ECHO

Podivné město

Město se jmenovalo Paedea. Zlatý věk utrpení právě dosáhl svého vrcholu a podle toho to taky v Paedee vypadalo. Denní úseky byly jednotvárně šedé, protože Sluneční paprsky se nedostaly přes léty našetřenou vrstvu smogu, a podrasa lidí Slunce již před 200 lety odkázala do oblasti pohádek a legend.

Echo se protáhla a jen neochotně otevřela oči. Měla ne neopodstatněný dojem, že jí někdo kopl do zátylku. Radši ani nepátrala po tom, jaké torzo se ukrývá vedle ní pod pokrývkou. Rychle a tiše se oblékla a opustila místnost. Na ulici už čekal Stvořitel. Věděla, že bude rozladěný, měla totiž velké zpoždění.

Se Stvořitelem se znali snad z předminulého života ( pokud teda věříte na reinkarnaci – oni věřili a proklínali Boha, ve kterého nevěřili, že se stále znovu rodí do toho samého pekla) a akt řeči pro ně dávno ztratil smysl. Stvořitel podal Echo právě ubalenou cigaretu. S omluvným a vděčným pohledem potáhla a vrátila ten kousek uvrtěného tabáku zpátky majiteli.

Vykročili.

Začalo pršet.

Všimla si, že Paedea silně připomíná Bubácké krematorium – ty kachlíky se architektovy prostě vymkly.

                                                                                                .

Stvořitel se mile usmíval, což věštilo, že přijde nějaká pohroma. Echo znala ten úsměv, protože jej používala často sama. „Tak povídej.“ A Stvořitel povídal. Echo se začala usmívat taky. Konečně! Tak dlouho jej hledali, až se ten pravý přihlásil sám.

Potřebovali spojence pro velký a nebezpečný úkol. Starý zarezlý  identifikační systém Paedey se totiž měl brzy obnovit, což by znamenalo likvidaci většiny jejích obyvatel včetně podstatné části „vážených občanů“. Ne, že by „vážení občané“ byli až tak vážení, ale někteří po vzoru legendárního Schindlera oddalovali smrt ukončením mnoha obyvatel Paedey, a tak by bylo škoda je ztratit. Země se tu zdánlivě otřásla už nedávno, když Jadiba de PODFUK chtěl násilně sloučit Vrchní Hantec se Spodním Hantecem. Naštěstí se tehdy  povedlo slepého despotu nějak ukecat. Hlavní zásluhu na tom měl Spolek padlejch holek a Jarda Kometa, známý dobrodinec a zastánce práv podrasy.

Stvořitel a Echo tedy popíjeli lektvar z listů trhaných o půlnoci za brandýskou brannou a vyčkávali příchodu naděje.

„A kdo to vůbec je?“ Zeptala se asi po pěti minutách Echo, došlo jí totiž, že Stvořitelovi lidé jsou sice spolehliví, ale většinou také psychicky nemocní a nebezpeční. „Je to bývalý obyvatel Paedey. Dobrej chlap. Za posledního Jadiby mu tady docela kvetlo žito zadara, ale harpyje ho nakonec vynesly v pařátech. Tak nám slíbil pomoc, ovšem za menší odměu.“ Echo se nadechla. Slovo odměna se jí vůbec nelíbilo, sponzorský dar hlásal peníze, a informační materiály zase znamenaly taháky, skripta a podobné plativo, ale odměna? „Co míníš tou odměnou“, zeptala se a… a pak uviděla hrdinu a ztuhla hrůzou.

„Koláček?!“ To snad nemyslíš vážně, ne Koláček!

A proč ne“,odtušil suše Stvořitel, „chtěli jste snad někoho spolehlivýho, a kdo může být koneckonců spolehlivější něž psychopatický fanatik s vypěstovanou nenávistí proti Paedee?“ „ No jo, ty joudo, ale Koláček je moc! Posledně, když dělal nějakou akci, tak z toho oslepl předposlední Jadiba.“ Echo se při té vzpomínce podlomila kolena. Dobře si vzpomínala na ten večer v podsvětní špeluňce, kdy spolu s Koláčkem upili Jadibu skoro k smrti. Kdyby tenkrát věděli, že příští Jadiba bude posedlý mocí a politikou, snad by se na to pití radši vybodli.

