vydal se hledat brusičku, přesvědčen, že je to ona, „která vdechla mrtvému sklu život“. Když se s ní setkal, řekla mu: „Vždycky jsem věděla, že kdybych měla vyrobit zrcadlo, které by ukazovalo skutečnost, muselo by samo být živé, musel by to být organismus vnímající náladu toho, kdo na něj hledí a ukázal by obraz, ve kterém by vliv této nálady byl korigován.“ Pohled do tohoto zrcadla uvrhl mladého muže v nejistotu, zproblematizoval do té doby jasný vztah mezi obrazem a skutečností – „Nebyl jsem si už jistý, jestli skutečný je svět v Zrcadle, nebo svět mimo ně…V okamžiku, kdy na něj pohlédneme, svět se začne měnit. A my s ním. Pozorovat skutečnost neznamená pochopit strukturu, nýbrž podrobit se a zahájit nedozírnou proměnu.“

            V takovém zrcadle nejsou obrazy odrazem, ale impresí. Imprimere znamená latinsky vtisknout, vtlačit. Příbuzné podstatné jméno je impressio s významy dojem, vjem, ale i vpád, útok. Snahu o leštění zrcadla, o čistotu a hladkost neustále ohrožují útoky skutečnosti, které se nehodlají pouze odrazit, ale naopak: chtějí se vtisknout, zůstat, ulpět na zrcadle, či přímo narušit jeho strukturu, pokřivit jej a tím i další odrazy.

            Myslím, že tradiční tradice moderny (neboť ani tradice není zbavena svých levobočků, a kdysi anti-tradiční moderna nastoupila cestu toho, proti komu bojovala) nějaké konečné řešení leštění. Otevřel jsem teď anglický slovník a hle – jako první význam slova solution je uveden roztok – řešení je druhé a následuje medicínský význam vyproštění. Solution: roztok, který nás má osvobodit od impresí a uchovat naše zrcadla taková, jaká mají být: mrtvá. V této tradici může jen mrtvé zrcadlo plodit poznání…ale jaké?

            Když jsem hleděl na McElleyovo dílo, vypadalo skutečně chladně. Nádoby, které mi až příliš připomínaly lidi s kůží nikoliv měkkou, ale zrcadlovou, pod kterou se již nic nedostane, mi připadaly nekonečně prázdné a ztracené. Pohlcené odrazy a vevnitř nejspíše prázdné, protože kudy by se do nich mohlo něco dostat?

            Cestou z galerie jsem se rozhodl začít se dívat po živých zrcadlech a zkusit, jestli se s nimi nežije nakonec lépe. Určitě se jejich zbytky, snad i celé exempláře, válí po cestě, kterou razila tradiční tradice moderny a teď se po ní procházejí turisté s pocitem, že tohle je ta pravá cesta k poznání skutečnosti nebo k čemu…Věřím, že síla – ve kterou doufal Kierkegaard – je v živých zrcadlech, neboť mrtvé plodit nemůže. A je-li nekonečnost reflexe děsivá, pak dávám přednost živým zrcadlům, neboť živé činí živým konečnost. Víte-li o nějakých, sepište zprávu, udejte souřadnice, uspořádejte výpravu. Nezabíjejte je.

            Mám pocit, že jedno jsem našel. Má podobu lidského oka, potkal jsem je v Baudelairových Očích chudých a zahlédl v jednom ze Shakespearových sonetů. Napíši vám o něm třeba příště - teď už pryč od monitorů, do terénu podél cesty.

10.7.05