Au

V křivém stisku čehosi,

co krví čelo orosí

do mdlých krovů klesnu,

pak bloumám jako ve snu.

Bolest v trnu medoviny

plném smutku, plném viny,

v kůži jako by se bál

svůj hrot navždy uchoval.

A kapka živá tmavne zmírá,

bledne líce, mizí víra.

Stéká v konci malíčku

život skrytý v zrníčku.

Kde v oku kdysi jiskra hřála

i ona jako by se bála

pohasíná, tiší hlas,

nevzejde už mezi nás.

A chladne tělo, prsty bolí

téměř by je sypal solí.

Utrpení v podstatě

vlastní opět hledá tě

Pak bílá zšedne, šedá zčerná,

krev je děvka, nyní věrná,

jediná je v stisku dlaně

přítomně a přesto planě.

Má něco smysl…?