Koláček pohodil svojí blonďatou hřívou a vypnul svých 165 cm výšky. Echo v duchu zaklela. „Ahoj Echo, kde se touláš celou dobu?“ Zahlaholil dívčím sopránem tento hrdina, významně na Echo při tom mrkaje. „A u Kafky jsi nebyla snad roky.“ Dodal se zjevnou výčitkou v hlase i očích. Echo nepřeběhl po zádech mráz nýbrž blizard, popřípadě jeden den z Antarktidy. Naposled když Koláčka viděla, musela použít násilí, aby domů odešla se stejnou skladbou oblečení, jako se kterou přišla. Při tom Koláčkovi nezavdala nikdy (opravdu a skutečně nikdy ) ani nejmenší důvod domnívat se, že by zrovna on měl právo na to jí vrstvy šatstva sundat. „Ahoj Danae“, odvětila pokud možno studeně. 

„ Dějiny sem nepleť, na to tu nejsem.“ Odpíchl Koláček zpátky a zaujal obranný postoj. „ Ale, tak snad se nebudeme hádat už na začátku?“ Stvořitel ztrácel trpělivost, všimnula si Echo. Koláček se nicméně uklidnil, přisedl k soudným poutníkům a objednal si svojí oblíbenou trojku denaturované speciality.“ A co si dáš ty, princezno“, optal se Echo, která byla zrovna zaměstnána odsedáním, směrem od Koláčka pryč. „ Zdravý voko .“ Odvětila chvějícím se hlasem, v duchu si nadávala, za to, že neumí svojí nervozitu zvládnout lépe, nicméně vize apokalypsy budoucnosti ji tak trochu omlouvaly. „Ale, jak to, ty už nepiješ alkohol, co se stalo?“ Mlčky ukázala na 10ti centimetrovou jizvu na levé ruce. „Nehoda, zaviněná alkoholem, takže pauzuju.“ Nebyla to pravda, Echo pila víc než kdy jindy, na svět se dívala pohledem dělníka středověku jako na slzavé údolí, jak se odtud nejrychleji dostat byl její jediný životní cíl. Cesty však byly zavřené, když se jednou snažila zabít, objevil se Stvořitel a od té doby ji hlídal a nenechal ji za žádnou cenu odejít. Už dávno neměla tep a v noci se hřála anonymními torzy těl, na které se nedívala, ale Stvořitel její vědomí držel nějakým způsobem v mrtvé schránce, která se náhle přestala úplně měnit a zůstala tak strnulá v okamžiku smrti. Ale Echo se trápila dál. Ale umřít nedokázala.

Po vcelku krátkém jednání bylo jasné, co Koláček za své ehm služby chce. Echo se hnusem otřásla. Stvořitel se podivil. „ Myslel jsem, že po tom, co máš mrtvý tělo, je ti snad jedno, s kým to děláš?“ Echo se, na mrtvolu docela vztekle, ohradila. „ Možná jsem mrtvá tělesně, ale duševně bych se musela pozvracet!“ Stvořitel si pomyslel cosi o ženskejch a jal se s Koláčkem smlouvat. Nakonec to Echo stálo většinu oblečení, takže z hospody odcházela v černém kabátě, latexových kozačkách a bílém tričku. Trochu jí vrtalo hlavou, proč jí Koláček nechal zrovna tyhle věci, pak si ale všimla, že za ní jde nějaký šmírák a fotí jí přes digitál. „Stvořiteli, ty jeden pasáku“, pomyslila si vesele a s tichým smíchem nastoupila do projíždějícího taxíku. „Na Skládku!“ zavelela už v poměrně dobré náladě. Prohlédla si řidiče vozidla. Jmenoval se Pepa. Koneckonců tradice se mají ctít a Echo věděla, kde v Paedee se dá ještě pořád najít rozkvetlý strom.

