Jomidalův meč

je to jenom malý kousek začátku dlouhé cesty... Část 1.

„Petře, probuď se!“ uslyšel jsem krásný líbený hlásek své přítelkyně Neo. Již sedmý den jsme bloudili zemí Kamatze a hledali Nejvyšší Pahorek. „Ano?“ otevřel jsem oči. Byla jako vždy nádherná. Slunce se odráželo od jejích kaštanových vlasů, vítr si s nimi zvesela pohrával. Její plné rty se našpulily a přitiskly se k těm mým. Nádherně líbala. „Musíme pokračovat v cestě,“ obeznámila mě. Kývl jsem rozespale hlavou a pomalu se opět dostal na nohy. Dnešní noc jsme prožili v jedné ze zapomenutých kobek. Ta zem byla příšerná, ukrutně mě boleli záda. „Měla jsem další sen… byl jsi v něm opět ty,“ objala mě a začala si hrát s mými vlasy, které neustále na té hlavě jen stály a stály, jakoby by byly nějaké zatlučené hřebíky. „A co jsem dělal tentokrát?“ „Vysmíváš se snad mým snům?!“ Odstrčila mne. Neo prý nebyla totiž jen tak obyčejná dívka. Měla nějaký dar. Jednou jí jedna stará bába předpověděla, že Neo zachrání tento utajený svět. Od té doby si to brala až moc k srdci.


„Ne, povídej…“ Zamluvil jsem její začínající hněv. „Bojoval si s posvátným mečem na Nejvyšším Pahorku.“ „A s kým?“ „S Onagy!“ „Cože? Proč zrovna s nimi?“ Při té představě jsem měl až husí kůži. Onagové- největší monstra jaké kdy kdo stvořil. Svými chapadly z vás užírali život. Kousek po kousku. Vzpomínku za vzpomínkou. Až z vás nakonec nic nezůstalo. Dokonce jste byli i vymazáni z pamětí všech, kteří vás měli tu čest poznat. Jednou jedinkrát jsem se nimi setkal a dodnes mi to utkvělo v mysli. Jedním z chapadel, které mělo jako i ostatní na konci savý váček, mne připoutali ke kůlu a dalších sto přitiskli na mé vystrašené a proti nim bezmocné tělo. To bylo ještě na začátku a nebýt Neo, nikdy bych to nepřežil. „Říkám neustále, že si musíme dávat pozor! Ten den už se blíží, ať chceš či ne…“ Pokyvovala hlavou. „Dobře, věřím ti. Teď bychom měli vyjít, nemyslíš?“ Nechtěl jsem tyto žvásty dál poslouchat. Ne že bych v ně nevěřil, to ostatně snad ani nemohla být pravda, jelikož dostat se do tohoto světa chtělo řádku fantazie, ale to neustálé spekulování o tom meči, jakémsi pahorku a různých zdejších příšernostech, se kterými jsme se setkávali, mě už nudilo. Souhlasila a ihned jsme se dali na cestu, jelikož jsme cestovali na lehko. Jen s pár kapkami vody a drobnými. Naše láska a večerní milování nám vystačilo a naplňovalo nás radostí do nynějšího života s nejednou překážkou. „Teuberius říkal, že bychom neměli chodit přes lávku, pamatuješ?“ Otočila ke mně svůj obličej, na kterém nebyla ani jedna vráska. „Ten starý blázen toho napovídá, že mu věříš…“ Odpověděl jsem. Avšak Neo se urazila. „Kdyby mi můj strýček, tedy ten starý blázen, kdysi neřekl, že jsi v zajetí Onagů, nikdy bychom tu spolu takto nechodili a nikdy bychom nebloudili se vzkazem vládkyni!“ Osopila se. „Co je vůbec napsáno na tom svitku?“ Zajímal jsem se bez nějakého reflexu na Neoino podráždění. „Nevím, smí to otevřít jen Vládkyně, my na to nemáme právo,“ odpověděla mi.


