Poslední věci(člověka)&Oslavujme život

Co děláš ty Co děláte vy, Co děláš ty, ztracený se snahou svou. Pozvedni také ty, mysl svou a srdce své k Bohu, Otci všemohoucímu. Smiluj se Bože nade všemi. Ať všichni poznají, jak jsi úžasný...

Oslavujme život.

 

Sedmkrát sedmero slov

 

Klenby tyčících se skalnatých pahorků,

neohrožená bílá dravá řeka,

na břehu volavka,

po stranách listy

roztodivných tvarů,

země jako zrodivší se z vody,

pasoucí se hloučky ovcí,

silná vůně bylin, kvítí z vlahých luk,

lidé plující na lodích

jako komíhající se lucerny

sem a tam

a

tam a sem …

 

 

Zamyšlen stojím u mýtiny

 

Zamyšlen stojím u mýtiny,

brzy po ránu zahalen snem,

stoje v orosené vlahé trávě

raduji se, že přišel nový den.

 

V dálce šumí lesy, tiše zpívající,

do jejichž slov hrají jak harfy bystřiny a řeky,

vítr jim tvoří doprovod …

 

Zdravím vás všechny, jež jste se probudili,

jen Niao* Vám jsem pravit chtěl.

 

Jen pozdrav Tobě, Ó Slunce,

jsem vyjádřit chtěl,

jen znovuobnovit to,

co zapomnělo se,

v původní kráse,

o to jsem se pokoušel.

 

Na zamlžené louce srnka s mládětem,

mezi květy ráje cupitají krok za krokem

jako tóny z loutny vycházející.

 

U jejich nohou jak kapky rosy

co tak rychle ztrácejí se

jak slzy -

červené sladké jahody spatřil jsem.

 

V pozadí modrá obloha jako azur,

tak říkám si: Není to sen? Není to sen? …

 

*Výraz Niao [Njiao] znamená čínsky dobrý den.

 

 

Mlžné ráno

 

Budík ochraptělý

orosené okno

zamlklá ulice

nehybný pohyb stromu

žádný ptačí hlas

mlha kolem tebe

ustrnulé ticho…

 

Vstaneš

bez radosti a naděje,

zase ty povinnosti,

raději na to teď nemyslet!

Kde je to, co sis přál v radosti dětského zaujetí,

které náboj mělo něčeho vznešeného,

kde je tvůj mladý ideál, který hrdostí (a nikoli pýchou) tě zdobil, jenž sis vytýčil?

Kde je tvá dívka – myslíš na ni?

A ty jen zase znuděně a mrzutě vyhrkneš:

Vždyť je mlžné ráno!

( Vždyť je mlha v mém srdci …)

 

Hledám Tě!

 

Hledám Tě, dívko má,

Tys mi tak milá,

zdálo se mi,

jak Tvé vlasy sama luna

třpytem zlatým orosila.

 

Hledám Tě, dívko má,

jež ses mi ve snu ukázala,

když se Tvé oči hluboké

touhou po něčem krásném

zablýskly ránem

a když se rozplynuly v blažených

úsměvech rty Tvé růžové.

 

Hledám Tě, dívko má,

Tys mi tak milá,

čekám Tě,

vílo má

zářících vlasů

pokorně vlajících

ve směru vánků právě přicházejících.

 

Hledám Tě, dívko má,

čekám Tě, Ty má jediná

krásko se zurčícíma očima,

které jak dva vytrysklé prameny

mou duši ovlažují.

 

Čekám Tě, dívko má,

bytosti vznešená,

s tvářemi bělostnými

jak lekníny rozvitými,

jež bych tak něžně zulíbal.

 

Čekám Tě, krásko má,

Ty má jediná

bytosti vznešená,

takových tónů plná,

jdoucí v šatech křišťálově bílých

jak dotyk listů padajících

se zlatavou září

vůkol vlasů Tvých.

 

 

Čas jakoby zastavil se

 

Čas jakoby zastavil se,

hledám tě, má dívko,

uprostřed města osamocený,

volám: kde jsi?

 

Samota tak sžírá všechno radostné,

ale touhu po něčem krásném nezdolá.

A tak říkám si: usměješ se na mě, má dívko,

a něžný polibek vtiskneš mi?