Stvořitel měl hodně práce. Být oboustranným pomahačem je náročná záležitost, skoro jako mít dvě milenky a manželku. Ne,že by je Stvořitel měl, tyhle prkotiny by mu jen zabíraly čas. Echo byla výjimkou, občas jí to docela myslelo a mnohdy mu pomohla dostat se ze sraček nejvyšších, jak říkal s oblibou kritickým obchodům. Skoro mu bylo líto jí lhát. Sakra! Zase zapomněl na podstatný fakt, že Echo už delší dobu není Echo, že mu patří to, co kdysi patřilo jí. Dřív si zamilovaný romantici psali: „Patří ti mé srdce.“ Na to Svořitel z vysoka kašlal, jemu patřilo všechno, nedělal polovičaté věci. A s Echo rozhodně nebude začínat. Majetek se musí spravovat a udržovat, ale nikdy nesmí přerůst přes hlavu. Kromě toho, kdyby povolil jen na moment, okamžitě by se znovu zabila. A to skutečně nemohl potřebovat. Ještě si překontroloval strunku. Zítra ráno půjde ukončit život Danae Koláčka, nájemného hackera, který zachrání budoucnost Paedee takovou, jakou ji známe. Mohl z něj být lidový hrdina, škoda, že je tak neprofesionální. A kromě toho se chová jako duševně choré prase. Stvořitel se přistil při další divné myšlence. Žárlil? Vzpomněl si na něco dávno ztraceného v minulosti. Jak ho kdysi matka bila a jak křičel, že mu mladší bráška krade jeho věci. Nesnášel, když mu někdo sahal na jeho věci.

Vzal plastikovou hračičku a stisknul tlačítko, po několika vteřinách se z hračičky ozval hlas Echo. Oznámil jí, že dnes ráno bude mít na adrese nájemného hackera uklízecí službu. Neřekla ani popel, ale myslel si, že se jí to dotklo, nevěděl, že volá trochu nevhod, zaparkované auto se otřásalo pod rozkvetlým stromem a kolemjdoucí pejskař nic netušil  o tom, že za deset minut v něm místo jedné mrtvoly budou dvě, Echo se nezměnila jen tělesně, po smrti jí lehce hráblo. Právě přemýšlela o tom, že by mohla  Koláčka zabít sama. A tak se druhá mrtvola nekonala a taxikář Pepa Vajgl měl kliku jako nikdy, Echo ho nechala bez dechu a rychle a tiše zmizela do noci. Díval se za vzdalujícím se stínem a přemýšlel o prvním máji a o tom, že by měl koupit svojí přítelkyni nějaký dárek, nejspíš zlatý přívěšek na krk. Pak se podíval do zpětného zrcátka a uviděl na svém krku cucflek zvící poctivé kovové pětky. Zaklel.

Když si uvědomil, že s Echo zmizely i jeho kalhoty a svetr, začal zuřit.

Alternativní hrdina právě dokončil zakázku a věnoval se příjemnějším věcem. Tedy kromě sledování  ( jak jinak než hackovaného ) on-line porna a prodeje svršků a většiny spodků Echo ( kalhotky si ze sentimentu nechal ) si Danae Koláček právě čistil špínu za nehty. Právě přemítal o tom, jakou třešničku by mohl dostat tenhle dort dne, když oknem do místnosti skočila Echo. Koláček na ní doslova zazíral.

Když běžela tichým městem, ulicemi, parky, nemyslela Echo na nic. Vlastně vůbec nemyslela, jenom instinktivně běžela jako nějaká kočka. Hladová zdivočela kočka. Dostala strašnou chuť na mléko. Před ní stál panelový dům a v jeho třetím patře svítila modře obrazovka počítače. Vyskočila směrem k hromosvodu, chytila se za začala šplhat.

