Rádi masíčko, rádi? Grr

Zamračím se a pohlédnu do bílé porcelánové misky. Nedbale zacinkám vidličkou o vnitřek nádoby a pomalu přežvýkám sousto. Inu. Kdybych byla oným běžným člověkem pochodujícím v pomyslném zástupu masožroutů (a naťuknutým jedincům se tímto - sic ne příliš hluboce s ohledem na mé vlastní já a mé přesvědčení, které se mi jistojistě zdá tím nejlepším, neboť jsem to já, kdo ho dodržuje a nyní se nepokouším o prosazení mé úžasnosti jelikož ta tu vážně není k nalezení, jen o souhlas s mozkem, který si cosi usmyslel - omlouvám za pro mnohé nevhodný, avšak více než výstižný výraz), cosi podivného by mě zdaleka nezarazilo. Žerte maso, pokud nemůžete jinak. Duste se tučnými kousky mrtvých zvířat, podporujte hřbitov ve vlastním žaludku. Jak jsem ráda, že je to vaše věc. Odpuste mé nevybrané způsoby v komunikaci s okolím, kterou vám předkládám svázanou do několika živých a zcela spontánních vět. Nezlobte se na mne... Anebo víte co, třebas se na hlavu postavte, vaše spokojenost, drazí pánové a líbezné dámy, nepomine. Dokud žvanec mrtvé tkáně leží před vámi (jistě vhodně připraven a dochucen), vaše vítězství nasáklé do pat nemůže uniknout. Stojíte na něm plnou vahou. Víte, co tím myslím? Taktéž bych mohla vyjádřit snad jen lehkým pohlazením tématu mou nepatrnou lítost nad mou zvrácenou vlastností nazývat věci někdy až nechutnými jmény. Jen běžte do lednice a napěchujte rohlíček růžovou šunkou. A vzpomeňte na nebohost, která padla pro vaše chuťové buňky z života, který nelze závidět. Proč to všechno? Ne pro náhlý popud jiskřivosti a chtíče změnit svět na vegetariánskou masu, nýbrž proto, že má ústa pocítila cosi neblahého. Znovu zacinkám vidličkou o misku a podezíravým pohledem si přeměřím bramboru s kořením nevině ležící na dně. Nevlídným pohledem propálím stěny abych v představách nalezla matku, osobu, jenž se vždy snaží nějaký ten kousek mrtvol zasadit do mé krmě. Výsledek mého zjištění snad lépe nezveřejňovat...