Zase jsem si uvědomil, jak je naivní. „Ehm, dobře,“ kývl jsem raději. Někdy byla dost hádává. Zejména pak, pokud šlo o to, které věci se mohou dělat a které ne. „Takže kudy to vezmeme?“ Neo se zastavila před lávkou, která oddělovala tu „světlou část“ od té „tmavé“. Pokrčil jsem rameny. „Proč, že to nesmíme tudy?“ „Za lávkou jsou prý skryti démoni. Neříkám, že bychom je nemohli porazit, ale přece jen bychom si měli šetřit síly na někoho jiného, třeba na Onagy…“ „To neříkej!“ okřikl jsem ji až se lekla. „Nemáš ani tušení, jaké to je, když tě Onag vysává. Nechci, aby se ti něco stalo.“ „Myslím, že mám, přece jen jsem tu déle než ty,“ bránila se. „Já vím. Nemusíš mi neustále připomínat, že nepatřím z tohoto světa. Sám to dobře vím…“ Neo se nadechla a zavřela oči, jakoby si v duchu připravovala to, co chce říct. „Nechci se hádat!“ Upozornila nakonec. „Ani já ne.“ Stále jsem jen tak postávali u té lávky. Byla zchátralá a voda pod ní smrděla příšerně rybinou. Možná že i chcíplými rybami. „Tak dost, nebudeme to přece zbytečně obcházel bůhví kam, když tu lávku přejdeme za chvíli!“ Ačkoliv jsem si sám uvědomoval, že nevypadá tak bezpečně. Byla poměrně dlouhá a tvořili ji silná lana, místy však prožraná a zplesnivělé kusy dřeva. „Ne, nevstoupím tam! Raději to obejdu než zemřu!“ rozčilovala se s rukama zkříženýma u prsou. „Dobře, tak si to obejdi! Já jdu tudy!“ „Jdi si!“ Nemělo to cenu, oba dva jsme byli paličáci.


Hádali jsme se poměrně často a často také kvůli úplným hloupostem. Ale vždy jsme se nakonec k večernímu stmívání usmířili. Vstoupil jsem na nebezpečnou stezku nad vodou, pokud se tomu tak dalo říkat, a udělal pár kroků. Lávka se rozhoupala a dřevo vydalo příšerný skřípavý zvuk. V tu chvíli mi žaludek stoupl až do krku, ale nesměl jsem se vrátit a ukázat svou prohru. Neo tam pořád tak stála se zkříženýma rukama a nasupeně mě pozorovala, jak se vydávám střemhlav naproti nechtěnému dobrodružství. Pokračoval jsem tedy dál. „Měl by ses vrátit, Petře…“ zavolala na mě rozpačitě. Vztek z jejího hlasu již vymizel. Bála se snad víc než já. „Ne, nebo…Aaa…“ Lana povolila a lávka prudce klesla. Neo zakřičela. „Proboha, Petře! Dobře, omlouvám se za tu hádku, ale pojď zpět!“ „Ne! Jsem už za polovinou. Ta lávka nás udrží oba, pojď! Nic to není… Nic se nám nestane,“ podal jsem symbolicky ruku do vzduchu. Udělala jeden nejistý krůček. „Tak pojď! Neo…“ Vyslyšela mě. Pevně se chytla lan a zavřela oči. Pomalu už jsem se přibližoval ke konci a díval se, co to chce Neo udělat. Rozeběhla se! „Ne, Neo, neběž. Ne!“ Lana se trhala a Neo mě nevnímala, běžela dál a dál. „Ne!“ A pak, když už byla skoro u mě, se lana na jedné straně potrhala a mi padali ke skále, pěvně se drže lan, které to už dlouho také nemohli vydržet. „Petře!“ „Neo!“ „Podívej se dolů,“ zavolala na mě. Pohledem jsem sjel až k bývalé vodní hladině. Nyní tam místo ní byla jen láva. Horké bublající magma, které vypadlo, jakoby mělo právě před erupcí. „Šplhej nahoru!“ přikázal jsem jí a sám jsem začal šplhat rychleji, jelikož jsem byl nad Neo a láva stále stoupala. Zakřičela zezdola něco jako souhlas a dala se do pohybu. Měl jsem pravdu.