Tak to už je trochu moc, pomyslel si Stvořitel, když uviděl tu spoušť. Echo seděla v kaluži krve a vesele si hrála s vnitřnostmi nedávno násilně zesnuvšího Danae Koláčka. „Co to děláš, okamžitě přestaň!“, zasyčel na ní, už dávno si odvykl křičet, zbytečně by to přilákalo svědky. Podívala se na něj, jako by čekala, že si k ní sedne s pomůže jí ze střev a žaludku postavit kopii středověkého hradu. Pak vstala, šla do kuchyně. Uslyšel otevírání dvířek od lednice a hltavé zvuky. „Co to zase dělá?!  Nejdřív ale musel spravit tu hrůzu. Zavolal jinému „zaměstnanci“, aby přijel „uklidit“ a šel do kuchyně. Echo se právě olizovala. Stvořitel nikdy nevyznával zbytečný luxus, za který považoval hlavně emoce. Přesto se mu při pohledu na směs zasychající krve a zoufale bílého mléka zároveň obrátil žaludek a sevřelo srdce ( pokud mi čtenář dovolí klišé navíc ). „Na to budu potřebovat dovolenou“, řekl nahlas, vrátil se do jiného pokoje pro deku, kterou viděl přehozenou přes křeslo a Echo do ní zabalil. Pak ji odnesl z kuchyně, rychle zkontroloval v počítači, jestli je práce hotová , alespoň nad tímhle výsledkem se usmál a odešel někam do svítajícího rána. Nesl na svých rukou Echo, která měla v zavírajících se očích věčnost a přemýšlel, jak doma při dalším jejím oživování zase vyhodí pojistky.

Princip nehody

Silence se vzbudila a vydala nesrozumitelný zvuk. Zase ráno. Zase naživu. Vopruz. Plastiková věcička někde pod peřinou zapípala. „No, co je?“ Silence nikdy nevynikala výbornou náladou po ránu a kecy o ptáčeti a skákání u ní budily záchvaty agrese. „Vstávej sluníčko, holala, tady Satyr.“ Silence začala hledat brokovnici. „No, tak co se děje?“,zeptala se hlasem prázdného půllitru.“Děje se fesťák a tanečky, dneska večer, místo pošlu ve smažce, tak doraž.“ Silence najednou zezelenala a vrhla se směrem k záchodu. Při zvracení se jí hlavou mihla myšlenka na Pepu Vajgla a na první Máj. Bude si muset jít koupit těhotenský test – z principu.

Hondovi se obvykle říkalo Sestra. Tedy říkalo, říkaly mu tak slečny se kterými „kamarádil“. S jednou kdysi navážno chodil, druhá je nyní přítelkyní té první a ta třetí je Silence. A Silence poslední dobou přemýšlí, jak Sestře decentně řekne, že jí brzo Love utrhne hlavu. Honda byl vždycky výborný kamarád a excelentní společník a Silence musela přiznat, že se jí s ním líbilo, zvláště pak v nočních trmavajích, kde diskutovali abstraktní vědy od okultismu až k filosofii. Jenže měl bohužel tu zajímavou mužskou vlastnost ( a když se to vezme do detailu tak i ženskou ), že si časem začal dělat neopodstatněné nároky. Silence se právě přehrabovala v hromadě prádla, kde hledala použitelný pár ponožek. Velmi sprostě přitom nadávala, protože si při tom párkrát sáhla do černé díry, kam všechny pěkné kousky jejího prádla nenávratně mizely. Nakonec vytáhla vlněné podkolenky. Červen, nezájem! Natáhla a šla.

Honda seděl za kancelářským stolem a zíral do monitoru. Mělo to vypadat jako předstírání práce. V kanceláři sice nikdo nebyl, ale z principu. Náhle se ozvalo nesmělé ťukání na dveře. „Dále!“Zvolal doufaje autoritativním hlasem šéfa. Vešla slečna, která vypadala dost svolně a volně. Rusé vlasy, zelené oči, rudé rty a oblečená jako prostitutka. Taky to prostitutka byla. Tento podnik se skutečně nezajímal o to, co jeho zaměstnanci tropí v polední přestávce. Ta právě začala.