 

Květy jabloní

zurčící potoky

vůně sena na lukách

krásné shledání…

 

Ptačí zpěv

trnité růže rozkvetlé

poklidný šum okolních lesů

krásné mazlení…

 

Vlahá voda studánek

pasoucí se stáda ovcí

jetel, luční kvítí

krásné líbání…

 

Pantoflíčci u cesty

hříbky rostou po dešti

pod dubem za dubem

krásné hlazení…

 

Crčení sarančat

studený větřík u řeky

rozkvetlé lípy vonící

krásné objetí…

 

Jak teskno je mi,

nemoha vyjádřit lásku,

k ženě, jež souzena je mi.

Snad jednou potkám kdesi,

tu dívku patřící mi.

 

Tváří v tvář smrti

 

Tváří v tvář smrti hledím němě

do pološera místnosti,

odkud čas nevyhnutelně

minutu po minutě

letí vstříc novým časům.

 

Jsem vězněm vlastních skutků,

nemoha se jich zbavit,

jsem vězněm sám sebe

a nevím jednoduše: co dál.

 

Ó živote, proč tu tíhu jsi mi dal,

proč ten běh (času)

a nemožnost změny

a pocity rozkládajícího se prázdna,

kde není ani smysl toho,

tys mi dal.

 

A čas neúprosně odvíjí nit sudby,

to osud sám si s časem zahrává,

v době a místě, kde není skutečného

vlastnění ani uchopení.

 

Ty čase, jenž neustále zdoláváš nepoznatelné,

v tom místě, kde budoucnost vládne,

ty čase tys obdivuhodný přítel:

pomíjíš a tvoříš zároveň.

 

Jakoby západ slunce byl jeho novým východem,

již jinde, v místě neznámých stínů a světů,

neznámých světel a civilizací.

 

Tváří v tvář smrti se všeho vzdávám,

odhazuji vše nepotřebné, nedostatečné a nadbytečné,

neboť smrt je: obnažením i očištěním zároveň.

 

Závěť

 

Jako krok sun krok šera přicházejícího,

tak přichází člověk jako temný stín,

aby si cosi na papír perem sepsal,

pero na papíře píše písmeno po písmeni

závěť.

 

Jak hrozná a strašlivá temnota noci

pohlcující jakékoliv světlo a radost,

tak hrozivě a jednoduše přichází smrt:

Plachá, nesmělá, plouživá,

bledá, snaživá, bloudivá.

 

Jako když plamen svíce se zhasnouti nechá,

život končí, poslední vzdech,

poslední pohyb rukou do prosícího gesta modlitby,

poslední vteřina a pak jako když utne…

mrazivý chlad, ztuhlé rty a víčka,

ústa co vdechem zkoprněly

v nedořeknuté stati modlitby…

poslední zápas o život končí smrtí.

 

Jen slova závěti tu na papíře zůstaly:

„Odkazuji tenhle dům a zahradu

tomu, kdo první tohle přečte.“

 

Tryzna

 

Snad dopřeje mi někdo odpovědi

proč tak zesnuls náhle.

Dívám se na řadu potemnělých zeravů

a odpověď nikde, nikde.

 

Hlahol ptactva náhle utichl,

vůkol plno jabloní bíle rozkvetlých,

snad života není to konec,

jenže odpověď nikde, nikde.

 

Mrazivý chlad černých rakví,

v nichž ztuhlá těla a mrtvolný

to závan rozkladu,

to přece nemůže být koncem,

jenže odpověď nikde, nikde.

 

Proč tolik beznaděje a slz,

jakoby pro očekávání něčeho

šťastnějšího,

je to zdání nebo realita,

máme ještě naděj ó Bože,

jenže odpověď nikde, nikde.

 

Světélka na hřbitově jak světlušky

noci svatojanské nesoucí naději,

vzchop se člověče, temnota přeci

není tak temná,

jenže odpověď nikde, nikde.

 

To ty hřbitove pravdu jistě zvíš,

neboť do tebe atomy těl se zakopají,

snad jednou nebude třeba světel

pějících o naději,

jenže odpověď nikde, nikde.

 

Plamen života zhasíná

 

Plamen svíce života zhasíná

první předtuchy

blízké smrti

chmurné sny

památka na předky

Smiluj se Pane…

 

Plamínek již dohasíná

žádná útěcha

smrt už doléhá

by zajala do svého roucha

člověka

… nade mnou hříšným. 

 

Z ničeho nic úleva

strašná to poslední chvilka

jak elektrický to šok

náhlý konec

Jsi má jediná…

 

Stoupání vzhůru

tunelem za světlem

rychlé znovuprožití života

tichá to modlitba

… naděje, ó Pane.

 

---