Lana, na kterých jsme se drželi, se začaly trhat. Nabral jsem síly a co nejvíce se začal přitahovat. Neo opět vykřikla. Lávová bublina praskla a horké magma vystříklo směrem na ni. A takových bublin v její blízkosti tam bylo nejméně padesát. „Jsi v pořádku?“ optal jsem se. „Ano,“ sykla. Jakmile jsem vylezl, zapřel jsem se o kamení na skále, abych urychlil vzestup Neo. Potil jsem se, ale musel jsem ji zachránit. Přece jen to byla moje vina. Byla už nahoře. Posadila se vedle mě. „Co jsem říkala?“ řekla nevnímavě a zasyčela bolestí. Měla popálená celá záda. Jeden velký červený puchýř. Bylo to příšerné. „Ukaž, podívám se.“ Uhnula, jelikož nejspíše stejně dobře jako já věděla, že za to můžu já. „Pojď, to se spraví,“ pronesla trpce a vstala ze země. Vydechl jsem a též se postavil na nohy. Neo se naklonila k, ještě před chvílí, rozbouřené lávě. Teď tam byla opět jen ta nevinná voda s mrtvými vodními potvůrkami a jejím šumem. K vzteku! Čeho jsme si ale oba všimli, byla náhlá změna počasí. Začal foukat silný a studený vítr. Přivála k nám i nečekaná vlna smradu v podobě nějaké ztuchliny, či co to bylo. „



Musíme se držet u sebe, jinak…“ polkla. Vzhlédli jsme k obrovskému a odstrašujícímu zámku, který se před námi tyčil a zabíral všechno místo na pevnině, ne které jsme zrovna stáli. „Musíme uvnitř najít východ na druhou stranu, jinak se tam nedostaneme,“ informovala Neo. Viděl jsem na ní, jak se jí do toho nechce. Nebyla vůbec slabá, měla síly na rozdávání. A také nebyla žádný srab. Ale nerada kolem sebe vyvolávala komplikace. Nikdy nebojovala, vždy jen bránila, i kdyby měla zabít kohokoliv, pokud to bylo pro spravedlnost. Měla ji už prostě v krvi. Nikdo nebyl tak spravedlivý jako ona. Vystoupali jsme po zatočených schodech a otevřeli vrzavé dveře. Uvnitř bylo plno pavučin, prachu a zejména pak netopýrů. Na ty jsme však byli už zvyklí, tady to nebyla žádná novinka, ani v části obydlené lidmi. Neo vytasila meč. Já jsem do dlaně chytl menší kudlu. „Neo, pojď raději ke mně. Mohla bys někam zapadnout,“ upozornil jsem ji. Opět nevnímala. „Podívej,“ ohmatávala sochu nějakého zvířete, „má v očích diamanty!“ To mě k ní přilákalo. Přistoupil jsem k ní a sáhl soše do očí. Ty dva bílé kamínky však nešli vyndat, ale zaručeně to diamanty byly.


Chystal jsem se ještě se ujistit rýpnutím do nich nožem. „Vážně!“ A pak se zem, na které jsme stály zbortila a my padali dolů do tmy nevědě kam. Dopadli jsme na něco měkkého, jinak bychom nejspíše ten pád nepřežili. Jediné světlo pronikalo to seshora, odkud jsme spadli. A i to bylo víceméně nepatrné. Hmátl jsem vedle sebe do nějakého odporného slizu. „


Neo?“ „Ano, jsem tady, ale myslím, že tu nejsme jen my dva!“ Upozornila váhavě. V tu chvíli jsem se otočil. Něco mi dýchlo do obličeje. Stálo to přímo naproti mně!

---