Silence seděla na širokém parapetu okna, kouřila a pobaveně sledovala scénu uvnitř kanceláře. Její poslední „dlouhodobější přítel“ měj bujnou fantazii a tak neexistoval scénář, který by jí snad ještě mohl překvapit. Slečna uvnitř kanceláře ( jmenovala se Ála, pracovně Alana) byla právě cele zaměstnána. Honda kouřil doutník, měl zavřené oči, jen podle pohybující se rudé hřívy, která pěkně ladila s jeho bílými stehny, šlo poznat, cože tam Ála vlastně provádí. Silence už si chtěla vytáhnout noviny, když Honda doutník típl o nahá záda své „pilné sekretářky“. To bylo zajímavé. Slečna se prohnula v zádech a podle výrazu obličeje, tento druh služby nebyl domluven. Silence ale neslyšela řev, protože všechny tyto budovy a místnosti v nich byly dokonale odhlučeny a izolovány. Honda se usmál,velmi sympaticky,jako vždy, a chytil slečnu za vlasy. Snažila se sice bránit rukama, ale pádná facka tyto snahy kvalitně přerušila. Silence se teď dívala na scénu se směsí hrůzy a vzrušení. Honda svíral bělostný krk slečny Ály  a druhou rukou nonšalantně otevřel vrchní zásuvku stolu. Silence si vzpomněla, že má všechny věci až chorobně srovnané a pečlivě uklizené. To už ale vytáhl nůž a provedl profesionální řez od trachey po chmýří pohlaví skomírající rusé víly. Silence se oklepala. Radši mu pošle pozvání na fesťák přes esemesku, dneska by ho skutečně nerada rušila. Honda zahlédl koutkem oka zbytek stínu, který při jejím seskoku odrazila zeď protější budovy.

Love a Kamal se jako obvykle držely za ruce. Silence jim mávala už ze vzdálenosti pěti metrů. Vedle nich stál Satyr ( pro vysvělení jedno z mnoha alter eg Stvořitelových ) a než došla až k této skupince přátel, rychle se oběma představil. Silence ocenila, že s sebou dneska nevedly Bestii, jindy věrný psí doprovod. „Máme problém.“ Řekla do úvodu Kamal. „Honda nás práskl domovníkovi, že jsme nechaly geneticky zmanipulovat Sluníčko.“ Silence  se v duchu podivila, co na tý Bestii šlo ještě proboha zmanipulovat, to je teď jako milej králíček nebo co?Ale nahlas řekla: „Aha.“ „A proto musí Honda zemřít.“ „Aha.“ Satyr vzal Silence skoro něžně za paži. „Tak co si dáš? Malý pivko. Na to jsem se neptal, takže co si dáš? Ale já chci fakt jen malý pivko, ty tvý byliny už nebudu hulit ani omylem!“ „Ale budeš.“ Řekl Satyr skorem až mateřsky a Kamal a Love zmizely Silence z dohledu. Silence je marně hledala, přitom ve svých latexových oblečcích se mezi přítomnými hipísáky vyjímaly. Ale to už Silence držela mezi prsty brčko a zcela automaticky nasávala voňavý dým ze Satyrovy zahrádky. Najednou na ní někdo zavolal jejím jiným jménem. „Jé, Prskavko, co ty tady?“ Povondra Prskavka zářil svojí ohnivou frizůrou daleko do noci a Silence napadlo, že by na tu barvu mohla skládat básničky. „Ale, tak sem jdu, že bude čtení Holandské poezie u Májky, doufám, že to bude tak kvalitní jako na Olšovém pohřebišti.“ Silence by ráda probírala veršíky mrtvých lidí, ale uslyšela křik. Hondův křik. „Je čas jít k májce,“řekl Satyr a Prskavka si nasadil svoje brýle s kouřovými skly, aby si tu chvilku poezie lépe užil. Silence šla s nimi, došli k Májce, u které byl stužkami omotaný Honda a kolem něj stál hlouček wiccanských naháčů a pobrukoval nějakou rituální píseň. Po velice bolestivé aplikaci staroslověnštiny byla Silence schopná přeložit si snad každý dialekt Paedey, a tak rozuměla, že jde o zpěvy, které mají připravit bohy na zápalnou obět. „ Jestlipak o tomhle ví i Honda, nejspíš ne, napadlo jí, jinak by se asi netvářil tak nadšeně.“ A opravdu, Honda se přímo koupal ve sladké nevědomosti blízkého konce. Asi osm naháčů včetně Love a Kamal ( proto je Silence nemohla v tom davu najít ) natáhlo luky s hořícími šípy. Silence trochu ztuhla, tohle se jí moc nelíbilo, ale na druhou stranu nechtěla nakonec skončit taky jako májkový špíz. Satyr se na ní usmál: „Chceš si zkusit vystřelit?“

O ambivalentním pohledu ropuchy ve vysoce erudované literární debatě

Prskavka se vzbudil na hromadě knih. Pro vysvětlení, postel nevlastnil, on na hromadě knih opravdu spal. To, že byl do knih blázen potvrzovalo i ostatní zařízení jeho obydlí, například stůl a křeslo, také z knih ( slepených chemoneoprénem), sloup z knih, který kdysi sebral v ruinách toho, čemu se říkalo městský kutloch a samozřejmě botník, jeho pýcha, který se sestával z dětských knížek z edice Stopy studia. Prskavkovi přátelé se mnohdy divili, že to svým ohnivým hárem ještě nepodpálil, ale Prskavka tyto vtípky už před dlouhou dobou přestal vnímat a kutil si dál nábytek z knih.

