Byl to JEN sen

Do snu mi vstoupila spanilá žena, krásná jak zlatovláska z Postřižin. Krokem ladným úsměv svůj nesla si,

v kabelce schovaných pár stránek na prodej. U vchodu do domu vítá ji ON....v košili kárované. Úsměvem zdraví ho.

Ty jeho oči... ach Bože.... to NE !

Jsou lačné po ženě a pohled ten, do úst ji vrývá pachuť smrti. Já stojím V ní a cítím co prožívá....raněná zábleskem té jeho zloby.

Utíká ukrýt se do stínu stromu,

rychle ven co nejdál od toho domu.

Skrz listy vyhlíží vyplašeně,

zda zmizel ten co ublížit chce ženě.

Vidí jak za oknem v oparu záclony

ty oči hledají, hledají, hledají...

Srdce ji strachem buší,

však vrátit se zpátky musí.

Promlouvá na ženu co na ni čeká,

nemohu nahoru ten muž mne moc leká.

Zežloutlí lidé leští dál,

bez citu svůj drahý porcelán,

protože "lásku" neví kam by dali,

tak ji cpou do věcí co duši postrádají.........

Katalog se zbožím doručím jindy....smím?

Co nám je do strachu, dělěj už! Rychle s tím!

Kráska zmizela........jsem tu jen já. Jdu dolů schodištěm kol toho místa, kde do chladu kamene vpíjí se teplá její krev a stěny bolestně mlčí, strachem co vryl se jim pod nehty.

Srdce mi krvácí pro tuhle krásku,

co jí Pan Osud dal jen krutou lásku.

Zbyl mi jen deníček v dlani,

snad její rukou psaný.

Papír již sluncem vyprahlý do žluta....slova moc nevnímám

Jdu parkem,

děti tam smějí se svobodnou duší,

slunce maj ve vlasech moc jim to sluší.......

Najednou zpovzdálí havrani ve zbroji

vedeni černou tmou kroky mé dohání.

Jen rána za ranou zastaví útěk můj

a bolest palčivá dost řekne těmto snům.

Srdce však uhání, jak stádo koní ......... šeptám mu utiš se, netrap se pro ni.