„Tááákže, ráz, dva, nahoru vstát, oči otevřít, čaj si dáááhááát!“ Snažil se zásadově probrat z mrákot noci. Však  nešlo to tak, jak by si přál, následek bioantik, kterými se živil už  od nepaměti. Asi po dvou hodinách tvrdé práce ( poslepu k umyvadlu, oholit, očesat, spolknout bioantickou snídani, otevřít oči, ošetřit rány z holení, zvládnout halucinace ze snídaně, jít se ošatit) byl připravený jít do roboty. Při vidině Drábky Machrové se však zastavil v počátku dne a aby se s tou představou dvouhlavé obludy sžil, hodil do sebe pro jistotu ještě dva jedovatě růžové, kulaté bonbónky.

Liar se vzbudila za stolkem, zrovna když se jí ptal zase na nějakou hovadinu, jako třeba co si myslí o tom, co zrovna čte. „Jestli si myslíš, že to fakt čtu, tak jsi snad ještě víc sjetej než já“, kmitlo jí hlavou a pak začala předstírat. Jako vždycky, hlavním uměním je zahrát to tak, aby si nevšiml, že jen prázdně kecáte a vlastně hádáte, střílíte po slepu a nemáte tušení. Zoufale se snažíte ho znudit, aby vás nechal, aby se neptal, aby mu to stačilo. Jenže Prskavka byl oříšek, ten se jen tak znudit nedal. A tak, ať už si myslela o čtení a o Prskavkovi co chtěla, měla Liar načteno alespoň napůl ( a taky se mu snažila udělat radost ) . Ostatní mrtvoly nebyly tak pilné, Prskavka si během devadesáti minut přesně stoosmdesátkrát pomyslel něco o špatném hřbitově a Liar ho bylo líto. Každý den chodit do hrobky PODFUKů, snažit se oživovat mrtvoly a pracovat pro a s mrtvolami, nebylo zrovna snové zaměstnání. Liar osobně věděla, že si tu práci vybrala jen pro to, že byla mrtvá dlouhou dobu – nejlepší předpoklad, ale co tam mezi těmi kadávry dělal Prskavka, to jí bylo skutečně enigmou.

Bylo asi úterý odpoledne, když Prskavka školení mrtvol ukončil. Liar měla dvě hodiny volna a nevěděla, jak je vyplnit. Napadla ji i zoufalá myšlenka, že by si na chvíli šla sednout do vykradeného pohřebiště velkých duší, ale pak si uvědomila, že se nechce prát s Baskervilem, který hlídal papundeklovou branku. Rozhodla se pro bloudění Paedeou.

Paedea by se dala přirovnat k suterénu jakékoliv starší nemocnice. Tedy k pitevně. Její zákoutí byla temná a syrová, dýchala depresi ze všech koutů. Čerstvé zombie, než si zvykly, často slýchávaly ozvěny ukončených obětí, na některých místech byly vidět i jejich vzkazy tomuto mrtvému světu. V Paedee také občas zněla tajemná hudba, někdy mírná a konejšící, jindy překotná vřískající a vyděšená, podle toho, jaký stupeň mučení toho dne mrtví měli v plánu.

Prskavka, protože byl živý, si nevšímal krás krajiny a spěchal na svou první schůzi managementu. Těšil se, protože  Drábka Machrová a ostatní „vážení občané“ jej konečně pozvali mezi sebe. Jako živý si toho obzvláště cenil, protože na živá individua se v Paedee nahlíželo se zvláštní nedůvěrou a pozorem. Dnešek však bude jistě zlomovým bodem. Diskrétně zaťukal na dveře, na kterých byla tři krvavá písmena KCJ. Kolegium Církve Jonášovy. S nadějí vešel.

Liar si všimla ticha. To nebylo dobré znamení, výkřiky hrůzy, dobře, jekot umírajících, o.k., ale ne ticho. Ticho věštilo smrt. A ačkoliv Liar se se svou smrtí dávno sžila, přesto vůči ní měla výhrady. Zvláště, když si smrt šla hledat nové kamarády. Liar zavětřila o odebrala se skoro na jisto k residenci církve Jonášů.

„Tak pane kolego, posaďte se a povídejte nám, jaké spisy jste si pro tuto schůzi připravil.“ Obě hlavy drábky se tvářily velice přívětivě ( Liar by ovšem hned dodala – jedovatě sladce ). Prskavka položil na stůl těžký svazek papírů a začal mluvit. Připravoval se skoro dva týdny, měl nastudováno, promyšleno a sestaveno několik variací, všechny informace ověřené a bezchybně posloupně seřazené, jen čekal na nečekané otázky, aby svým výkonem ujistil o absolutním přehledu vědy. Jeho výklad by byl býval na výbornou.

„A jak smýšlíte o absolutní decentralizaci centra z ekonomicko-theologického hlediska ambivalentní ropuchy?“ Tak tohle ovšem Prskavka nečekal. Ani nemohl, byla to totiž naprostá blbost. Drábka věděla jak se na živé musí. Skokem byla u Prskavky a chystala se udělat si z jeho mozku chutnou přesnídávku. Znáte to přirovnání, když se o někom řekne, že kouká bezmocně jako králík na kobru. Přesně tak, Prskavka vlastně nikdy neměl reálnou šanci na přežití.

Liar jaksi samozřejmě vytáhla z koženého baťůžku tomahawk ( dárek od Svatého ) a elegntně odsekla Drábce obě hlavy. Prskavka se na ní díval velmi ohromeně, myslel však hlavně na to, že dnes už asi tuto erudovanou vědeckou schůzi nedokončí, a jak že to vlastně je s tím hlediskem ropuchy. „Čau Esmeraldo, promiň že ruším, ale vzpomněla jsem si, že ti mám vrátit ty školící materiály o posekaných broskvích, a tak ti je nesu.“ Prskavka se podíval na Liar svým čistým zrakem. „Kolikrát ti mám říkat, že nejsem žádná Esmeralda!“Na Prskavku to bylo trochu moc dojmů najednou. Jasně, tragéde“,odtušila Liar drze, „ sbal si to svoje hřbitovní kvítí a padáme pryč, než se ty tlamy zase napojí na tělo.“Liar už bylo jasné, že Prskavka je v šoku, kromě toho tvář drsného pana učitele vytahoval zřídkakdy. Skoro by se dalo říci, že se vypařili, oba dva Paedeu znali natolik dobře, aby věděli, kde nechal tesař díru.

Intimní chvilka v jiném kraji

Bylo odpoledne, pokoj se přímo utápěl v jezeře světla. Seděla jsem u stolu s kostkovaným ubrusem a dívala jsem se na tatínka. Tatínci, tragičtí hrdinové, pomyslela jsem si. Ty jeho šediny, za které asi můžu já, soudě podle plochy, jednoduchým matematickým vzorcem dojdu k výsledku, že snad za všechny. Tatínci. To je mi ale krásně, pomyslela jsem si a povídala jsem si v pokoji utopeném ve slunečním světle se svým tatínkem, který kvůli mně zešedivěl, a přemýšlela jsem o tom, jak moc ho mám ráda. Zvláštní, moc často na takové věci nemyslím, o to víc mě pak rozhodí, když mě s něčím překvapí, třeba s miskou jahod. Nechci, tvrdím něco o dietě, tak dává na vrch ještě čepici šlehačky z plechovky. Skoro se mi chce brečet, jakého mám tatínka, jak moc ho mám ráda a jak málo mu to říkám. Jíme jahody a povídáme si, o čem, ani nevím, jen si to užívám. Ptá se mě na všední i nevšední věci, vyprávíme si vtipy, občas padne vzpomínka. Dvě hodiny utekly jako nic, domlouváme se na víkend. Odcházím z bytu, kde jsem žila 18 let, a který bych prošla po slepu nejhůř opilá a zhulená úplně na jisto. Odcházím domem, ve kterém jsem jako sedmiletá skákala přes švihadlo a sousedky si na mě stěžovaly. Míjím přístavek s popelnicemi a házím do těch černých plastových krabic čirou láhev od vody. Když vím, že jsem z dohledu, zapaluji si cigaretu. Mám svého tatínka ráda, ale občas nejsem upřímná ani k němu, ani k sobě. Možná proto se na mě někdy dívá tak smutně, asi si to uvědomujeme oba.

Syndrom třináctého nebo druhého patra

Paedea měla cosi, jako vlajkovou budovu. Teda spíš patro. V něm se scházeli nejzasloužilejší a taky nejzvrácenější občané, kteří se celý život cvičili v gumování myšlenek. Jediným únikem bylo, nemyslet vůbec a spousta členů podrasy si rychle a tajně sdělovala tento úspěšný recept. Šalom se tento den chystala zrovna na návštěvu tohoto ústředí, a tak ji velice překvapilo, když jej nikde nenašla. To patro prostě zmizelo.Nikde nic, ani sutiny, jenom místo druhého patra najednou bylo jenom třetí a čtvrté a první  - samozřejmě.  „Zřejmě KTPáci“, napadlo jí, tato teroristická skupina v Paedee tropila nejrůznější výtržnosti, ale tohle by byl vrchol. A jak se dá vůbec zlikvidovat jedno celé monstrózně rozsáhlé patro? Vždyť lidská blbost je přece věčná, no ne? Prskavka ji ale ujistil, aniž by ho na něco ptala, že jeho ehm přátelé, s tím nic společného nemají. „Tak sakra, co se tu děje?Na organizovaný byrokratický bordel sice byli všichni zvyklí a dovedně se v něm orientovali, ale tohle bylo přímo katastrofální. Patro prostě bylo pryč. Navždycky. Co se stane, když z auta vycucnete benzín? Nejede. Jak má teda Paedea fungovat bez ústředí? Šalom byly tyto existenciální otázky ale ukradené a tak si šla lehnout na Pavlín do hlíny. Sluníčko příjemně hřálo do zad a Šalom věnovala ústředí poslední myšlenku. „Třeba to je nakonec dobře….“

Paralela

Pod peřinou je krásně. Teplo, útulno, jako v mateřském doupěti. Skoro by se to dalo přirovnat plavání ve vodě, klid, mír, ticho. Jen ty a já pod peřinou. Zase se díváš, jak spím, tvůj zrak mě hladí jako peříčko, trochu nepříjemně. Otevírám oči. Ale vstávat nebudeme. Užíváme si čas, nesnažíme se ho chytit, jen si přejeme, aby se sám zastavil.

I když to tenkrát Prskavka neřekl, znamenalo to konec. Paedea prostě zanikla. Trvalo trochu déle, než se z mrtvých živých stali živí, než se jim vrátila vitalita, myšlenky a ty krásné pocity. A přece to bylo nádherné, těžké i lehoučké zároveň a všichni se tak moc těšili na to, co přijde potom.

Chvíli trvalo, než si Echo zvykla, že se neprobouzí sama, než Silence pochopila, že život není jen májová oslava, než Liar zjistila, že Prskavka tehdy vlastně pomohl jí, než jsem pochopila, že bude lepší, když se spolu my holky dohodneme.

Ležím si v posteli a vzpomínám, přemítám, jaká vlastně Paedea byla. Vzpomínka trochu vyčpěla a zbledla, ale pořád vidím ty kachlíky pitevny a skomírající odstím slunce. Teď svítí jinak, nějak silně, opravdově. Občané nejsou důležití, důležitá jsem jenom já a ty. My. A to, co je a bude.

Doslov

Chápu, že šťastné konce nevyhnutelně působí kýčovitě. Ale nemůžu si pomoct. Třeba i moje Paedea jednou sama zmizí. Třeba se Prskavka nespletl a KTPáci nakonec svou filosofií změní základy téhle pitevny. Třeba se jednou neleknu, až se zase nevzbudím sama. Co mi zbývá, když ne víra. Moje opium.

Sandra